Hora ruit – Hodina (čas) pádí

Proměny. Ta moravská lidová píseň předělaná kapelou Čechomor (Darmo sa ty trápíš, můj milý synečku) mě spolehlivě irituje už mnoho let, zvláště ten moment, kdy zpěv Lenky Dusilové je na chvíli vystřídán nelidově překultivovaným zpěvem Františka Černého. Ale teprve po dvaceti letech poslouchání prostého textu mě udeřilo do uší dvojverší Přece tvoja nebudu / ani jednu hodinu. Proč anonymní autor onu hodinu nenahradil minutou? Vždyť rým nebudu / minutu je mnohem vhodnější! (Ostatně v jedné z osmi slok původní písně, které Čechomor naštěstí vynechal, jsou „zrýmovány“ i verše A já chovám doma takové havrany, / co mně vychytajú kdejaké holuby.) A pak mi to došlo: Píseň vznikla v době, kdy lidé buď ještě neznali, nebo běžně nepoužívali menší časové jednotky.   

Čas je běžec dlouhým krokem

Tak začínalo blues Píseň o čase Jiřího Baura a Vlastimila Hály s textem Vratislava Blažka, které počátkem 60. let s orchestrem Karla Vlacha zpíval Jiří Popper (a po něm i Milan Drobný).

Definic času je mnoho, od jednoduchých (Čas je doba, která uplyne mezi dvěma okamžiky) až po mnohem složitější (Čas je neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí). Podle Aristotela je čas počítaný pohyb vzhledem k „před“ a „po“. Ten pohyb znázornil před rokem 1570 benátský pozdně renesanční malíř Tizian svým obrazem Alegorie Času (nebo Alegorie Opatrné moudrosti), na němž ztvárnil tři podoby člověka (a pod nimi analogicky i psa): vlevo je tmavá tvář starce dívajícího se do minulosti, uprostřed tvář dospělého muže hledícího divákovi přímo do očí a vpravo tvář mladíka pohlížejícího do budoucnosti, ke světlu.

Slovo časъ v praslovanštině a staroslověnštině znamenalo zprvu běh, plynutí času (podle Václava Machka bylo asi odvozeno od slovesa česati – spěchat, utíkat) a v češtině znamenalo nejen dobu, ale původně i hodinu (jako v ruštině).  

Noc a den

bez tebe jsem… zpívá se ve slavné muzikálové písni Cola Portera z roku 1932, kterou nazpívali přemnozí slavní zpěváci, jako Frank Sinatra, Ella Fitzgeraldová a u nás geniálně Eva Pilarová. Tento čtyřiadvacetihodinový časový úsek představuje nejběžnější původní časovou jednotku.

Lidé si už dávno uvědomili, že neustále plynoucí čas je nutno rozčlenit na měřitelné úseky. Staří Babyloňané a Egypťané si někdy kolem roku 3 500 před naším letopočtem pomocí oblíbené dvanáctkové soustavy rozdělili den na dvanáct dílů, po nichž následovalo dvanáct dílů noci. Čas byl vnímán jako kosmická veličina; byl připodobněn dvanácti souhvězdím, jimiž prochází Slunce, a znázorněným dvanácti znameními zvěrokruhu.

Pojmy den, noc, týden, rok jsou v češtině zaznamenány až ve 14. století. První z nich vznikl z praslovanského a staroslověnského slova dъnъ (od indoevropského kořene déi-, tj. svítit, zářit), jež původně označovalo pouze světlou část dne. Až později se tímto slovem začala označovat celá čtyřiadvacetihodinová časová jednotka. Spojením substantiva dъnъ a zájmena sъ vzniklo slovo dnes. (Obdobně vzniklo i slovo letos, když se slovo léto přeneslo v určitém významu na celý rok.) A to, co se opakovalo po všecky dny, bylo označeno odvozeným slovem všední.

Pojem noc vznikl z praslovanského noktъ, což bylo přejato z latinského nox.

Týden vznikl ze spojení tý(ž)den, tj. týž den vracející se po sedmi dnech. Původně se skloňovaly obě části zvlášť: téhož dne, témuž dni. Západní Slované tento pojem přijali s křesťanstvím zároveň s povinností světit sedmý den – na rozdíl od východních Slovanů, kteří mají nědělju. (Ale i my někdy říkáme: Byli tam tři neděle.)

Rok původně bylo dějové jméno od slovesa rekti (říci) a znamenalo něco řečeného či určeného, úmluvu či lhůtu; ta se obvykle měla splnit do dvanácti měsíců, takže rok dostal tento časový význam. Od roku byly odvozeny výrazy odročit (odložit na jindy) a rokovat, rokování (jednání se konala obvykle jednou za rok). Metonymicky může být rok nahrazen létem v množném čísle (je mu pět let, odehrálo se to před léty/lety atp.).

Název Roky daly svým knihám zachycujícím průběh celého života dvě z nejvýznamnějších světových spisovatelek – Virginia Woolfová (v roce 1937) a letošní laureátka Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernauxová (v roce 2008).

Měsíce

oslavil ve stejnojmenné sbírce z roku 1918 Karel Toman. Průběh roku v proměnách přírody mu byl podkladem k oslavě českého člověka a jeho práce. K tomu využil jazyk plný symbolů a metafor.

Básník tak poetickou řečí charakterizoval úseky jednoho roku, od momentu, kdy se příroda probouzí k životu, až po období, kdy se ukládá ke spánku. I toto období bylo už kdysi rozděleno na dvanáct částí, jež dostaly název měsíc, staroslověnsky měsęcъ – z latinského mensis, tj. jak nebeské těleso, tak časová jednotka. Pojmenování bylo odvozeno od kořene mē- znamenajícího měřit (měsíc svou proměnou od srpku po úplněk, jež se pravidelně opakuje a je pozorovatelná pouhým okem, měří čas). Pojem se v češtině objevil už ve 13. století, tedy dříve než ostatní časové jednotky, a ve 14. století k němu přibyl pojem luna, který původně označoval jen měsíční světlo.

Uhodila naše hodina!

Tak se podněcuje k boji sbor lidu v první opeře Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách (1863, libreto Karel Sabina). Slovo hodina je zde užito v jeho původním smyslu ve staročeštině ze 14. století, tedy jako příhodná chvíle, vhodná doba či okamžik; teprve později byl význam přenesen na jednu čtyřiadvacetinu dne, jejíž délka ovšem nebyla pevně stanovena a lišila se v závislosti na denní (tj. denní, či noční) a roční (jiná v létě, jiná v zimě).

Hodina souvisí s pojmem hod, ve staroslověnštině godъ, který označoval výroční den, církevní svátek s bohatým jídlem, později jen hostinu (známe Boží hod vánoční, velikonoční, svatodušní). Ojediněle znamenal i rok, tj. dobu, jež uplyne mezi stejnými velkými svátky, tedy rok, což známe od východních Slovanů.

Teprve s rozvojem řemesel a hromadné výroby vznikla potřeba stanovit délku hodiny přesně.

Od 14. století se nejprve v Itálii a posléze v celé Evropě začaly objevovat přístroje na měření času v podobě věžních hodin zvaných orloj (z latinského horologium, tedy přístroj oznamující hodiny, od hōra – doba, hodina, a lēgō – říkám, oznamuji). Když se v16. století rozvinula výroba malých časových přístrojů, objevilo se i jejich nové označení hodinky.

Za pět minut dvanáct

Pojmy minuta, sekunda a vteřina se do češtiny dostaly až mnohem později. Svědčí o tom mimo jiné i to, že v knihách latinských citátů těžko, pokud vůbec, najdeme nějaký citát o minutě či sekundě. Přesto oba názvy byly odvozeny z latinských sousloví: minuta (až v 18. století) z pars minuta parva – první menší díl (hodiny) a sekunda (dokonce až v 18. století) z

pars secunda parva – druhá menší část. Od slova minuta byl ve středověku vytvořen dnes už zapomenutý pojem minuce, který označoval kalendář obsahující dny vhodné k pouštění žilou, takzvané minutio sanguinis – zmenšení (stavu) krve.

V 19. století Václav Hanka uvedl do Rukopisu královédvorského výraz vterý (druhý; viz současné slovo úterý, tj. druhý den), na jehož základě roku 1822 Josef Vojtěch Sedláček, průkopník českého matematického názvosloví, vytvořil za sekundu náhradní český termín vteřina. Když se v sedmdesátých letech 20. století matematické názvosloví zpřesňovalo, bylo rozhodnuto, že vteřina má být nadále používána pro označení jedné šedesátiny minuty úhlové, kdežto pro označení časové se má užívat sekunda. Z toho důvodu byl například změněn název rozhlasového sportovního pořadu Branky, body, vteřiny (B-B-V) na Branky, body, sekundy (B-B-S). Jenže česká vteřina stejně zanedlouho latinskou sekundu vyhnala i ze sportu.

Ultima hora latet

Poslední hodina je skryta – takový nápis lze najít na starých hodinách. Často na nich bývá zobrazen také antický „bůh hodin“ Chronos, postava s kosou, přesýpacími hodinami a někdy i s křídly coby personifikace času. Jeho synem byl Aión (v řečtině aión či eón znamená jeden cyklus lidského věku či věku světa), zobrazovaný jako okřídlená postava se lví hlavou, obtočená hadem jako symbolem nekonečnosti a držící blesk, žezlo a klíč jako symboly vlády nad světem. V biblickém Novém Zákoně pojem aión/eón označuje „tento věk“ s jeho pomíjivostí, na rozdíl od „onoho věku“ vykoupení, oproštěného od hříšnosti.

P. S.:  Přední světová energetická společnost sídlící v německém Essenu a prodávající elektřinu a zemní plyn nese příznačný název E.ON. Také tedy – zejména pak v dnešní době – symbolicky drží v ruce blesk, žezlo a klíč k současnému světu. Jenom doufejme, že pro svět nebude mít fatální význam fakt, že předsedou představenstva distribuční společnosti EG.D ze skupiny E.ON se od letošního 1. července stal (Marian) Rusko… (i když samozřejmě za své příjmení zděděné po předcích nikdo nemůže).

MICHAL ŽÁK