Čtveráci

Vánoční večírky! Rozverné, i plné nostalgie. Vzpomínám, jak kdysi dávno na jednom z nich jsme s kolegou – ač oba nepolíbeni múzou hry na klavír – vyťukávali na tento nástroj nikoli čtyřručně, nýbrž dvouprstně melodii Ovčáci, čtveráci. Naše klopotné úsilí mělo úspěch, neboť navazovalo představu, jak se ti chudáci ovčáci prokousávají lánem vikve (Vicia) a čočky (Lens),,,

Mne však zaujalo druhé slovo názvu písně: čtveráci. Slovník spisovného jazyka českého rozlišuje u slova čtverák (16. st.) tři významy: kdo rád čtveračí (rozpustile si počíná, nevážně jedná či mluví, dovádí, laškuje, žertuje), taškář, šibal, šprýmař, šelma, ferina, filuta. Zadruhé je tím míněn darebák či tulák. A zatřetí účastník protifeudálních bouří na počátku 17. století, pocházející zvláště z řad pražské chudiny vypuzené na venkov.

Ten poslední význam mi připomněl mé „jiráskovské“ období na osmiletce, kdy jsem hltal (až na nepatrné výjimky) všechno od Mistra Aloise, ale i od jiných autorů historické literatury, mimo jiné i Václava Kaplického. Zabrat mi daly zejména jeho dvoudílná Železná koruna i objemní Čtveráci (1952), líčící boj sedláků za zrušení roboty v letech kolem Bílé hory a – to je podstatné – snahu o uznání sedláků za čtvrtý stav (vedle duchovenstva, šlechty a měšťanstva); proto čtveráci.

Podle Machkova etymologického slovníku patřili čtveráci do rodiny hráčů, frejířů, kejklířů, tuláků a žebráků a jejich pojmenování je odvozeno od čtveré barvy v kartách či od čtverhranných kostek, ale možná i od toho, že byli znalci čtvera umění, tj. pít, hrát, jíst a spát. Podle jiné teorie byli čtveráky nazýváni udavači, co dostávají čtvrtinu zkonfiskovaného majetku těch, které udali.

Dnes, pravda, slovo čtverák už téměř vypadlo z běžné slovní zásoby – snad je občas někdo použije pro označení pokoje se čtyřmi lůžky (obdobně jako dvoják, troják) či pro čtyřkajak, ale tam s ním soutěží i čtyrák, což původně byl název drobné měděné mince v hodnotě čtyř krejcarů, platné v Rakousku-Uhersku v druhé polovině 19. století; zachoval se ve rčeních nedat ani čtyrák, obrátit na čtyráku.

V minulosti byl pojem čtverák mnohem frekventovanější. Najdeme ho mezi pomístními jmény (rybník u Tábora, vrch na Žďársku) i u klasiků (například u Nerudy: „… takže pan Rybář musí se usmívat a občas se po čtverácích ohlídne…“), a to včetně novodobých. Známý je Seifertův poetistický Rébus (ze sbírky Na vlnách TSF, 1925), čtyřřádkový text (čtverák?) tvořený pouhým souslovím ČTVERÁK ŠTĚSTÍ, které je na dalších řádcích postupně psáno stále větším písmem. Vyluštěním rébusu je: Čím větší čtverák, tím větší štěstí (básník zde parafrázuje biblického Kazatele: Čím větší vědění, tím větší bolest). A v roce 1929 napsal Jaroslav Ježek cyklus pěti písní Čtverák Pierrot na slova Františka Halase, v poslední době vyšla sbírka aforismů a básní Ivana Fontany Čtverák pod Petřínem (2016) a ve stejném roce měla v Městském divadle Zlín premiéru inscenace „nekorektního kabaretu“ Petra Michálka Ovčáček čtveráček, zesměšňující udělování státních vyznamenání prezidentem Zemanem (a v titulu parodující příjmení jeho mluvčího).

Čeština hýří synonymy

Hned několik jich v hesle čtverák uvádí Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), ale je jich podstatně víc.

Ze 14. století pochází slovo žert – od staročeského žertovati – dělat šprýmy, klamat, obelhávat (z německého serten – trápit, klamat, podvádět, a pozdějšího scherzen – žertovat, bavit se); z toho bylo odvozeno slovo žertýř/žertéř. Ze stejného století jsou výrazy tatrman (z německého Tattermann – skřítek, masopustní loutka) a šelma (z německého schëlme, což původně znamenalo mor, epidemie, zdechlina); byla to trestním právem stíhatelná nadávka (jako mrcha, potvora) určená darebákům, padouchům (v tomto duchu vymyslel Jirásek pro císaře Zikmunda označení „šelma ryšavá“); posléze došlo ke zmírnění na význam čtverák, šibal (viz opera Antonína Dvořáka Šelma sedlák, 1877). V Husově době získala šelma ještě další, dodnes platný význam: divoké, líté zvíře.

Z 15. století je šibal – od staročeského šibati (mrskat, bít); odtud také šibenice – místo, kde byli zločinci mrskáni; později byl pojem přenesen na popravčí stojan. V době platnosti útrpného práva byli přestupníci páleni (bylo jim vypáleno potupné znamení za ušima – mít za ušima), prohnáni (vyhnáni) či vypráskáni metlou z města, mazáni, fikáni (byly jim uřezávány části těla). S koncem útrpného práva v 18. století byly tyto tresty zrušeny a význam kurzivou uvedených přídavných jmen se posunul do oblasti vychytralosti (například je všemi mastmi mazaný, fikaný atp.). Odborně řečeno, jde o sémantický posun, o ztrátu prvku depreciace (znehodnocení, snižování či ztráty hodnoty).

V16. století přibyli šašek (původně šachová figurka, zdrobnělina od šach) a šprýmař, staročesky šprýmýř (z německého springer – tanečník, kejklíř), ten, kdo žertuje, nevhodně mluví.

Ze 17. století pochází taškář, původně zloděj, který krade tašky a odřezává měšce, ale také výrobce tašek; pak byl význam zobecněn na zlosyny vůbec a nyní jde o „šelmu ve smyslu žertovném“, který provádí taškařice (opět sémantický posun).

Úrodné 19. století

Tehdy se vyrojilo další množství výrazů synonymních či významově blízkých k pojmu čtverák. Patří sem kašpar, Kašpárek (z německého Kasperle – komická figurka lidového divadla, nazvaná podle jednoho ze Tří králů), tajtr(d)lík (z německého tatterling – klátivý, třesavý), kujón (z německého Kujon, což je z francouzského couillon – rošťák, mizera, zbabělec; původně z latinského coleus – varle), rošťák (tulák, pobuda přespávající v roští či chrástu, což je na Moravě keř, křoví; z toho vyplývá i označení chrastař) a piškuntál/fiškuntál (z německého Bestandtteil – součástka, drobnost, malá část, pohlavní úd; v češtině bylo přeneseno na nespisovné označení vychytralého malého tvora).

Tím se dostáváme k neobvykle velkému počtu jmen na f-: ferina (z latinského ferina – zvěř, zvěřina, zvíře, zvláště liška), figlář (od fígl – trik, úskok, z latinského vigilie – noční bdění při modlitbách, ve staročeštině též zábava, kratochvíle), filištín (dle jména biblických Filištínů), filuta (z francouzského filou – šejdíř, darebák), fištrón (z německého Fischtran – rybí tuk; asi podle jeho posilujících účinků jde o označení důvtipného člověka) a s trochou dobré vůle i filek (svršek v kartách – zkráceno z pamfilek, z latinského Pamphilus, což byla postava středověkých komedií). Ve 20. století k nim přibyl fiškus (z latinského fiscus – státní pokladna) – přiřadil se k ostatním slovům na fi-, označujícím zchytralost.

Všichni ti vykutálení lidé vynikali bystrostí a vtipem, žertem – i když často na hraně trestného činu – bojovali za prosazení pravdy proti lži, dobra a spravedlnosti proti zlu. Takoví byli hodža (učitel, mistr) Nasreddin, Eulenspiegel/Enšpígl, Kašpárek, Kacafírek, bratr Jan Paleček, český Honza a další hrdinové pohádek a historek, jež Emanuel Frynta nazval moudrými blázny ve své stejnojmenné skvělé antologii s podtitulem Knížka historek, pohádek, povídek a veršů o moudrém bláznovství a bláznivé moudrosti (1973).

Symbolická čtverka

Je jasné, že čtverák mnoha svými významy souvisí s číslovkou čtyři. Staří Slované běžně počítali do čtyř. Bylo-li počítaných předmětů více než čtyři, bylo jich prostě mnoho. Až když s rozvojem řemesel bylo nutno počet přesně rozlišovat, vytvořili si původně podstatná jména (typu pětice, šestice…), k nimž byl připojen počítaný předmět v 2. pádu (pětice bratrů) v pozici neshodného přívlastku. Podle Karla Olivy když se později ta původní podstatná jména změnila na číslovky, počítaný předmět zůstal v 2. pádu. Proto máme pět bratrů, šest žen, sedm měst atd., zatímco je jeden bratr, dva, tři, čtyři bratři (nikoli bratrů). Ten přeryv bratři/bratrů je právě svědectvím o někdejším přeryvu mezi číslovkami jedna až čtyři – a mnoho. Rčení „hospodařit od čtyř k pěti“ znamenalo úspěšně si vést v hospodářství.

Číslovka čtyři (tedy čtverka, čtyřka, čtyrka) měla mimořádné postavení v životě dávných národů, byla považována za posvátné číslo reprezentující kosmický pořádek, za symbol celistvosti, odvozený od čtyř světových stran, ročních období, živlů (oheň, vzduch, voda, země), lidských temperamentů (sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik) až třeba po členění měst na čtyři kvartály (čtvrt města dalo čtvrť); čtvrcena byla nejen města, ale i lidi při popravách, jejich tělo bylo spáleno a popel rozmetán do čtyř větrů, čímž byli vyhlazeni ze světa. Církev přidala čtyři ramena kříže, čtyři písmena božího jména (tetragram JHVH), čtyři biblické řeky, čtyři evangelisty atd.  I u Heideggera jsou čtyři a čtverec coby „součtveří“ uvedeny do souvislosti s bytím…

Dokladem dějinného významu této číslovky jsou také rčení: být kován, být slepý či kulhat na všechny čtyři, dělat něco za čtyři, dělat všemi čtyřmi, mluvit mezi čtyřma očima atp. 

Zároveň je čtverka symbolem křižovatky, známým z pohádek: nutí člověka (hrdinu), aby si zvolil další cestu, a tím i svůj další osud.

Michal Žák