Chvála přibližnosti

    V Lidových novinách ze 7. června je článek emeritního rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušky o maturitách doplněn fotografií protestujících mladých lidí, evidentně středoškoláků. Všichni – vypadá to, že bez výjimky – mají na sobě trička, mnozí pokrytá různými malebnými nápisy. Samozřejmě v angličtině. A na to, že nejspíš jde o studenty české, se dá usoudit jen z českého (světe, div se!) nápisu na transparentu.

    K údivu to je, vždyť stačí pár dost morbidních příkladů z poslední doby: Zemře opilá dívka, kterou po pádu do vody rozcupuje lodní šroub, a pozůstalí kamarádi na mostním soklu vytvoří velké graffiti na její památku – v angličtině. Po střetu s policejním autem zemře mladý motocyklista a jeho pozůstalí kamarádi mu na místě neštěstí vytvoří pomníček – jak jinak než v angličtině. I na plakátovacích plochách aby člověk češtinu hledal s lupou, o písničkách nemluvě. Angličtina zcela ovládla prostor a vítězně vstupuje i na výsostné území češtiny. Mám tím na mysli interpunkci. Interpunkční minimalismus anglického střihu najdeme bez větší námahy kdekoliv. Stačí si například otevřít nový brněnský týdeník „5 + 2 dny“ ze stejného dne 7. června a nalistovat si dva články o Muzeu tramvají v Brně-Líšni… Vždyť ony ty věty s čárkami a bez čárek jsou přibližně stejné, tak co se namáhat s korekturou.

    A když už je řeč o Lidových novinách ze 7. června, přibližné vyjádření najdeme i v článku Čudly sobě, kde komentátor klidně napíše: „Individua zvláštního ražení nade vší pochybnost nesužují jen jedinou politickou stranu.“ A o kousek dál: „Ratha soudu vydali proto, že policie předložila důkazy zvící Velké čínské zdi, před kterou nelze politicky zavřít oči.“ Co na tom, že obě zvýrazněná slova musí být v této souvislosti s krátkým -i na konci, vždyť ono je to přibližně stejné. A o stránku před tím známá divadelní kritička zase píše: „Jeho režijní kompozice je silně manýristická, ornamentální a doslova se vzhlíží ve skládání obrazů.“ Co na tom, vždyť ono to zní přibližně stejně. (Zajímalo by mě, jak se ona kritička ráno vzhlíží v zrcadle.)

    Pokračovat by se dalo do aleluja. Například dnes už známou kauzou se lvíčkem na dresech našeho fotbalového mužstva, kterýžto osamělý lvíček má přibližně zaštiťovat Čechy, Moravany a Slezany v sestavě. Nebo větami (z LN 31. 5. 2012) typu: „Na tomto místě obvykle více či méně nevybíravě kritizuji dění v Čechách…“ či „Probírám-li se našimi médii, vypadá to, že se Čechy hemží zloději a zlodějíčky…“ Ještěže autor obou vět má na mysli jen Čechy, u nás na Moravě je to věru jinak. Nebo že by to bylo přibližně stejné?

    Často mám dojem, že všechna ta zmiňovaná přibližnost má souvislost nikoli se slovesem blížit se ve významu přibližovat se (místně, časově nebo významem), nýbrž se slovesem blížit z moravských nářečí, kde má význam dělat škodu (na těle i jinak), křivdu, bezpráví…
                                                                                                        MICHAL ŽÁK