Čemu by Arnošt Heinrich určitě nezatleskal

13.11.2014 17:45

    Se jménem Heinrich jsem se poprvé setkal koncem padesátých let minulého století. Můj nový spolužák (a brzo i kamarád) z jedenáctiletky bydlel na Heinrichově ulici. To jméno mi znělo dost podezřele: až na dvě písmena se podobalo jménu kata českého národa. Takže jsem pátral dál a dozvěděl se, že jde o německou variantu jména Jindřich (původně Heimerich – vládce domu), jména to dost vznešeného, které ve variantách Henri, Henry, Henrik, Henryk, Enrique, Enrico a možná i jiných nesli mnozí císařové, králové, slavní spisovatelé… Ale že coby příjmení by mělo mít nějakou spojitost s Lidovými novinami, toho jsem se v dobách jen velmi pomalého tání a při tehdejších možnostech, kdy existovaly jen vykuchané encyklopedie, samozřejmě nedopátral. A to i přesto, že na mě z rodinné knihovny hleděly četné typické hřbety knih z prvorepublikové a těsně poválečné Knihovny Lidových novin. Ono taky připomínat v té době Lidové noviny nebylo zrovna košer.

    Naštěstí mi bylo dopřáno studovat českou literaturu na filozofické fakultě, kde existence Lidových novin, jejich šéfredaktora, který z nich vytvořil jeden z nejvýznamnějších českých deníků, a potažmo i jejich někdejšího sídla na České 6 patřila k mým největším „objevům“. Občas jsem průchodem zašel na dvůr toho domu a s posvátnou úctou hleděl na pavlač v prvním poschodí, za níž velcí mistři-redaktoři kdysi tvořili ony legendární noviny.

    Přišel Listopad. Lidové noviny, nedávno předtím zlegalizované, nám opět v plné síle vstoupily do života. Opatrně povstávalo z prachu i jméno Arnošta Heinricha. V listopadu 2000, kdy se blížilo 120. výročí jeho narození, vyšla v Lidových novinách polemická úvaha Bronislavy Gabrielové a Bohumila Marčáka Potřebují dnes noviny Arnošta Heinricha?, v níž oba brněnští autoři vylíčili, proč polistopadové Lidové noviny mají s těmi Heinrichovými společný jenom titul. Heinrichovo jméno se pak vzývalo v dalších novinových příspěvcích, v březnu následujícího roku byla dokonce uspořádána konference příznačně nazvaná Konec národních médií. A 125. výročí Heinrichova narození se pak pro Syndikát novinářů jižní Moravy a Katedru mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity stalo impulzem ke společnému zorganizování odborné novinářské konference s názvem Lidové noviny Arnošta Heinricha a dnešek. Akce uspořádaná 6. prosince 2005 v Kongresovém centru hotelu Continental Brno se zaměřila jak na přínos Lidových novin po stránce obsahové, formální i historické, tak i na etiku novinářské praxe vůbec a na fungování tisku jako ideologického nástroje i monumentu kultury. V závěru se účastníci obrátili na primátora města Brna a členy brněnského zastupitelstva s návrhem, aby byla Arnoštu Heinrichovi umístěna pamětní deska na sídle prvorepublikových Lidových novin. A tím veškerý veřejný zájem o novináře par excellence opět pohasl – naštěstí alespoň s jednou výjimkou, kterou je každoroční soutěž studentů žurnalistiky o Cenu Arnošta Heinricha. Nicméně i na letošním vyhlášení vítězů této soutěže bylo nutno budoucím žurnalistům vysvětlit, kdo to byl Arnošt Heinrich…

    Zato s někdejším palácem Chlumeckých, tedy sídlem věhlasné redakce, se udála podstatná změna. Nedávno získal krásnou novou fasádu a v jeho přízemí, kde kdysi sídlila známá Brichtova kavárna a později různé obchody včetně Potravin, dnes kolemjdoucí láká zdejší asi tak stoosmaosmdesátá prodejna oděvů, která se rozkročila tak, že zabrala i prostor někdejšího průchodu do nádvoří. Takže sbohem slavná pavlači, sbohem svatá Anno, jež se vznášíš nad tímto prostorem v podobě velkého reliéfu – hradba hader vás navždy odřízla od kolotání života na slavné České ulici… A pamětní deska? Nějaký šéfredaktor jakýchsi novin na něco takového nemá nárok. Navíc v případě redakce nejde ani o památné místo dělnického hnutí, jaké připomíná pamětní deska za rohem.

    A tak nezbývá, než společně s Jaroslavem Štěpaníkem, autorem právě vydané knížky fejetonů Brno ve dne, v noci (v jednom z nich z roku 2002 píše o proměnách zmíněného domu), zapálit před Českou 6 malou vzpomínkovou svíčku a přes krunýř zdí vyslat k milostiplné svaté Anně modlitbu za nalezení ztracených věcí.

MICHAL ŽÁK

POZNÁMKA:

    Arnošt Heinrich (1880–1933) je pohřben v čestném kruhu na brněnském Ústředním hřbitově. Jeho hrob je na vnějším obvodu (podle hodinového ciferníku by byl číslo 6 na čtvrtkruhu, kde číslo 9 je hrob Leoše Janáčka; mezi oběma hroby ještě leží pěvec Emil Olšovský, Karel Absolon, Břetislav Bakala, Antonín a Linka Procházkovi, Jiří Mahen, Karel Elgart-Sokol a další). Do Heinrichova hrobu byl roku 1966 uložen šéfredaktorův zeť, herec Karel Hospodský. Oba hroby tak měly status hrobů čestných, jenže Heinrichův hrob byl roku 1979 ze seznamu čestných hrobů vyřazen (co taky čekat od normalizačního zastupitelstva!). I v tomto bodě je tedy co napravovat. A příští rok bude 135. výročí Heinrichova narození…   (mž)