Bratři Montgolfierové by se nestačili divit
Brno z ptačí perspektivy
26.07.2012 17:55
Zdá se, že dnes bude nádherný den, snad nám to už konečně vyjde. Minulý týden nebylo příznivé počasí, proto pilot vyhlídkový let dvakrát za sebou zrušil. Jednou foukal nepříjemný vítr, podruhé bylo nesnesitelné, úmorné horko. Přiznám se, že letadlem jsem cestoval už mnohokrát, dokonce až do daleké Asie. Měl jsem možnost letět i vrtulníkem. Ale do koše horkovzdušného balonu jsem zatím ještě nikdy nevstoupil. Bydlím v brněnském sídlišti Bystrc, kde balony často startují. Dokonce nám létají doslova kolem oken. A tak není divu, že člověk zatouží zkusit to také. „Já bych do toho nikdy nevlezla,“ řekla mi jedna známá. Prý viděla reportáž, v níž redaktor komentoval typickým „televizním“ způsobem havárii balonu, který kdesi na Liberecku zavadil košem o elektrické vedení.
Od dob bratří Montgolfierů, kteří se jako první pokoušeli vyslat do atmosféry balon s pasažéry (ovcí, kachnou a kohoutem), uplynulo už skoro 230 let. Balony jsou dnes obrovské, moderní, mají nejrůznější tvary. Horký vzduch se už dávno nevyrábí pomocí zapálených otýpek slámy...
Odpoledne dostáváme zprávu, že vyhlídkový let se s největší pravděpodobností uskuteční. V určenou hodinu se máme sejít na fotbalovém hřišti vedle brněnského Anthroposu. To prý je ideální místo pro start horkovzdušných balonů. Přišlo nás tam hodně, na první pohled se nepozná, kdo bude jen koukat a kdo poletí. „Manžel létal celý život s nejrůznějšími letadly, ale v balonu to ještě nikdy nezkusil,“ říká jedna z přihlížejících žen. „Letenku jsem mu koupila k osmdesátým narozeninám. Ale já raději zůstanu dole. Vy se nebojíte?“ – „Nebojím,“ odpovídám. „Kdesi jsem četl, že balonové létání je naprosto bezpečné. A navíc – budeme mít perfektního pilota...“
Ano, je to tak. Náš balon bude řídit pilot, instruktor, odborník na noční lety Ing. Pavel Měřínský. Než jsem odjel z domu, trochu jsem si ho „proklepl“ na internetu. Jako velitel balonu už nalétal více než 1 100 hodin. Brázdil nebe nad Japonskem, Belgií, Lucemburskem, Rakouskem, Španělskem, Švédskem, Francií, Slovinskem, Německem, Maďarskem, Slovenskem a Polskem. Snad jsem na nic nezapomněl. Získal několik mistrovských titulů a vytvořil neoficiální české rekordy v délce a době letu horkovzdušným balonem. V závěru loňského října například uletěl s kolegou Ing. Tomášem Stejskalem 403 kilometrů z nejvýchodnějšího místa republiky až na západ Čech. A považte – se stejným balonem, kterým poletíme dnes i my, OK8809.
Příprava letu trvá zhruba patnáct až dvacet minut. Posádka nejprve naplní roztažený balon studeným vzduchem, celkem se ho tam vejde 6 000 krychlových metrů. Po přidání zahřátého vzduchu se balon začne postupně zvedat. Nastupujeme do koše (asi bych měl napsat poněkud odborněji – na palubu). Balon se pomalu odlepí od země, potichu a naprosto klidně stoupá vzhůru, slyšíme jen hukot syčících plynových hořáků. Za pár minut jsme ve výšce, z níž přehlédneme téměř celé Brno. V dálce vidíme další balony. „Ano, to jsou naši kolegové, startují z Kraví hory“, upřesňuje pilot Ing. Měřínský. A pak ochotně vysvětluje, co uvidíme pod sebou a v nejbližším okolí, abychom se dobře zorientovali. Poznávám Pavlovskou ulici v Brně-Kohoutovicích, bydlí tam naše dcera. První rozpaky, které bylo znát při startu na tvářích některých pasažérů, rychle mizí. Cvakají spouště fotoaparátů, navzájem si sdělujeme své dojmy.
Pod námi je dálnice a brněnský Masarykův okruh. Dostáváme se hodně vysoko a máme perfektní rozhled. Nasloucháme, jak pilot střídavě hovoří s řídicím střediskem a s posádkou vozidla, které nás sleduje ze země. Všechno je pečlivě řízeno a kontrolováno. Letíme po větru, je tedy víc než jasné, že náš hodinový let skončí někde v blízkosti Rosic. To se dá naprosto přesně vypočítat. Když zrovna nehučí plynové hořáky, je absolutní ticho. Jako ptáci se vznášíme nad krajinou. Pod námi se střídají pole s dozrávajícím obilím, kombajny, louky, lesy a silnice. Básník by řekl „Krásná jako kvítka na modranském džbánku je ta země, která vlastí je ti...“
Postupně klesáme hodně nízko nad pole. „Budeme přistávat?“ ptá se jedna z pasažérek. „Ještě ne,“ vysvětluje pilot. „Chci jen přeletět v malé výšce na tímto údolím. Lidé to mají velice rádi“. Snášíme se doslova nad špičky smrků a borovic, tvořících lesní porost pod námi. Chvílemi máme pocit, že se jich musíme každým okamžikem dotknout. Úžasná scenérie...
Pak se opět vznášíme do větší výšky. Pilot s mapou v ruce vybírá místo vhodné pro přistání. V legraci pronáším hlášku známou z filmu Vratné lahve: „Vy nám klesáte. – My vám chceme klesat.“ Všichni se zasmáli. Pilot připomíná, že bychom se měli do poslední chvíle držet, ať se při dosednutí koše na zem děje cokoliv. „Nedaleko této cesty přistaneme,“ ukazuje na zorané pole pod námi. Vysílačkou to vzápětí oznámil i doprovodnému vozidlu, které se objevilo na obzoru. Ještě pár metrů... a měkce jsme dosedli na zem. Všichni zatleskali. „Je to úžasné,“ sděluje mladá učitelka, která se vypravila na tento „zkušební“ let, aby zjistila, jaké to vlastně je vznášet se v koši nad krajinou. Už delší dobu přemýšlí o tom, že letenku koupí své mamince k narozeninám. „Je to jasné, určitě to udělám,“ dodává.
Jedna z tradic balonového létání velí, že každý, kdo letí poprvé, musí být řádně pokřtěn. „Prvoletec“ poklekne na zem, malý pramen jeho vlasů je obětován ohni, který vynesl balon k obloze, a vzápětí uhašen drahocennou vláhou (vychlazeným šampaňským). Pilot mu pak rozetře do vlasů hrst zeminy a předá certifikát s jménem, jehož součástí je místo, kde balon přistál.
Nasedáme do doprovodného vozidla a vracíme se do Brna. Byl to úžasný podvečer...
JAROSLAV BOBEK (alias Jaroslav z Rosic)
Foto: autor a Radka Bobková