FEJETON

Bavorsko je divná země

    Bavorsko je zvláštní země. Nelze se tu cítit jako doma. Hory jsou zde vyšší, skalnaté hroty ještě na jaře bělostně zasněžené, tráva alpských luk jaksi zelenější. O to však nejde. Nakonec, hustota žluti květů pampelišek na čtvereční metr trávy si nezadá s našimi loukami, což našince možná potěší. Zato lesy jsou divné. Nepotkáš v nich rezavou lednici, odloženou automatickou pračku, vysloužilý automobil, pytle suti a šrotu, dokonce ani ojeté pneumatiky. Zátoky alpských jezer nepokrývá jemný příkrov odhozených igelitových pytlíků ani flotily pet láhví. Místní toalety jsou podezřelé čisté a v dosahu. Místní lidé se na člověka usmívají, zdraví, děkují za koupi pohlednice v ceně čtyřiceti centů. Co tím sledují, za krátký turistický pobyt neodhalíte. Bavorsko je zkrátka zvláštní země, panuje tu pořádek.

    Toho všeho si návštěvník všimne, i když cílem cesty je putování po zámcích nešťastného panovníka Ludvíka II. Korunu chlapci nasadili na hlavu ve věku, kdy váhu zlata sotva unesl, navíc byl od malička tak trochu, a později čím dál víc, jiný. Dle toho jeho vládnutí vypadalo. Přál si být vladařem, který by velikostí dostihl velikého francouzského Ludvíka XIV. – Krále slunce. V oblibě měl všechny velké Ludvíky, časy rytířů a bájné hrdiny z dávných ság. Bavorský Ludvík byl ovšem na krále až příliš introvertní, plachý, estétský. Z reálného světa unikal do samotářského snění a romantických představ. Praktická vláda mu mnoho neříkala a moc mu nešla, na umění a realizaci vlastních představ o krásnu však nešetřil. Ministři nestačili brzdit enormní výdaje zatěžující chřadnoucí státní kasu. Ludvík totiž své fantazie dokázal zhmotnit jako ideový architekt řady zámků a dalších pozoruhodných i bizarních staveb. Kopie Versailles na ostrově Chiemského jezera nádherou snad předstihuje předlohu, zrcadlová síň oproti originálu o metr delší, je pomníkem velikášství, jaký se hned tak nevidí. Nejpopulárnější ze zámků – Neuschwamstein, je dílem romanticky pohádkové představivosti. Nejuměřeněji působí Linderhof, jedinečně včleněný do přírodního rámce. Pro kompozici měl Ludvík oko umělce, svá sídla navíc situoval tak, aby návštěvník (pro něj zpravidla nevítaný), musel vážit dlouhou cestu k  cíli. I tak se s panovníkem často nesetkal, neboť ten měl k dispozici další skrýše k úniku před únavnými vladařskými povinnostmi. Jednou z nich byla rozlehlá umělá, v pokojové teplotě vyhřívaná jeskyně. Zde trávil šťastné hodiny jako jediný divák a posluchač operních děl Richarda Wagnera, kterého bezvýhradně obdivoval a štědře podporoval.

    Ludvíkovy projekty téměř zruinovaly zemi, nakonec byl zbaven svéprávnosti i vlády a zemřel za záhadných, dodnes neobjasněných okolností. Tak se stalo v době soumraku monarchie u sousedů v Bavorsku.

    Dnes je jiná doba. U nás doma v naší současné demokracii místo jednoho záhadného, svým způsobem i velkého Ludvíka, se střídá řada schopných, křišťálově čistých panovníčků. Také po nich zůstávají horentní dluhy, zámky pouze vzdušné, zato však malé a větší tunely. Bavorský Ludvík možná netušil, že stavby, ve kterých sám moc nepobyl, budou jednou velkou turistickou atrakcí, která zemi navrátí z pohledu jeho současníků promrhané peníze. Na Ludvíkovy zámky se dnes hrnou davy návštěvníků z celého světa. Nebyl zdánlivě neúspěšný bavorský vladař ve skutečnosti panovníkem s reálnou vizí a jasnozřivou futurologickou předvídavostí? Že by takoví byli i ti naši? napadne mne, hned ale dávám stavidla na okamžik rozjitřené fantazii. I při velké obrazotvornosti lze sotva předpokládat, že naše tunely se stanou tak výnosnou turistickou atrakcí jako Ludvíkovy romantické zámky. A s tímto nepříliš povzbudivým konstatováním se loučím s Bavorskem, divnou zemí, kde k  demokracii náleží řád a pořádek.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK