S Lefterem jsme se potkali na filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v roce 1966, kdy tu začal studovat psychologii. Já byl v pátém ročníku, na plný úvazek jsem však již působil v Dětské psychologické poradně na Běhounské ulici v Brně. Za nadějného uvolnění společenských poměrů, v prvé půli roku 1968 se zdálo, že doc. Boleslavu Bártovi, zakladateli tohoto zařízení, se povede dovést k realizaci celý jeho projekt psychologického výchovného poradenství. Dílčím, avšak nemalým úspěchem bylo získání budovy na Zachově ulici i změna názvu na Psychologickou výchovnou kliniku.

Na předtím „komorní“ pracoviště přibyla řada nových tváří, některé výrazné. Mezi ně jednoznačně náležel Lefter. Několik dalších let jsme byli nejen kamarády, ale i kolegy. Měl předpoklady a vlastnosti pro psychologa žádoucí, ba nezbytné. Empatický, chápavý, uvážlivý, věcný, diskrétní. Obdivoval jsem jeho rukodělnou zručnost, jakou sám nemám. Vykonával jsem sic za život nejrůznější práce, žádná mi nevadila, řemeslník by se však ze mě nikdy nevyklubal. Lefter měl k šikovným rukám výborné oko, výtvarné vidění, cítění, talent. Později o něm paní profesorka Alena Křížova napsala:

„Vrozená estetická intuice, promyšlená rafinovanost a dnes již naprosto ucelený výtvarný názor zralého umělce se snoubí ve špercích, jejichž společným znakem je především vysoká kultivovanost.“.

ABART na internetových stránkách podává informaci: „psycholog, šperkař, malíř, pedagog. Žije a pracuje v Brně. Šperkař, vysokoškolský pedagog oboru modelování a prostorová tvorba. Člen Sdružení výtvarných umělců a teoretiků. Původním povoláním psycholog“.

Normalizace přicházející po tzv. „plíživé kontrarevoluci“ postupovala zprvu vskutku plíživě. Doufalo se, spíš chtělo se doufat, že nezasáhne tak razantně a všude, jak postupně dopadla a nevynechala nic. Nová psychologická výchovná klinika jen krátký čas začala naplňovat představy zakladatele i spolupracovníků. – Poradenské zařízení pro děti a mládež, opírající se o klinický přístup, nabízející účinnou, často nezbytnou dlouhodobější psychologickou pomoc, při využití specifických psychologických metod i reedukaci ve spolupráci se speciálními pedagogy i dalšími odborníky. Lefter se v poradně osvědčil jako psycholog v individuálním poradenství, současně arteterapeut, pracující se skupinou. Původní brněnská Dětská psychologická poradna vznikla v roce 1957, jako první v českých zemích. Oproti vznikajícím novým obdobným zařízením v republice měla tradici a předstih. Začala rozvíjet i aktivity a metody skupinového vedení. Arteterapie, vedená L. Joanidisem, byla myslím, v daném poradenském systému pro děti a mládež prvně takto systematicky aplikována.

Nástup normalizace postihl celou společnost, nevyhnul se poradenství ani osudům těch, kteří v něm zahájili profesní dráhu. Lefter se rozhodl pro nejistou cestu výtvarníka „na volné noze“. Prosadil se, od tvorby prvních dřevěných a kožených šperků, ještě za působení v poradně vyrostl v uznávaného tvůrce invenčních kovových šperků. Později se stal i vysokoškolským pedagogem.

Byl mým dlouholetým přítelem, jakých v životě nikdy moc není. Nemohu nevzpomenout, jak mi v mém letitém putování od studií po podnájmech v různých částech Brna, pomohl nabídkou ročního privátu v dočasně volném pokoji, v soukromí, současně v přátelském prostředí jeho rodiny. Bylo to myslím nejhezčí místo, za celou dobu, než jsem se po letech dobral vlastního bydlení. Uprostřed zeleně, na vršku nad Královým Polem.

Vídali jsme se čas od času, naposled párkrát v Poslední leči v budově Divadla Bolka Polívky, kde se scházeli výtvarníci. Čas po roce 1989 ubíhal rychleji, jak jindy, kontaktů ubývalo, já se navíc přestěhoval z Brna. Najednou jsem si uvědomil, že, s Lefterem jsme se dlouho nepotkali. Když jsem se začal ptát, těch, co by mohli vědět, nikdo nic moc nevěděl. Jen neurčité, že byl nemocný. Číslo mobilu ani mailovou adresu jsem neměl. Vícekrát jsem se odhodlával. Jak pojedu do Brna, na známém místě se prostě zastavím. Nikdy to jaksi nevyšlo. Až loni na podzim, kdy jsem měl nějaké vyřizování v Řečkovicích.

Stojím před domem s pamětní tabulí, že tu kdysi, pohledem dneška hodně dávno, žila významná osobnost Brna. Skladatel, dirigent, vysokoškolský pedagog, profesor Vladimír Helfert. Za éry německého nacismu persekvován, z Terezína se vrátil po osvobození těžce nemocný, ještě v květnových dnech zemřel. Chystám se zazvonit, ven zrovna vychází slečna, úpravná, hezká, jak dnes snad všechny. – Pomáhá zde jako pečovatelka, hned, že mi zavolá paní Martu. Lefterovu ženu, vnučku skladatele a muzikologa, mám v paměti jako bezprostřední, srdečnou, otevřenou. Zůstala stejná. Usmívá se, podává ruku, vše jako bychom se naposled viděli včera. A on? – Mrtvice. Z ničeho nic. Krátké zlepšení stavu, nedlouhý záblesk naděje… Už šest let. Sám najednou nic nemůže. Zcela odkázán na její péči. Marta mi týž den posílá esemesku. Řekla Lefterovi, kdo se zastavil, přál si ho pozdravit. Mívá chvilky, kdy chápe, reaguje. Usmál se, vnímal!

Z Řecka v roce 1948 vypravili na cestu nejprve děti. Později přijížděli dospělí uprchlíci, po prohrané občanské válce. Děti, rozmístěné v dětských domovech, se postupně setkávaly s rodinami. Lefter, šťastnou náhodou, při výletě se školou do Jeseníků, to mu bylo už sedm. Rejvíz byl místem, kde našlo nový domov více řeckých emigrantů. Malý kluk, prostřední ze sedmi sourozenců, se musel spoléhat především na vlastní síly. V původně neznámé zemi našel uplatnění, domov, rodinu, přátele, životní naplnění.

Když odejde obecně známá osobnost, přeje se v médiích, aby se jí dařilo v tom jejím nebi. Hereckém, muzikantském, či jiném. Lefter takovou nebyl, a kdyby byl, o tak vzletný doprovod by nestál. A mě, ani v duchu by nenapadlo, nabízet mu k výběru nebe psychologické, šperkařské, či obě. Nemám floskule rád.

Netlačil se do popředí, či středu terče přílišné pozornosti, i tím mi byl blízký. Na poslední cestu ho doprovodili nejbližší: rodina. Kdo ho znal a měl rád, vzpomeňme na něj. Byl z těch, kteří na tom našem světě nebyli a nežili nadarmo. Zanechal za sebou kus díla i vzpomínek na dobrého člověka.

Jaroslav Štěpaník

Foto Bohumil Marčák