Zemřel prof. PhDr. Ivo Osolsobě

Ztráta pro divadlo a teatrologii

    Řady žijících na této Zemi opustil pan profesor PhDr. Ivo Osolsobě, estetik, divadelní teoretik, sémiolog, který vykonal mnoho také jako dramaturg pro brněnskou operetu a vůbec divadlo, které „hraje, tančí a zpívá“. Významnou osobnost kultury nejen brněnské připomínáme rozhovorem, který vyšel v KAMu (2007, č. 2) a textem pana Jaroslava Tučka, který v osobní vzpomínce neopomíjí ani další ztráty, které nedávno postihly brněnskou „lehkou múzu“. (jš)

Divadlo, které hraje, tančí, zpívá – a komunikuje

    Profesor Ivo Osolsobě, dlouholetý lektor a dramaturg brněnské zpěvohry (1953–1989), je ve světě znám jako teatrolog, autor významných studií z oblasti teorie divadelní sémiotiky. Mé otázky směřovaly přirozeně k operetě, muzikálu a k sémiotice. Při cestě od Králova Pole k centru, jsem však vyslechl i slova, která možno snad označit jako jistý životní postoj, moto či vyznání:

    Jsem šťastný člověk. Mimo jiné i proto, že nemám auto, televizi, a dokonce ani hodinky. Auto mi kdysi zakázala, musím to tak říct, moje paní, bála se, asi právem, že povraždím rodinu.  Hodinky jsem míval, dal mi je bratr, památeční, vyhrál je kdysi v Anglii, v pokeru, původně to byla prý trofej z berlínské olympiády. Ale jezděte se stopkami na kole po tehdejších brněnských kočičích hlavách! Měl jsem je věčně v opravě, až jsem zjistil, že je mi daleko příjemněji bez hodin. Mobil jsem nikdy neměl a děkuji, nechci, hraček  mám  dost. A televize? Dělali jsme doma novou střechu, strhli nám anténu a co televizi nemám, jsem jako  znovuzrozený!

Cesta k operetě

    Já jsem měl v životě velké štěstí, že jsem se mohl zabývat věcmi, které mne nejvíc bavily. Jako jeden z prvních jsem studoval v Brně estetiku v kombinaci s divadelní vědou. Na fakultě byli tehdy výborní učitelé: profesor Mirko Novák, Frank Wollman a další. Končil jsem studia diplomovou prací o operetě. Ve stejném čase hledala brněnská zpěvohra dramaturga a mě na základě té diplomky v roce 1952 přijali. Já jsem byl vždycky teoreticky zaměřený, o divadelní praxi jsem toho moc nevěděl. Oni si ale považovali, že získali chlapa, který se tomu věnuje. Dokonce jim nevadilo, že jsem musel na rok na vojnu a místo mi drželi.

    Původně jsem vůbec nemyslel na divadlo, i když jsem divadlo, zvlášť operu a hudbu miloval,  ale dělat ho, na to bych si netroufal. Ostatně tím víc mě fascinovala filosofie. Ale co s ní za  čím dál tím totálnější totality? Jediné, co vypadalo jakž takž nadějně, byla opereta. Začal  jsem ji dělat z dešperace, jako zhrzený teoretik. Teprve pak mě napadlo, že "Pražské švadlenly”, ve kterých excelovala, už málem před svo lety, moje maminka, byly vlastně taky opereta, ne-li muzikál. Hrávala v Rousínově, odkud pocházel tatínek, a později v Brně v dnešním operním studiu JAMU, kde tehdy vystupovaly dva místní ochotnické spolky.

    Opereta byl vlastně ten nejšťastnější nápad. Kolik skvělých lidí jsem tam poznal! Dirigenty Punčocháře, Karáska, pak i Moulíka, Mistra Oldřicha Nového, Karla Kosinu, Veroniku  Butorovou, Alenu Bílkovou, Antonína Julínka, režiséra Fišera, bylo jich nepočítaně.

    A muzikály? Když se mi vrátil z války můj bratr a přivezl si americkou squaw, ptal jsem se jí  na divadlo. Řekla mi, že v Americe chodí na činohru a operu či balet dost lidí, ale na operetu,  rozuměj na muzikál, že chodí každý. Jak se možno divit, že jsem chtěl studovat divadlo, na které chodí každý?

Muzikál a štěstí

    Měl jsem v životě to obrovské štěstí – a mohu jen děkovat Bohu –, především za to, že mi dal  bratra. Moudřejšího, staršího a neskonale statečnějšího. Když mi bylo dvanáct a bratrovi dvacet dva – bylo to na počátku nacistické okupace –, bratr zmizel a vrátil se jako anglický  letec, jeden z těch, kteří noc co noc bombardovali Berlín a – měl to neuvěřitelné štěstí –,  všecko přežil, a celá naše rodina taky! Ostatně je o tom kniha “Zbylo nás devět”, bratr ji napsal hned po válce, na památku těch, kteří šli jako on, a nepřežili... Mohla vyjít až dlouho  po jeho smrti, vydala ji pak u nás až jeho paní, Američanka, mluvila o tom před lety i v televizi...

    Starý režim mě jakž takž trpěl, i když jsem ho štval, opereta mu tak nevadila, do penze mě ale poslal hned jak jen mohl. Docela jsem to vítal, po celá léta totiž jsem žil dvojím životem a vedle operety pěstoval sémiotiku – odtud jsem znal třeba Jakobsona nebo Umberta Eca. Všechno mé psaní v cizině, ale i u nás, počínaje knihami Muzikál je když... a Divadlo, které mluví, zpívá a tančí, jsou napůl o operetě a napůl o sémiotice, teorii komunikace či kybernetice. S odchodem na penzi jsem se tím mohl zabývat naplno. Navíc, právě nastala sametová revoluce. Poděkoval jsem tedy řediteli Zdeňku Pospíšilovi, který se vrátil z emigrace a chtěl mě dál v Karlíně, skončil jsem tu po roce s dramaturgií a přijal jsem roční pozvání do New Yorku.

    Americkou muzikalovou scénu jsem poznal už dřív při kratších pobytech a opět jsem měl štěstí, že jsem v nejzajímavějších muzikálových dobách mohl ty věci dělat doma v Brně. Myslím, že některé se nám dost podařily: West Side Story, My fair Lady – ta se hrála ve velkém divadle dvěstěpadesátkrát! Půl roku běžel v rozhlase můj pořad Tajemství muzikálu.

Od operety k hudebnímu divadlu

    Opereta nekončí. Má pokračování. Samozřejmě v jiných parametrech. Býval jím muzikál. Dnes je to spíš rock-opera nebo pop-opera, "popra", jak se to zkracuje. Dokonce se může objevit i nová opereta. V Městském divadle dělali nedávno Ferdinanda kd´E ste? To je příklad takového pokusu. Šíp – autor libreta, je mimochodem dítě operety – jeho otec byl operetní zpěvák v Ostravě a v Teplicích. Je jistě dobře, že Městské divadlo má hudební scénu a  dokonce i operetu, vadilo mi ale, že zahájilo "Vlasy". To je spíš estráda, než muzikál, a hlavně protiamerická, sousto pro Bin Ládina, ne pro nás. Jinak jsem o "Vlasech" psal už před  pětatřiceti lety, jako o pořadu “na peknú hippisáckú notečku.”

    Hudební divadlo není v horší pozici než opera a činohra. Všude existuje snaha nedělat divadlo muzejně, neproměnit jeviště v muzeum. Někdy snaha dělat věci jinak může ovšem vést k tomu dělat je třeba vzhůru nohama. Něco se zkrátka daří, něco míň.

Sémiotika

    Podobně jako z chemie dobře víme, že voda není než H2O, ví i teoretik divadla, či chcete-li, sémiotik, že divadlo neni než  komunikace na  třetí, komunikace komunikací o komunikaci. To  vypadá jako vtip, ale je tomu tak. Komunikace zobrazující komunikaci pomocí ničeho jiného než komunikace samé! Ovšem právě tak jako v čistém stavu se H2O pít nedá, právě tak je tomu i s divadlem. Teorie je jenom teorie, je krásná, až příliš krásná, než aby to bylo pravda. To říká teoretik, ovšem teoretik, který celý svůj život dělal praxi.

Ptal se a naslouchal: JAROSLAV ŠTĚPANÍK (2007)

Operetní nebe je bohatší…

    Brnem povlává zvěst, že legendární trio brněnské operety Veronika Butorová, Otakar Vážanský a její dramaturg Ivo Osolsobě jsou hospitalizováni s vážnými chorobami v různých brněnských nemocnicích.

    Emeritní baletní dramaturgyně a redaktorka kdysi slavného divadelního časopisu tehdejšího Státního divadla „Program“paní doktor Eugenie Dufková, mi tuto truchlivou novinu tichým hlasem potvrdila.

    „Ach jo, všechny nás to čeká“, povzdychnul jsem si a v mé hlavě se začaly rojit vzpomínky jako včeličky.

    Coby student herectví jsem se prodral do Divadla Na hradbách, abych z bidélka, uličky čtvrtého pořadí, sledoval ve stoje operetní představení Mamzelle Nitouche s bájným představitelem role Celesténa, Oldřichem Novým. Divadlo bylo tehdy tak strašně natřískáno, že přes lidské hlavy nebylo vidět ani na prdelky buclatých andělíčků v pozlacených lóžích a jevištní oponu jsem musel hledat nepatrnou škvírkou mezi těly těch, co stáli přede mnou. Jen obrovský zářící lustr jsem viděl celý. Ten však záhy pohasnul a dole, na dně diváckého kotle, se rozzářily jevištní reflektory. Zamířily na muže přelézajícího klášterní zeď. Gentleman Oldřich Nový v roli varhaníka kláštera klarisek s provinilým výrazem ve tváři se ptal: „Co myslíte, je poznat, že mě někdo ze zadu nakopnul?“ A elegantně nám ukázal spodní část svých zad. Na černých kalhotách měl bílou barvou namalován otisk velké vojenské boty.

    Ročníkový kolega mně do řevu diváků řekl: „Vidíš, to je opereta!“ A vytratil se. Zaujal jsem jeho místo a viděl mnohem líp.

    Na scénu přišla schovanka ctihodného kláštera, Denisa de Flavigni, potemnělé jeviště se rozzářilo a hlediště vzdychlo. „Jé“! Půvab a šarm nábožně se tvářící dívenky zažehoval ve tvářích mužů nach, něžný, rozmazlený hlásek rozezníval jejich duše: „Ano, taková jsem já, ctihodná matko představená. Ano, taková jsem já, matinko!“  Varhaník Celestén zpíval, zpívala schovanka, zpívali kadeti, zpíval kde kdo, zpívalo snad celé divadlo. Diváci vzdychali, smáli se a aplaudovali.

    V noci se mi o rozpustilé Mamzelle Nitouche zdálo.

    Takové bylo mé první setkání s operetou, s jejími protagonisty a především s neskutečně okouzlující hereckou hvězdou paní Veronikou Butorovou.

    Po mnoha letech jsem měl štěstí a čest s paní Butorovou hrát v inscenaci režiséra Stanislava Fišera, Aby bylo jasno. Tehdy jsem se setkal i s jejím životním druhem, Otakarem Vážanským. Paní Veronika mě, činoherce, poučovala: „Mladý pane kolego, opereta se nehraje potichu, operetní slova musí znít. Operetní mluva je prostá, jednoduchá, když operetní mluvu zakousnete, divák ji nezaslechne a herci kolem vás nemají o čem hrát, protože všem schází slova vaší operetní role!“

    Pan Vážanský dodal: „Prostě, musíte mluvit nahlas, pane kolego, nahlas! To vás na škole neučili?“

    Paní Butorová rozhovor uzavřela: „Oťasi, to nevíš, že se opereta na JAMU neučí?“

    Ještě jednou jsem se s operetní divou Veronikou Butorovou setkal, to když nás obsadil vynikající choreograf Luboš Ogoun do slovenského muzikálu, Cyrano z předměstí. Opět jsem mohl obdivovat její výřečnost, sarkasmus, humor a smysl pro hereckou zkratku. Jak ta dovedla vypointovat situaci, větu, vtip!

    Jednou jsem na chodbě brněnské Reduty diskutoval s panem Vážanským na téma naivnosti operetních libret, spěchal kolem nás věhlasný dramaturg Ivo Osolsobě, ušklíbl se: „jestli vy tu operetlu nezkoumáte příliš vědecky, pánové? Operetla je jenom operetla, operetla chce své!“ Jak se zjevil, tak i zmizel.

    „Pane Vážanský, jaká operetla? Já snad špatně slyšel.“

    „Slyšel jste dobře, pane kolego, to je mezinárodně patentovaný výraz našeho pana dramaturga. Prostě opereta je operetla a operetla chce své. Dobrá operetla musí mít i svůj dobrý konec. Sladký jako med. Happy end! Rozhněvaní se usmíří, milenci se „s“ milují a svět je krásný. Tak si to pamatujte.“

    Ze vzpomínek mě vytrhnulo zvonění telefonu, ozval se hlas pisatelky hereckých medailonů, má dávnověká kamarádka Eva Šlapanská: „To zas byly prázdniny, smutek nad smutek. Představ si, že koncem června zemřel herec Ota Vážanský a koncem července herečka Veronika Butorová, oba na rakovinu. Bože, to je ale život, co?! Teď se bojím, kdo bude tím třetím v řadě. Vždycky, když umírají divadelníci, tak se jejich odchody dějí trojmo.“

    Volal jsem paní Eugenii Dufkové: „Žijeme tuze smutnou dobu, víte, že před dvěma měsíci zemřel pan Vážanský a před měsícem operetní legenda paní Veronika Butorová?“

    „Nevím nic. Jak bych se to také mohla v Brně dovědět? Před více jak 20 lety několik divadelních výtečníků s požehnáním radních zrušilo v Brně operetu, scénu s velkou tradicí, a když její hvězdy odcházejí, veřejnost města se tváří jako že se nic neděje.

    Zítra půjdu do nemocnice za panem profesorem Osolsobě, chodím tam mimo návštěvní dobu a pokaždé s malou dušičkou, aby mě někdo v bílém plášti nevykázal…“

    Pan profesor Ivo Osolsobě zemřel ve čtvrtek 27. září 2012, v 13:00 hodin. Svět operetly přišel o dalšího z velikánů, operetní nebe jásá...

JAROSLAV TUČEK