Známý i méně známý Bedřich Rozehnal

23.01.2017 11:35

    Jméno významného architekta (1902–1984) je samozřejmě dobře známé a pevně ukotvené v odborném i širším kulturním povědomí. Nejen v Brně, kde rodák z Třebětína u Letovic prožil většinu života prací, tvorbou a předáváním znalosti a zkušenosti svým studentům. Představitel brněnského funkcionalismu a moderní architektury je uznáván doma i ve světě. Jeho jméno nechybí v odborných publikacích a učebnicích, jeho osobnosti a dílu jsou věnovány monografie, je nositelem řady ocenění. Běžný Brňan či návštěvník města, který se o architekturu příliš nezajímá, se však s hmatatelnou připomínkou nikde ve městě nesetká.

    Možno dnes jen hádat, co vedlo architekta Rozehnala a jeho manželku, která zemřela rok před ním, k formě pohřbu rozptylem. (Loučka 2 Ústředního hřbitova v Brně.) Ostatky slavného architekta ať již tehdy či později by jinak nepochybně byly uloženy na čestném pohřebišti nebo v čestném hrobě.

    Méně se také ví, že v mládí uvažoval o studiu na Akademii výtvarných umění, chtěl se věnovat malířství. Na studium v Praze neměl dost nezbytných prostředků, volba architektury byla však osudově šťastnou volbou. Dcera Eva (též architektka, např. autorka návrhu skupiny atriových domků a spolupracovnice návrhu sídliště Jabloňova v Medlánkách či původního projektu zdejší SOS vesničky) uchovává otcovy grafiky, kresby a akvarely. Nechybějí krajinky ani erotické motivy, zvlášť pozoruhodné jsou drobné grafiky často spirituálního obsahu, laděné tóny starých mistrů. Architekturu na brněnské Vysoké škole stavební studoval docela dlouho (1922–1931). Souběžně učiteloval na vesnických školách, byl kresličem a projektantem v projekčních kancelářích.

    Sbíral zkušenosti zahraničními cestami, oženil se, založil vlastní projekční kancelář. Manželka Ludmila absolvovala vysokou školu, orientovala se na sociální oblast, byla zaměstnána jako úřednice.

    První brněnskou Rozehnalovou stavbou je obchodní a bytový dům Pazdera v Tuřanech (1931). Výrazně se zapsal projektem a stavbou pavilonu léčby zhoubných nádorů – Domu útěchy na Žlutém kopci (1933–1935). Vznik vůbec první onkologické léčebny v republice osobně podpořil T. G. Masaryk.

    V roce 1945 jmenoval prezident Beneš B. Rozehnala profesorem na brněnském VUT. To měl již za sebou více realizovaných projektů moderních staveb, především nemocničních areálů (např. Kyjov, Hodonín, Dačice, Nové město). Byl zastáncem moderních nemocničních areálů pavilonového typu, otevřených pacientům, komponovaným do přirozeného přírodního prostředí. Důraz kladl na funkčnost a ekonomii členění vnitřních prostor budov.

    Za vrcholnou stavbu je považována jeho Dětská nemocnice v Brně-Černých Polích, otevřená v roce 1953. To byl již široce uznáván jako architekt, který vtiskl nemocničním budovám nový standard. Rozehnalovo dílo ocenil v roce 1950 např. i slavný architekt Le Corbusier.

    Prvotní motiv, který zaměřil pozornost architekta ke stavbám zdravotnickým, kde posléze nejvíc vynikl, byl silně emotivní i poetický. Láskou mladého Bedřicha byla dívka jménem Maruška. Jejich vztah ukončila její tuberkulóza, tehdy fatální choroba, které podlehla. Návštěvy sanatoria v Jevíčku ho přivedly k úvahám, jak zlepšit a řešit prostředí pacientům zdravotnických zařízení. Předčasný odchod jistě posílil obraz zemřelé dívky v ideál, později se promítající do kreseb a grafik architekta. Rozehnal měl osobní vztah ke svým žákům. Když byl na cestách, nebo po návratu z nich, ptal se nejprve po svých studentech, teprve pak na zprávy a novinky z vlastní domácnosti. Studenti si ho ovšem velmi považovali, žijící ho dodnes ctí, rádi a často na něj vzpomínají.

    Beánie brněnských studentů architektury v roce 1956 se nesla ve znamení recesisticky pojaté konfrontace mezi oficiálně vládnoucí sorelou, tedy tzv. socialistickým realismem s funkcionalismem. Profesor byl souzen nad symbolickou rakví, pak osvobozen, když funkcionalismus, kterého se držel i v době odmítání, obhájil. Alegorický vůz tlačený studenty pak stoupal po Pekařské ulici vzhůru. Na křižovatce s Husovou byl zastaven policií. Studentská slavnost byla ukončena, na dlouhé roky zakázána, někteří účastníci byli vyšetřováni.

    I v době, kdy se to nenosilo, Rozehnal udržoval a šířil kolem sebe atmosféru předchozích časů. Znát to bylo už na maličkostech. Nosil motýlka, na hlavě širák, v čase radiovek to jistě dráždilo. V jeho bytě se konaly komorní koncerty. Hosty a přáteli byli známí hudebníci či malíři, např. Rafael Kubelík či Eduard Milén. Některým ovšem chování aristokrata duchem, přirozená autorita i obliba studentů vadily. Na škole sílila snaha zbavit se architektů a pedagogů spjatých s funkcionalismem. U Rozehnala se našla zřejmě záminka v administrativě a účtování zakázek. Ty na objednávku různých firem zajišťovali pracovníci fakulty. Profesor byl nad formality a formálnosti povznesen. Na přednáškách nikdy nezaznamenával prezenci, zato míval vždy nabito. Místo tematické látky podle osnov – „to si můžete přečíst v učebnici,“ říkal a přidal vlastní zkušenosti i zážitky, někdy architektuře i vzdálené, poutavé však a zajímavé.

    V roce 1960 byl odsouzen za tehdy snad vůbec nejhorší: „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Ve vězení na Pankráci se stal jedním ze skupiny architektů „Basaprojektu“. Ve Vystrkově na břehu Orlické přehrady se budovalo exkluzivní středisko pro špičky vládnoucí strany. Stavaři, stavební technici a architekti kriminalizovaní z malicherných či vykonstruovaných důvodů, dostali práci na neplacené zakázce. Rozehnal tu pravděpodobně (mimo jiné projekty) přispěl návrhem budovy hotelu. Ve Vystrkově pobývali prezidenti Novotný, Svoboda a Husák a i další tehdejší čelní představitelé. V devadesátých letech se to místo i Orlická přehrada opět proslavily. Tentokrát jako chmurný pomník divokého budování kapitalismu po česku.

Z dopisů manželce z vězení.

    V roce 1962 přátelé B. Rozehnala, mezi nimi hudebníci Josef Páleníček, Alexandr Plocek a Miloš Sádlo, prosadili jeho propuštění na základě dekretu prezidenta republiky. Po návratu z vězení se stal vědeckým pracovníkem na brněnské univerzitě. V roce 1968 byl rehabilitován, vrácen mu byl profesorský titul, na Fakultě stavební VUT vedl mistrovský ateliér architektonické tvorby, byl mu i udělen Řád práce. V lednu 1969 se stal ředitelem Ústavu tvorby životního prostředí VUT Brno, v následujícím roce Nejvyšší soud zrušil původní proces jako nezákonný. Nastávala však normalizace. V roce 1971 byl ústav, který řídil, převeden na Univerzitu J. E. Purkyně, pak roku 1973 zrušen a profesor Rozehnal penzionován. Až do své smrti však pracoval v projekčním oddělení Krajského ústavu národního zdraví v Brně.

    V roce 1960 vyšla „Modern European Architecture“ (Elsevier publishing company, Amsterodam, London, New York, Princeton), reprezentativní publikace o soudobé architektuře: Jako jediná československá stavba tu byla podrobně představena budova Dětské nemocnice v Brně.

    V roce 1967 se u příležitosti 65. narozenin pana profesora konala výstava jeho životního díla v Brně. Následovaly „reprízy“ v Liverpoolu (1968) – zde pro architekta vytvořili upomínkový ozdobný keramický talíř, a v Praze (1969).

    Roku 2000 mu byla in memoriam jako prvnímu udělena Pocta české komory architektů.

    Na Fakultě architektury VUT v Brně je každoročně udílena cena Bedřicha Rozehnala za nejkvalitnější bakalářský projekt.

    V loňském roce byl jmenován čestným občanem města Letovic. Uvažuje se o pamětní desce na vile, kterou zde projektoval.

    Dětská nemocnice v Brně-Černých Polích je významnou stavbou domácí architektury poválečného období a jednou z mála těch, které získaly mezinárodní uznání. Stojí za připomínku, že projekt probíhal za konzultací architekta s jeho přítelem, významným pediatrem, profesorem Otakarem Teyschlem. Tomu byla roku 1973 ve vestibulu nemocnice odhalena busta. Našlo by se zde místo také pro vzpomínku na profesora Rozehnala?

    Důstojné připomenutí a zasloužená posmrtná pocta pamětní deskou by připomenula autora krásné stavby vedené moderním estetickým cítěním i pochopením pro malé pacienty.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: archiv Evy Rozehnalové a František Kressa

Dětská nemocnice v Brně-Černých Polích.