Zhaslo sedm světel

24.09.2020 15:45

    Poslední brněnská žena, přeživší holocaust, uznávaná novinářka, překladatelka, dlouholetá členka Syndikátu novinářů jižní Moravy Erika Bezdíčková zemřela v sobotu 19. září, týden před svými 89. narozeninami.

    Narodila se 26. září 1931 v Žilině manželům Kellermannovým. Šťastné dětství v kultivované rodině, kde se dbalo na vzdělání a jazykovou výbavu, skončilo v roce 1939 protižidovskými opatřeními na Slovensku. Rodina byla vystavena perzekuci, vystěhována z bytu, zbavena majetku. Nejhorší přišlo v roce 1944, transport do Osvětimi. Tam přišla třináctiletá Erika o všechny své blízké. Děsivý je způsob, jakým se dozvěděla o smrti své milované maminky: “Vidíš tam ten kouř? Tam ti vyletěla komínem“, řekla jí spoluvězeňkyně. Erika sama přežila několik koncentračních táborů i pochod smrti, z něhož se jí podařilo uprchnout. O svých hrůzných zážitcích nedokázala mluvit ani se svou rodinou. Naléhal na ni i známý židovský lovec nacistů Simon Wiesenthal. Zlom nastal až téměř po 50 letech, kdy se rozhodla vydat svědectví v knize Moje dlouhé mlčení. Drama pro ni představoval i návrat domů. Byt v Žilině obsazený rodinou bývalého gardisty; upřímně se divili, že se vrátila živá a odmítli jí vydat věci, které si u nich schovala Eričina maminka. Strastiplné putování za nevlastní sestrou do Rumunska, návrat do Československa, kde se mezitím odehrál únorový převrat a osud židovské dívky nikoho nezajímal. Ujal se jí mladý muž, za kterého se po krátkém vztahu provdala. Měli spolu syna. Manžel, nadšený komunista, však neustál sílící antisemitské nálady a s Erikou se rozvedl. Do své péče získal i syna. Erika se s ním mohla stýkat až po letech.

    Znalost jazyků jí pomohla k zaměstnání v Českém rozhlase, usilovně doháněla vzdělání, pracovala na sobě. S druhým manželem odešla do Loun, kde se stala redaktorkou okresního studia rozhlasu po drátě. Ani tento svazek netrval dlouho. Erika odešla do Brna, kde se u Brněnských veletrhů a výstav vypracovala z cizojazyčné korespondentky na vedoucí tiskového střediska pro zahraniční novináře. Po normalizačních prověrkách musela BVV opustit. Práci jí nabídli v Technických novinách v Bratislavě, pro které pracovala jako externí redaktorka 15 let. V té době už měla oporu a zázemí ve svém třetím manželovi Pavlovi a jeho rodině, která ji i s dětmi přijala za svou. (I tady přišly těžké problémy, Pavlův otec, prof. Vilibald Bezdíček, za Pražského jara ministr školství, hovořil po Palachově sebeupálení v Karolinu při pohřebním obřadu a šel v čele smutečního průvodu. To nezůstalo bez odezvy a stal se „nežádoucím“. Jako jeden z prvních v Brně podepsal Chartu 77).

    Peklo Osvětimi i osobní dramata pomáhala Erice přežít nezdolná vůle k životu a víra v humanistické hodnoty, které vyznávala. Kromě autobiografické knihy vyprávěla řadu let svůj pohnutý příběh na množství besed pro mladé, hlavně na školách. Uměla je jako málokdo zaujmout a získat i svou otevřeností a upřímností. Veřejnost zná její osudy z rozhlasových a televizních pořadů a z filmového dokumentu Sedm světel. Takřka do posledních chvil byla činorodá, překládala, publikovala, aktivně se zúčastňovala činnosti Syndikátu. Ještě před rokem s námi navštívila výstavu k 95. výročí Českého rozhlasu v Brně ve vile Löw-Beer. V létě podal Syndikát novinářů jižní Moravy návrh, aby jí byla udělena Cena města Brna. Shodou okolností jí krajskou cenu letos udělil Jihomoravský kraj. Cena, kterou jí udělil festival proti totalitě Mene Tekel nese název Dáma české kultury. Těžko bychom hledali, co by Eriku Bezdíčkovou vystihlo lépe.  

JANA ČIPÁKOVÁ