Zemřel publicista a prozaik můj spolužák Ota Filip

    V pátek 2. března, týden před svými 88. narozeninami, zemřel v Bavorsku česky i německy píšící prozaik Ota Filip, autor kronikářsky rozsáhlých společenských románů, jejichž výpověď o individuálních osudech na pozadí novodobých českých dějin podbarvují groteskní a metafyzické prvky.

    Život tohoto ostravského rodáka je silně poznamenán složitostí doby a tomu zřejmě bude odpovídat nejednotnost jeho hodnocení. Filipovým dílem jsou mj. knihy Cesta ke hřbitovu, vydaná v roce 1968 ostravským nakladatelstvím Profil a zaujímající čelné místo v mé knihovně, Blázen ve městě, Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, Zweikämpfe, Poskvrněné početí, Májová pobožnost, Schwejk heute, Valdštejn a Lukrecie, Děda a dělo, Kavárna Slávia, Touha po Procidě, Die stillen Titen unterm Klee a jako vyznání vztahu k Praze Moje Praha.

    V letech 1958 až 1962 jsme byli spolužáky, při zaměstnání jsme studovali obor novinářství na Osvětové škole v Praze na Maltézském náměstí. Na konzultace, které byly jednou měsíčně vždy ve čtvrtek a v pátek, začínal dojíždět jako redaktor valašskoklobouckých okresních novin. Po územní reorganizaci v roce 1960 tyto noviny zanikly spolu s valašskoklobouckým okresem. Ota se stal redaktorem závodního časopisu ve Vlárských strojírnách ve Slavičíně, ale ne na dlouho. Po verbálním konfliktu s předsedou celozávodního výboru KSČ skončil jako horník v dolech na Ostravsku. Na pokyn jihomoravského krajského výboru KSČ byl vyloučen v brněnském Rozmarýnu ze Svazu novinářů. Rubání uhlí v nízkých slojích často i vleže bylo pro něho, robustního dlouhána, nesmírnou dřinou. Z Ostravy nadále jezdil na konzultace v Praze, protože tehdejší mašinérie o studiu nevěděla a tedy mu ani nedokázala zabránit. Filipova manželka, volyňská Češka Marie, zůstala s oběma dětmi ve Slavičíně, kde byla učitelkou. V letech 1968 a 1969 po rocích v dělnických povoláních, působil Filip jako redaktor v ostravském nakladatelství Profil.

    V dopisu, který mi poslal před Vánocemi v roce 1968 z Ostravy-Poruby, se svěřoval se svou „velmi skeptickou náladou“: Cosi mi brání nasazovat příjemnou tvář, když tuším, že události budou spíše smutné. Nevím, jestli bych měl ještě dost sil prožít ještě jednou osm let ve fabrice, posteskl si. Když vyjmenovával změny, které mu osmašedesátý rok přinesl, uváděl na prvním místě přestěhování rodiny ze Slavičína a pak se zmínil o vydání své knihy v Německu, Anglii, USA, Španělsku, Itálii a Švýcarsku. „Jinak žijeme klidně. Teď jsme měli trochu vzruchu. Počátkem prosince jsem ve Švýcarsku rozsekal embéčko, ale hned mi ho opravili. Přijel jsem domů a ukradli mi ho před domem,“ dodal.

    Za podvracení republiky byl Filip v roce 1970 odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců. V roce 1974 se vystěhoval do Německa. Stal se členem Svazu německých spisovatelů a Bavorské akademie krásných umění. V lednu 1996 se rozhodl deponovat do Bavorské státní knihovny amatérské filmové snímky, na nichž jsou zachyceni čeští exiloví spisovatelé a jiné významné osobnosti, a svou korespondenci s dosud žijícími a velice exponovanými lidmi. Materiály mohou být zveřejněny až 25 let po Filipově smrti. Syn Pavel na začátku roku 1998 spáchal sebevraždu po obvinění otce ze spolupráce se Státní bezpečností. Ota Filip v rozhovoru pro Spiegel obvinění odmítl a označil je za „organizovaný akt pomsty těch, kteří byli do roku 1989 u moci a ještě dnes se snaží manipulovat“. Nepochybně si tento člověk zaslouží, aby jeho literární a publicistická tvorba neupadla v zapomenutí. Doma to věru nemíval lehké.

BOHUMIL HLAVÁČEK