Zemřel PhDr. Miloš Hudec

    Po dlouhé nemoci zemřel 2. ledna ve věku 80 let PhDr. Miloš Hudec, nepřehlédnutelný svou postavou a především košatostí znalostí i nesmírnou šíří kulturního rozhledu. Řadu let, kdy vedl kulturní rubriku v brněnském levicovém občasníku Echo, nechyběl na žádné významné divadelní premiéře a výstavě výtvarného umění. V popředí jeho zájmu bylo i folklorní dění. Poslední roky svého života musel dělit čas mezi léčebné pobyty v nemocnicích a doma mezi obrazy od svých přátel – výtvarníků Borka Bayera, Františka Cundrly, Gertrudy Göpfertové, Františka Januly, Františka Kudláče, Vladimíra Křepinského, Guida Tavagnacca, Vladimíra Vašíčka, Milana Zezuly...

    Jeho velkou láskou byl strážnický mezinárodní folklorní festival. V letech 1972 až 1975 byl dokonce členem jeho organizačního výboru. To pokládal za mimořádnou poctu, protože tento festival považoval za nejvýznamnější a nejreprezentativnější folklorní akci v republice. „Byla radost spolupracovat s takovými osobnostmi, jako byli Slávek Volavý, Václav Frolec, Josef Tomeš, Jan Souček, Zdenka Jelínková, Věra Haluzová, Dušan Vlach, Bohumil Mlýnek či řada funkcionářů Jihomoravského krajského národního výboru. Byli jsme dělným kolektivem. Nikdy nešlo o nějaké rezortnictví. Kdo mohl, podal pomocnou ruku i jinde. Tam, kde toho bylo třeba. Kolem výboru se točila velká skupina milovníků Strážnice. Za všechny vzpomenu bývalého senátora Jana Bendu, malíře Aleše Černého, Františka Cundrlu a Vojtěcha Štolfu. Otázka zdaru festivalu byla pro ně stejně jako pro nás otázkou cti,“ řekl mi v jednom z našich rozhovorů.

    Na otázku, kde jsou jeho kořeny vztahu k folkloru, nehledal odpověď dlouho: „Narodil jsem se v Kyjově. Tam jsem se setkával s folklorem na každém kroku. A nejen to. V Kyjově byla silně rozvinuta tzv. aktivní kultura. Hráli jsme divadlo, pořádali výstavy, zpívali v mnoha sborech, hrálo tam několik orchestrů, běžná byla literární pásma, soutěže, besedy, taneční zábavy. Folklor nikde nechyběl. Někdy bylo až nemilé, když se třeba dialekt vloudil do Nezvalovy hry Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Vše s folklorem organicky souviselo. Jednou se ptali akademického malíře Vladimíra Vašíčka, proč má jeho Svatobořanka i nohy červené. Odpověděl, že to pramení z folkloru. Zkuste celý den okopávat vinohrad, krev se nahrne do hlavy a i modrou uvidíte červeně. Prý proto je tolik červené v našich ornamentech. Když jsem odešel z Kyjova, nejvíce mi chyběly slovácké tradice. I v Praze jsem vystupoval v kroji. Zpíval u cimbálu. Udržoval svůj dialekt. Po návratu na Slovácko jsem byl velmi zaujat spartakiádní skladbou Rodná země a do folkloru se vrátil. Jako učitel jsem však viděl svou polohu v práci s dětmi. Nejvíce jsem spolupracoval s Pavlem Čechem a jeho dětským folklorním souborem Podlužánkem. Byli jsme na velkém zájezdu i v Moskvě a recipročně u nás hostili moskevský dětský soubor Rudé plachty.“

    Životní cesty zavedly Miloše Hudce do zahraničí častěji. Do Skandinávie, Německa, Mongolska, Konžské republiky, Polska, Ruska a Francie. Všude se o podpoře folkloru hodně mluvilo a psalo. „S úctou k jejich podmínkám jsem byl vždy hrdý na to, co máme v lidových tradicích vžito u nás doma. Pracoval jsem řadu let na našem velvyslanectví v Paříži, kde jsem byl ředitelem české základní školy. Ani tam jsem se neměl za co stydět. Cítil jsem se podobně jako malíř Joža Uprka, když v roce 1902 vozil po Horňácku francouzského sochaře Augusta Rodina. Mluvil jsem o národní hrdosti, o vztahu k folkloru. Musím si postesknout, jak v našich sdělovacích prostředcích dost často „odborníci“ pomlouvají náš vztah k folkloru jako produktu propagandy minulé doby. O to více si vážím folklorních pořadů, které uvádějí Česká televize, Český rozhlas a Radio Proglas. Pro mne jsou folklor a lidové tradice vůbec projevem lásky k životu a především lásky k vlasti. Všichni velcí národopisci z toho vycházeli. Sušil, Bím, Václavík, Klusák a mnoho dalších. Milovali lid, s nímž navždy spojili svůj život, myšlení a práci. Současným nositelům folklorních tradic přeji, aby se jim podařilo dosáhnout toho, co bylo řečeno při jejich vzniku. Nemusí to mít vždy lehké. Prostí lidé spjatí s rodnou hroudou jistě ocení jejich práci. Strážničanům z Národního ústavu lidové kultury přeji, aby se jména Krist, Ondrušová, Blahůšek, Škapík a Šimša vyslovovala se stejnou úctou jako Volavý, Holý, Slováček, Harnoš...,“ uzavřel tehdy náš rozhovor PhDr. Miloš Hudec, na kterého s dojetím a úctou vzpomínám.

BOHUMIL HLAVÁČEK