Že by Shakespeare nebyl Shakespeare?

    Titulek jsem si vypůjčila z předmluvy pedagoga JAMU, dramaturga a publicisty Miroslava Plešáka ke stejnojmenné knize Mgr. Pavly Váňové. Vracím se k němu poté, co nadějná literární historička, autorka, překladatelka a tlumočnice letos, dne 13. 3., náhle zemřela.

    Narodila se v roce 1931 v Plzni, ale žila dlouhá léta v Brně. Vysokoškolské vzdělání zahájila na Univerzitě Karlově, obor angličtina, ruština a posléze absolvovala v roce 1967 obor angličtina, němčina na Masarykově univerzitě v Brně. Dvacet let byla členkou redakční rady renomovaného časopisu Věda a život, publikovala články v různých periodikách, má na svém kontě několik překladatelských titulů.

    Uveďme ještě alespoň překlad poezie slovenského básníka Milana Rúfuse, z ruštiny románu Radije Pogodina Doubravka, po roce 1990 se mimo jiné věnovala kromě tlumočení angličtiny a němčiny také překladům z literatury faktu, např. Frank Fabian: Největší lži historie aneb Jak se falšovaly dějiny, 2016, Horst Mahler-Břetislav Mrkos Vládnout je umění, 2016, či knize Eriky Bezdíčkové Moje dlouhé mlčení, kterou nejednou doprovázela na jejích přednáškách na rakouských školách věnovaných holokaustu.

    Z iniciativy brněnského klubu Tábor spolupracovala na založení občanského sdružení Betanie zaměřeného na poskytování sociálních a diakonických služeb. Jako jeho předsedkyně měla zásadní vliv na rozvinutí spolupráce se Saskou diakonií v Lipsku, jež přinesly neocenitelné zkušenosti při realizaci největšího projektu Betanie – Domu důstojného stáří v Brně-Maloměřicích.

    Získané publicistické zkušenosti zúročila zejména při spolupráci s týdeníkem Církve československé husitské Český zápas a s měsíčníkem Židovské obce v Brně Kachol Velavan.

ERIKA BEZDÍČKOVÁ