Za etnografem Janem Součkem
22.02.2014 16:45
Ve věku 67 let zemřel 13. února 2014 významný etnograf PhDr. Jan Souček, s kterým se přišli do zcela zaplněné obřadní síně brněnského krematoria rozloučit spolu s rodinou přátelé z celé republiky i ze Slovenska. „Můj táta byl frajer a tím i zůstal,“ řekl o něm jeho syn Honza. Skutečně, tak jsme ho znali. Žil více než naplno, měl široké srdce. „Bohatýrské roky, které jsem prožíval ve Strážnici, stály za to,“ napsal mi v jednom z posledních dopisů.
Vystudoval etnografii na filozofické fakultě brněnské univerzity, kde obhájil diplomovou práci Představy spojené se smrtí člověka, se zemřelými a pohřební obřad na moravských Kopanicích. Při terénních výzkumech se seznámil s moravsko-slovenským a slovensko-polským pomezím a po skončení studií přijal zaměstnání ve Strážnici na zámku – to pracoviště nese nyní název Národní ústav lidové kultury. Stal se tam vedoucím oddělení lidového stavitelství, od roku 1978 vedl etnografický odbor, podílel se na koncepci připravovaného strážnického skanzenu – Muzea vesnice jihovýchodní Moravy. Řídil přípravné práce i vlastní budování. Stal se také tajemníkem a později šéfem subkomise pro lidové stavitelství, sídla a bydlení Mezinárodní komise pro studium kultury v karpatské a balkánské oblasti až do jejího zániku v roce 1992. Po odchodu Slávka Volavého byl v letech 1983 až 1986 ředitelem ústavu. V letech 1978 až 1986 byl šéfredaktorem časopisu Národopisné aktuality, který se stal vyhledávaným zdrojem oborových informací a místem prezentování nových metodických postupů a výsledků bádání. Působil také v poradních sborech muzeí v přírodě v Přerově nad Labem, Rožnově pod Radhoštěm, na Vysočině a v letech 1986 až 1990 i ve Strážnici. Jeho dodnes nedoceněnou činností bylo pořádání četných strážnických konferencí, umožňujících setkávání i takových odborníků, kteří stáli mimo přední pracoviště.
Pozoruhodná byla Součkova vědecká práce. Ve své době byly průkopnické jeho studie o pohřebních obyčejích na moravských Kopanicích. Jako první vyslovil názor, že i v pomoravských oblastech se známou pouze hliněnou architekturou z recentního období bývaly ještě počátkem novověku rozšířeny stavby roubené. Uveřejnil doklady z terénních i tehdy velmi vzácných archivních výzkumů snad ke všem částem expozice strážnického skanzenu. Těžiště jeho zájmu se posouvalo také k duchovní kultuře a způsobům její prezentace v muzeích v přírodě. Metodika jejich koncipování, výstavby a provozu je pokládána za jeden z největších okruhů jeho publikační aktivity.
Strážnice je dějištěm proslulého mezinárodního folklorního festivalu a Souček byl v letech 1983 a 1984 tajemníkem jeho řídicího výboru, v letech 1979 a 1982 místopředsedou, v letech 1978, 1983 až 1987 a v letech 1990 a 1991 členem programové rady, v roce 1987 členem hodnotící komise.
Od roku 1986 po odchodu ze strážnického ústavu nepřestal pracovat v kulturní oblasti. Věnoval se agenturním aktivitám kolem Prahy. V etnografických kruzích sí získal velmi dobrou pověst časopis, spíše sborník pro národopis střední Evropy Ethnologia Europae Centralis, který od roku 1992 vydával za své peníze. Napsal mi: „Jeho vydávání mi pomáhá úplně nezblbnout z podnikání, kterým si vypomáhám jako starodůchodce a udržuji i aktivní kontakt s řadou svých kolegů, kamarádů (i kamarádek), z dřívějších dob. Jsem rád, že jsi stále aktivní a ať Ti to dlouho vydrží. Však budeme v kontaktu.“ Žel, už nebudeme... Honzo, nezapomenu na Tebe. Na tři desetiletí mé spolupráce se Strážnicí.
BOHUMIL HLAVÁČEK
