Vzpomínky, které nelze vymazat

    Novinářce Zdeně Zajoncové bylo loni v listopadu 95 let. Pochází z Ostravy. Jejím druhým domovem se však stala Praha, kde po válce našla své zaměstnání. V současné době žije v Domově Slunce v Brně. Přivítala nás v útulné místnosti plné fotografií. Každý z těch obrázků je malou vzpomínkou na doby dávno minulé, na lidi, které měla ráda.

    V době okupace se spolu s dalšími mladými lidmi z Ostravy zapojila do ilegální činnosti proti nenáviděnému nepříteli. Vyvěšovali plakáty „Pryč s Hitlerem“, „Chceme svobodu“, roznášeli letáky… V listopadu 1939 dostala za úkol dovézt na sovětské obchodní zastoupení do Prahy dopis, podporující úsilí SSSR při řešení tehdejší napjaté situace. Do budovy se však nedostala, všude byla policie. Dopis roztrhala a hodila do kanálu. Počátkem prosince ji předvolalo gestapo. Po výslechu sice odešla domů, ale druhý den ráno si pro ni opět přišli. Už předtím byl zatčen její bratr.

    Věznice Krajského soudu v Ostravě byla moderní, měla velká okna, ústřední topení i splachovací záchody. Ve srovnání s tím, co později viděla a zažila v dalších místech, to docela ušlo. Když se ze záchodu „vyšťouchla“ štětkou voda, mohli si vězni navzájem povídat, zvuk bylo slyšet po celé stoupačce. Někteří dokonce hráli prostřednictvím potrubní pošty šachy. Ve stejném vězení byl i budoucí muž Zdeny Zajoncové. Seznámili se až později, tenkrát se ještě neznali.

    Při opakovaných výsleších se k ničemu nepřiznala, neustále tvrdila, že pouze navštěvovala klub, kde hráli stolní tenis. Gestapáci mluvili perfektně česky, ale mezi sebou se domlouvali německy. Naštěstí dobře rozuměla, jen to nikdy nedala najevo. Ukázali jí zatykač s obviněním z vlastizrady. Jednou v noci jí dozorce oznámil, že si má sbalit všechny věci a připravit se na transport. Auta převezla vězenkyně na nádraží, k vlaku sestavenému z dobytčích vagonů. Uvnitř byly malé cely.

    Transport dorazil do polské Wroclawi, Němci používají název Breslau. Věznice se výrazně lišila od té, kterou Zdena Zajoncová zažila v Ostravě. Tlusté zdi, malá okénka, výrazně horší hygiena. Jednou ji navštívila maminka. Seděly daleko od sebe, nesměly si ani podat ruce. Po celou dobu pobytu ve vězení pracovala. Barvami pomalovávala vojáčky z hlíny, vydělala si tím i nějaké peníze. Nosila modré šaty a velkou bílou zástěru. Jednu figurku si schovala do kapsy, druhou zamotala do vlasů. Prvního vojáčka dozorkyně objevila, musela ho odevzdat, druhého se jí podařilo přivézt až domů. Dodnes ho pečlivě opatruje.

    Předvolali ji k vyšetřujícímu soudci. Byl to Čech. „Promiňte, slečno, musím na chvíli odejít,“ oznámil a opustil místnost. Rychle si prohlédla protokoly na jeho stole. „František Dračka nám oznámil, že jste dělala to a to…,“ řekl po svém návratu. „Neznám ho, to jméno jsem v životě neslyšela,“ bránila se vězenkyně. Soudce prohlásil, že si vše ověří a dá jí vědět. Za pár týdnů dostala pokyn, aby se připravila na další transport. Cestou přespali ve škole v Olomouci a poté pokračovali směrem do Brna. Věznice na Cejlu byla zcela primitivní. Osm žen v jedné cele, otřesná hygiena, štěnice. Některé historky jsou takřka neuvěřitelné…

    Z Cejlu byla 1. srpna 1941 převezena do Kounicových kolejí. Gestapák jí perfektní češtinou oznámil, že je propuštěna. Kráčela z kopce směrem k tramvajové zastávce: v zimním kabátě, na nohou vlněné punčochy, teplé boty, na hlavě čepici a v ruce odřený kufr. Bílá jako stěna. Všichni se od ní odvraceli. Nikdo z kolemjdoucích nechápal, kde se uprostřed parného léta vzala osoba, oblečená jako kdyby mělo začít mrznout… V kapse měla 96 korun, které si vydělala v Breslau při malování hliněných vojáčků. Stačilo to sotva na rychlík do Ostravy. Měla hlad a žízeň, vody se napila na nádraží. V kupé s ní cestovali dva muži. Pojídali škvarky a chléb se sádlem, ale nenabídli…

>> <<

    Válka skončila. V Ostravě vyšla 3. května 1945 Nová svoboda. Zdeně Zajoncové padlo do oka oznámení, že do administrace novin hodlají přijmout pracovní sílu, která umí psát na stroji. Přihlásila se… a byla přijata. Šéfredaktorem byl tenkrát Karel Štefan. Přišel z Ruska, odkud za války vysílal zprávy do Československa. Jednoho dne jí řekl: „Piš.“ Tak se o to pokusila. „Byla jsem pobouřena, že lidé si neváží státních symbolů. Když se hrála národní hymna, kterou jsme neslyšeli po celou válku, mnozí se ani nepostavili do pozoru,“ říká. „S velkým rozhořčením jsem o tom napsala sloupek.“ Pak přidala ještě další zprávu. Šéfredaktor její první výtvory přijal, našli se i spolupracovníci, bývalí redaktoři Českého slova, kteří jí ochotně pomáhali. Začala psát krátké zprávy a postupně i rozsáhlejší články. Byla pověřena prací ve filiální redakci ve Frýdku-Místku, později v Českém Těšíně. Všude, kam přišla, měla otevřené dveře, nikde nic neskrývali, o aktuální informace nebyla nouze. Pro její pozdější působení v Praze to byla obrovská škola…

Svatební fotografie Zdeny Zajoncové. – Vpravo: Kolektiv redakce Vlasty.

    V roce 1950 přišla nabídka, aby nastoupila do redakce Vlasty. Manžel v té době studoval v Praze, bydleli spolu na vysokoškolských kolejích. Stala se zástupkyní šéfredaktorky. „Jezdila jsem po celé republice, psala reportáže, dělala besedy se čtenářkami,“ říká. „V redakci jsem vydržela více než dvacet let. Bylo nás patnáct. Jsem asi jediná, která se dožila dnešních dnů.“

    V únoru 1970 musela redakci během deseti minut opustit. Důvod byl naprosto jasný – nesouhlasila se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Najít nové zaměstnání nebylo jednoduché, pokoušela se o to půl roku. Nakonec přece jen svitla naděje. Primář Ladislav Zeman ji přijal jako sanitářku do Kojeneckého ústavu v Praze-Krči. „On jediný měl odvahu nabídnout mi zaměstnání,“ říká Zdena Zajoncová. „Mimochodem – Ladislav Zeman stále ještě žije, letos mu bude sto let,“ dodává. Jako redaktorka Vlasty měla spoustu informací o adopcích dětí, primář ji proto brzy přeřadil na místo sociální pracovnice – po kolegyni, která odešla na mateřskou dovolenou. V kojeneckém ústavu pracovala až do důchodu.

    Novinářka Zdena Zajoncová prožila život plný zvratů a překvapení. Za nesouhlas s německou okupací byla vězněna, za nesouhlas s invazí vojsk států Varšavské smlouvy přišla o zaměstnání. Nezatrpkla. Vždy se snažila pomáhat tam, kde to považovala za potřebné. Stále je členkou Klubu novinářů Pražského jara při Syndikátu novinářů ČR, čte Medižurnál, zajímá se o vše kolem sebe.

JAROSLAV BOBEK
Foto: autor

>> <<

13.02.2017 11:30