Vzácná osobnost českého práva
18.04.2015 18:15
Vždycky, když se probírám životními příběhy významných brněnských osobností, žasnu, kolik toho ti lidé stihli. A nikde ani zmínka o stresu nebo depresi. To je i případ Františka Weyra, právníka, právního filozofa, politologa a statistika, jemuž vděčíme i za položení základů k naší ústavě.
Narodil se 25. dubna 1879 ve Vídni a s malou nadsázkou můžeme říct, že malý František byl pokračovatelem "učitelské dynastie " Weyrů. Děd František byl středoškolským profesorem matematiky v Praze, strýc Eduard, významný matematik, byl profesorem na české technice v Praze, otec Emil, též vynikající matematik, byl již ve 23 letech profesorem na pražské technice a od roku 1875 řádným profesorem matematiky na vídeňské univerzitě a členem vídeňské Akademie věd. Vnuk František, kterým se zabýváme, navázal na rodinnou tradici, byť v jiném oboru. Vyrůstal se sourozenci Marií a Jindřichem ve Vídni, v mimořádně harmonickém a kultivovaném rodinném prostředí (matka pocházela z bohaté brněnské stavitelské rodiny Wanieků). Děti byly přirozeně vychovávány dvojjazyčně, byly však vedeny k uvědomělému českému vlasteneckému cítění.
Když bylo Františkovi 15 let, otec, kterého velmi miloval, zemřel. Matka se v roce 1898 provdala znovu za rodinného přítele Jaroslava Sobičku, ředitele pražského Akademického gymnázia. Rodina se přestěhovala do Prahy, kde František dokončil gymnaziální studia a zapsal se na Právnickou fakultu české University Karlo-Ferdinandovy. Měl opět štěstí na harmonické rodinné zázemí, kde se pěstovala četba, hudba, navštěvovalo divadlo.
Po absolutoriu v roce 1903 nastoupil mladý právník jako konceptní praktikant u dolnorakouského místodržitelství ve Vídni, později u Ústřední statistické komise na ministerstvu kultu a vyučování. V rakouské státní správě působil až do roku 1909, kdy před úřednickou kariérou dal přednost vědecké činnosti. Vrátil se do Prahy, kde se stal soukromým docentem na české univerzitě a současně nastoupil jako koncipista v Zemské statistické kanceláři. Se svými kolegy na univerzitě se však odborně rozcházel, a tak v roce 1912 přijal nabídku Karla Engliše a odešel na českou techniku do Brna jako mimořádný profesor právních věd. Bylo to tehdy jediné české vysokoškolské učiliště na Moravě a poskytovalo útočiště i některým oborům spíše univerzitního charakteru. Tehdy se také zrodilo celoživotní přátelství Františka Weyra a Karla Engliše.
V roce 1912 se František také oženil, s učitelkou Helenou Merkesovou. Manželství bylo velice šťastné, ale bohužel bezdětné. Weyrovi si našli byt nejprve v Černopolní, později ve Špilberské (dnes Pellicově) ulici. Později si postavili vilku v Masarykově čtvrti v dnešní Heinrichově ulici. Manželé se postupně včlenili do brněnského společenského a kulturního života. František byl členem Filharmonické besedy brněnské, založil vlastní smyčcové kvarteto, přátelil se s Českým kvartetem, byl předsedou Družstva Národního divadla v Brně; oba Weyrovi pěstovali tenis a byli členy Sportovního klubu Slavia.
Po převratu v roce 1918 se František Weyr stal poslancem revolučního Národního shromáždění, kde zasedal v ústavním výboru a významně se podílel na vypracování ústavy nově vzniklého státu a budování jeho právního řádu. Působil rovněž v obecní správě města Brna. Byl členem komise, která převzala správu města od ryze německé reprezentace. V letech 1924–28 zasedal v městském zastupitelstvu i městské radě. V Národním shromáždění se mimo jiné zasadil o zřízení brněnské konzervatoře. V roce 1919 stál u založení Masarykovy university v Brně a byl zvolen prvním děkanem její právnické fakulty. Působil zde tři desítky let jako řádný profesor ústavního práva a stal se zakladatelem tzv. normativní školy právní. Brzy se proslavil jako přední právní teoretik, zabýval se ústavním právem, filozofií práva i právním postavením politických stran. Ve studijním roce 1923/24 byl zvolen rektorem Masarykovy university. Po deset let (1919–29) stál v čele Státního úřadu statistického, účastnil se mnoha mezinárodních právnických kongresů a konferencí. Vydal na třicet odborných publikací, redigoval Časopis pro právní a státní vědu, s kolegou Englišem vydával Sbírku časopisů právnických a národohospodářských, byl spoluvydavatelem několikasvazkového Slovníku veřejného práva československého. Nepřeberné množství příspěvků napsal pro Heinrichovy Lidové noviny. S Heinrichem ho pojilo celoživotní přátelství.
Druhou světovou válku prožil František Weyr v Praze. Po válce se vrátil na Masarykovu universitu, v roce 1946 se o něm uvažovalo jako o možném ministrovi školství. V dubnu 1947 byli Weyr i Engliš jmenováni čestnými doktory MU. Po únoru 1948 byli oba z univerzity vyhozeni. Tehdy začal František Weyr psát třetí díl svých Pamětí (první dva za války v Praze). Zemřel dřív, než práci dokončil – 29. června 1951. Dílo vyšlo v roce 2001 v brněnském nakladatelství Atlantis.
Zdeněk Neubauer napsal ve sborníku k Weyrovým šedesátinám: "Muž, který vysoko klade přátelství, charakternost a korektnost. Muž někdy až dětinsky jemný, citlivý a soucitný, ale současně přímočarý a nekompromisní tam, kde jde o vědeckou pravdu, logiku, vkus a slušnost."
Málo je v současné době takových osobností. (čip)
