Vojenský historik profesor František Hanzlík z Univerzity obrany v Brně patří již řadu let ke špičkovým odborníkům ve svém oboru. Je autorem či spoluautorem řady publikací věnovaných mj. československému vojenskému exilu, účasti našich krajanů v zahraničním odboji, poválečné perzekuci vojáků naší armády. Podplukovník Hanzlík dokáže svůj pohled na věc vždy objasnit velmi srozumitelným způsobem.

Již dva týdny celý svět sleduje se zatajeným dechem drama na Ukrajině, kam vpadly jednotky ruských agresorů, kterým odvážně čelí ukrajinská armáda. Ke kterým válečným konfliktům z moderní historie se dá tato válka přirovnat?
Srovnání s jakýmkoliv jiným konfliktem je velmi obtížné, protože každý konflikt má svá specifika, odehrává se za určitých mezinárodních podmínek i v určité vnitřní situaci válčících států, ať jsou již tím, kdo konflikt zahájil nebo tím, kdo je cílem útoku. V tomto případě sehrály významnou úlohu především faktory, které se vyvíjely nejen v posledním období, mám na mysli po anexi Krymu Ruskou federací v roce 2014, ale již dávno předtím. Každopádně situace již několik měsíců před zahájením agrese ze strany Ruska připomínala situaci před první i druhou světovou válkou. Mám tím na mysli především vlnu nacionalistických vášní jak na straně Ruské federace, tak i na straně Ukrajiny. Vyjádření prezidenta Putina a dalších významných představitelů Ruska o rozhodnutí za každou cenu „zabránit útlaku a genocidě“ rusky mluvícího obyvatelstva ve východní části Ukrajiny silně připomínalo situaci Československa v podzimní krizi v roce 1938, a to včetně vznášení nereálných ultimativních požadavků tehdy ze strany Hitlera vůči Československu a nyní ze strany Putina a Ruska vůči Ukrajině. Stejně jako mnozí odborníci, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají, jsem předpokládal „akci“ Ruska v podobě nám známé bratrské pomoci včetně vojenského obsazení části území Ukrajiny s nikým neuznanými republikami separatistů. Stejně jako zmíněné odborníky mne překvapila tak rozsáhlá agrese Ruské federace – navíc vedená i ze sousedního Běloruska. 

Vzhledem k tomu, že Rusové ani po dvanácti dnech tvrdých bojů nedokázali obsadit větší ukrajinská města, se zdá, že operace nebyla ruským velením dostatečně připravena. Jaký je tvůj názor na tuto záležitost?
Podle mého názoru Rusové naprosto podcenili mnoho faktorů, jejichž důsledkem je stávající situace. Myslím, že stejně překvapeni jako já byli neúspěchem ruské armády i vojenští analytici, kteří situaci průběžně sledovali a sledují. Rusko již dlouhodobě dává ostentativně světu najevo, jakou má vynikající bojovou techniku – raketové prostředky, protivzdušnou obranu, letouny, bitevní vrtulníky, tanky, BVP atd. O tom jsme se mohli denně přesvědčovat v prostředí internetu. Ukázalo se však, že reálná bojová situace je zcela něco jiného. Bez potřebných informací jsem v první den konfliktu předpokládal, že pokud ukrajinská obrana vydrží nápor ruské armády 4-5 dní, budou mít Rusové obrovské problémy, především s logistikou, která nebude schopna plně zabezpečit útočící jednotky. Za jeden z rozhodujících faktorů považuji skutečnost, že se Rusům evidentně v první fázi útoku nepodařilo eliminovat ukrajinskou protivzdušnou obranu a letectvo. Předpokládal jsem, že využijí na hlavních směrech úderu výsadkové jednotky, které vysadí v týlu ukrajinské obrany a které umožní rychlý postup útočících útvarů a znemožní ukrajinské armádě rychle zaujmout odolnou obranu. Do určité míry tomu napovídaly i pokusy ruských výsadkářů obsadit některá letiště. Bez rizika těžkých ztrát, např. transportních letounů s výsadkáři, nemohli toto Rusové realizovat. Velký šok pro útočící jednotky ruské armády byla asi úporná a efektivní obrana ukrajinské armády, a především morálka obránců, podle mne naprosto nesrovnatelná s vojáky ruské armády. Dokazují to i výpovědi zajatých ruských vojáků, kteří byli po krátkém a nevyhovujícím výcviku posláni na frontu. Mnohdy si dokonce mysleli, že jsou na cvičení, nebo že je budou Ukrajinci dokonce vítat. Domnívám se také, i když nemám k dispozici důkazy, že významnou úlohu sehrála skutečnost, že Ukrajinci měli přesné informace od USA a dalších států NATO – satelitní monitorování uskupení ruských vojsk atd. Tím byl asi významně eliminován moment překvapení, který může sehrát v konfliktu tohoto typu rozhodující roli. Faktorů, jejichž výsledkem je stávající situace, bychom našli samozřejmě více. 

Domníváš se, že prezident Putin dostatečně komunikoval před zahájením útoku s vojenským velením ruské armády, například s náčelníkem generálního štábu a ministrem obrany?
Přesné informace o komunikaci v rámci ruského velení nemáme. Plánování operace, které jsme svědky, však není vůbec jednoduchá věc. Z historie vojenských konfliktů víme, že plán každé operace je platný pouze do momentu jejího zahájení. Mnohdy v důsledku naprosto nepředvídané nebo dokonce nepředvídatelné náhody probíhá operace nad očekávání dobře s minimálními ztrátami, nebo naopak nedopadne dobře. Operace mohla být naplánována i z hlediska nejnovějších poznatků vojenské vědy teoreticky dobře, ale realita ukázala zcela něco jiného. Podle mého názoru, jak jsem měl možnost opakovaně zhlédnout projevy Vladimíra Putina, je jeho samolibost a snad i menší schopnost vnímat skutečnou realitu taková, že je přesvědčen o své neomylnosti a vynikající úrovni ruské armády, která je schopna na jeho rozkaz splnit jakýkoliv úkol. Pokud jsou stejně tak přesvědčeni o výjimečných schopnostech ruské armády i jeho nejbližší podřízení, může být výsledkem i fatální podcenění protivníka, v tomto případě ukrajinské armády. Zřejmě ti, co rozhodují v ruské armádě, nestudovali pasáže Leninových prací o válce a armádě, kde podrobně mluví o morálním faktoru v boji, a také nevyužili bohaté zkušenosti vlastní armády z druhé světové války, případně války v Afganistánu a Sýrii. 

Co vlastně vedlo Putina k zahájení tak rozsáhlé agrese proti sousední zemi, jejíž historie je dlouhodobě spjata právě s Ruskem?
To je velmi složitá otázka související s historickým vývojem, a především s vývojem po rozpadu bipolárního světa a zhroucení Sovětského svazu. Události posledních desetiletí a chování Ruské federace vůči svým sousedům, bývalým státům Sovětského svazu, svědčí o čím dál úpornější snaze Vladimíra Putina a Ruské federace o obnovu bývalého impéria v poněkud pozměněné podobě.

Jak vnímáš terminologii oficiální ruské propagandy, která používá výrazy denacifikace, narkomani ve vedení Ukrajiny a jiné podobné?
Podobnou terminologii, kdy se vzájemně označují za nacisty, používají obě strany, ale jde spíše o nějakou historickou reminiscenci. Každý si obsah zmíněných pojmů vykládá po svém. Pro Putina jsou nacisté zřejmě všichni Ukrajinci, kteří nesdílejí jeho pohled na stávající situaci a její řešení. Myslím, že vůbec nikdo nemá představu – a je otázkou, zda ji má samotný Putin – co by mělo být obsahem zmíněné denacifikace. Mělo by to hypoteticky znamenat uvěznění všech, kdo mají jiné názory na řešení situace na Ukrajině, než má Putin, nebo jejich fyzickou likvidaci, případně jejich odsun na Sibiř, jak to dělal Stalin s celými národy? Myslím, že vydáním rozkazu k „denacifikaci“ vyvolal Putin zděšení nejen v zahraničí, ale i u nebližších spolupracovníků, hlavně však u těch, kteří jej mají realizovat a nedokáží si představit jak. Nemají však odvahu diktátorovi sdělit, že je to úkol naprosto nesplnitelný a neurčitý.

Předpokládal podle tebe Putin, že se celý svět tak jednotně postaví proti ruské agresi?
Pokud jsem se v úvodu rozhovoru zmiňoval o překvapení, které ruské armádě a samozřejmě i Putinovi připravili Ukrajinci úporností obrany, její efektivitou, odhodláním bojovat obrazně řečeno do posledního dechu, tak sjednocení fakticky celého světa bylo myslím pro Putina překvapením ještě větším, a to bez ohledu na opatrné kroky některých evropských států v důsledku toho, že se bez dodávek ruského plynu a ropy neobejdou. Abych byl upřímný, bylo to překvapení i pro mne. Jsem přesvědčen o tom, že to může být jeden z rozhodujících faktorů řešení celé krize.

Jak se díváš na střelbu Rusů na atomové elektrárny?
Obecně lze říci, že pokud chce útočník obsadit nějaký objekt a ten je bráněn, byť malou intenzitou, bez střelby se to neobejde. Tím samozřejmě nelze nikterak zlehčovat střelbu v areálu jaderné elektrárny. Na druhou stranu bych tento případ nijak nezveličoval. Myslím, že Rusové jsou si velmi dobře vědomi, co by znamenal případný únik radioaktivity, který by zcela jistě zasáhl i jejich území. Pokud jsem viděl záběry z místa střetu, byla poškozena administrativní budova, a části elektrárny, kde jsou umístěny reaktory, zasaženy nebyly. Bez jakýchkoliv pochybností je jakékoliv použití zbraní v jaderné elektrárně nepřijatelné a v rozporu s mezinárodním právem.

Generál Jiří Šedivý označil postup Rusů na Ukrajině za velmi brutální a domnívá se, že Rusko přejde ještě na drsnější a brutálnější metody vedení boje. Dá se opravdu očekávat, že útoky na civilní obyvatelstvo, kterých jsme svědky, budou ještě horší? 
Vystoupení generála Šedivého sleduji pravidelně a naprosto s ním souhlasím. Myslím, že o tom, jakým směrem se bude vyvíjet celá krize, rozhodnou nejbližší dny. Ukrajinský prezident má jen dvě špatné možnosti k rozhodnutí. Přistoupí-li na podmínky, které předložil Putin – uznání anexe Krymu, uznání Doněcké a Luhanské republiky včetně snížení počtu ozbrojených sil, může se ocitnout dokonce v situaci, že dojde k neřešitelnému vnitřnímu rozkolu. Část nejradikálnějších zastánců odporu proti agresi Ruska v armádě se nemusí rozhodnutí podřídit a Putin nařídí pokračování vojenských operací, což by byl ten nejhorší možný scénář. Pokud by nastala situace, že budou podmínky předložené Ruskem přijaty a všichni se rozhodnutí podřídí, nebude mít Ukrajina, vzhledem k dosavadním zkušenostem s Ruskem, žádnou záruku, že se Rusko nepokusí o podobnou akci později, ovšem již proti výrazně vojensky oslabené Ukrajině. Této variantě řešení příliš nesvědčí poslední vyjádření ukrajinské vícepremiérky Iriny Vereščukové bezprostředně před zahájením jednáním ministrů zahraničních věcí Ruska a Ukrajiny v Turecku, kdy mimo jiné uvedla, že jediný bod k jednání může být kapitulace Ruska. Pokud nebude nabídka Putina přijata, bude agrese Ruska pokračovat bohužel asi v intencích scénáře, který uvádí generál Šedivý. Z této varianty mám osobně největší obavy. Vycházím ze zkušeností z války na území bývalé Jugoslávie mezi Chorvatskem a Srbskem. S kolegou Pavlem Zonou jezdíme již několik let do Chorvatska, kde za druhé světové války působila 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova složená z našich krajanů žijících na Daruvarsku. Při diskuzích o vývoji v zemích bývalé Jugoslávie jsme se dostali až ke konfliktu mezi Chorvatskem a Srbskem počátkem devadesátých let. Měli jsme možnost studovat archivní prameny a také diskutovat o stejné věci na srbské straně. Hovořili jsme s mnoha pamětníky přímých bojů a událostí s nimi souvisejícími. Obě strany jsou tvrdošíjně přesvědčeny o své pravdě a původce hrůz konflikt provázejících vidí ve svých protivnících. K tomu přináší množství zdánlivě oprávněných argumentů. Co je na celé věci nejhorší, je pro nás neuvěřitelná a nepochopitelná nenávist mezi nimi, trvající více než 30 let po skončení konfliktu. Celé rozsáhlé oblasti na obou stranách, a především místní hřbitovy, nesou dodnes stopy tehdejších bojů. Můžeme si jen přát, aby k podobné situaci nedošlo v tomto konfliktu.

Kristián Chalupa 

Rozhovor vyšel 11. března v Armádních novinách

Prof. PhDr. František HANZLÍK. CSc. (1954) je vedoucí skupiny vojenské historie na Katedře teorie vojenství Fakulty vojenského leadershipu Univerzity obrany. V letech 1969-1973 absolvoval studium na Vojenské střední odborné škole raketového vojska a dělostřelectva v Martině. Po absolvování Vojenské politické akademie v Bratislavě v roce 1977 působil u Výcvikového dělostřeleckého střediska raketového vojska a dělostřelectva v Hranicích na Moravě. Od 1981 do září 2004 pracoval na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. Od roku 2004 působí na Univerzitě obrany. V letech 1997-2012 působil externě na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Je členem vědeckých rad Univerzity obrany a Fakulty vojenského leaderschipu a členem oborové rady Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci pro obor české dějiny. Zabývá se československými dějinami 20. století se specializací na období 1. světové války, 2. světové války a na vývoj po roce 1945. Dlouhodobě se v​​​ěnuje problematice působení tajných služeb v zápase o politickou moc v Československu v poválečném období.