V šat bílý oděna

Ve věku nedožitých devadesáti let zemřela 21. února v Brně PhDr. Milena Šimsová. Rozloučení proběhlo v sobotu 5. března v Blahoslavově domě v Brně-Králově Poli.

Milenu Šimsovou znala širší, najmě evangelická veřejnost spíše jako celoživotní oporu jejího manžela, faráře Jana Šimsy (2. října 1929 Praha – 5. dubna 2016 Brno).  Byl autorem historických úvah, textů z vězení, dopisů s Ludvíkem Vaculíkem z let 1967 – 1988 (Vážený pane Mikule, Olomouc 2003). Byl jedním z prvních signatářů Charty 77.

S kolegou Hošťálkem jsme se se Šimsovými setkávali už v době klidné. Jan Šimsa pravidelně a rád přispíval do časopisu Konec konců, který jsme vydávali v Moravskoslezském kruhu v letech 2004 až 2008. Ve svých textech probíral knihy autorů dávno zapomenutých a stále inspirativních, najmě z okruhu předválečné Ymky, organizace založené v roce 1884 v Londýně, o jejíž přesun do českých poměrů se zasloužili TGM a jeho dcera Alice. YMCA byla – a  stále je – organizací pro mladé, založená na principech přírodního učení Roberta Baden-Powella, z níž pak vyrostl skauting. Prvním předsedou Ymcy v Praze byl ing. Václav M. Havel, otec Václava Havla, a prvním sekretářem Ymcy Jaroslav Šimsa, otec Jana Šimsy…

Avšak tato vzpomínka je věnována jeho ženě Mileně. Vystudovala archivnictví a historii na Masarykově univerzitě, ale ryze vědecké práci v oboru se věnovala jen příležitostně. Studium ukončila v roce 1956 a vzápětí se vdala za Jana Šimsu. A s ním vyvdala vše, co patřilo k ženě faráře režimu nepohodlného, přesouvaného z místa na místo, jemuž byl nakonec odebrán souhlas k činnosti, a taky zavřeného.

Nicméně archivářka se v Mileně Šimsové nikdy nezapřela. I když bez možnosti okamžité veřejné publikace, zpracovávala archivy evangelických sborů, svého manžela i jeho otce Jaroslava nebo vzpomínky pamětníků na odboj křesťanské mládeže za války. Tak vznikly knihy Prošli jsme v jeho síle (Kalich, 2003) a V šat bílý odění (EMAN a YMCA Brno, 2005) o lidech z okruhu Akademické Ymky.

Šimsovi byli myšlenkově spjati i s brněnskou filosofkou Boženou Komárkovou. Jako ona vyznávali přesvědčení, které jim pomáhalo překonávat nepřízeň osudu a vládnoucího panstva  –  víru ve společenství… A protože to byli evangelíci, tak ve společenství evangelických sborů a obcí, které si vzájemně pomáhaly – a to i materiálně. Milena Šimsová o tom hovoří v knížce Ženy z fary, kterou vydalo nakladatelství Kalich. Popisuje léta od roku 1973 strávená  ve venkovských sborech na Vysočině a jinde.

Podrobněji vám ale povím o knize V šat bílý odění. Evangelická publicistka Monika Žárská píše: ´Kdo jsou ti krásní lidé, v šat bílý odění?´, ptá se nekompromisní básník Sváťa Karásek v jedné ze svých písní… A odpovídá: ´Lidé co k trůnu přišli z velikého soužení´.

V tomto duchu shromáždila a převyprávěla Milena Šimsová příběhy členů studentského křesťanského hnutí Akademické Ymky, kteří se postavili nacistické okupaci a s ní spojené nelidskosti. Připomíná jména těch, které tento zápas stál život, i „zářivě bílý“ odkaz zápasu proti temnotě nelidského režimu. Líčí život sekretářů Akademické Ymky Jaroslava Šimsy a Jaroslava Valenty a sekretáře Ymky Rudolfa Mareše. Všichni tři za války zahynuli. Skrývání anglického majora Ronalda Littledalea stálo život Zdeňku Pakovou a Gertrudu Šaškovou a řadu jejich přátel. Důležitý je i záznam o popravě 261 lidí 24. října 1942 v Mauthausenu. Při ní zahynuli z Akademické Ymky František a Ivana Šmakalovi, z Jednoty bratrské František, Vilemína a syn František Drašnerovi, Jan Šourek, Josef Kolda a další.

Kniha zachycuje utrpení, jímž prošli lidé ztýraní hladem, zimou, krutým zacházením, odloučením od rodin a přátel a zároveň svědčí o tom, že si uprostřed nelidských poměrů zachovali lidskou důstojnost a nedali si vzít vnitřní svobodu. V poslušnosti evangelia sloužili do posledních sil těm, kdo trpěli kolem nich. Kniha vrcholí slovy Jana Patočky, že nám mrtví nejen nesmějí být lhostejní… ale:  jsme zde, abychom převzali to, čím oni byli…

Milena Šimsová nepochybně věděla, o čem mluví: jejího tatínka Jaromíra Procházku zatklo 27. února 1945 gestapo, byl vyslýchán a ubit v Kounicových kolejích.

Uveďme ještě, že Milena Šimsová se zasloužila o zpracování archivu Přemysla Pittera, což je pozapomenutá osobnost protestantského hnutí, kazatel, publicista, sociální pracovník, který v roce 1933 v Praze založil útulek pro děti – Milíčův dům, za války navštěvoval a zásoboval židovské rodiny a po válce protestoval proti nelidskému zacházení s německými dětmi určenými k odsunu. Proto se stal terčem útoků veřejnosti a nepohodlným. Po roce 1948 emigroval do Švýcarska. Tam ho po sametové revoluci vyhledala Milena Šimsová, zaznamenala jeho vzpomínky a zpracovala jeho archiv, který po jeho smrti zdědil švýcarský spolek MILIDU. Ten jej v září 1991 zapůjčil do správy Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze, aby k němu měla přístup česká odborná veřejnost.

S Milenou Šimsovou i s Janem Šimsou se můžete setkat i na vlnách českého rozhlasu. V roce 2008 připravil s nimi rozhovory redaktor Petr Vaďura v pravidelném plzeňském pořadu Na křesťanské vlně. Z té doby bych rád připomněl postesknutí Mileny Šimsové: Zdá se mi, že dnes jakoby se voda zavřela za lidmi, kteří zahynuli za války… za popravenými, za těmi, co zahynuli v koncentračních táborech… zdá se mi, že došlo k oslabení historického smyslu… že se vůbec nedokážeme poučit z dějin… Možná je to i tím, že se dějepis učí jako přírodopis, jen fakta… Pominuta je etická stránka… zapomenuty jsou oběti válek i roku 1948…

Dnes slova zvláště aktuální.

Ladislav Vencálek

Převzato z Divadelních novin