KVĚTA LEGÁTOVÁ-HOFMANOVÁ: 1919–2012

V roce 2014

    Jméno Květa Legátová donedávna nikomu moc neříkalo. Trochu víc snad jméno Věra Podhorná, spíše ale v regionu u určitého okruhu čtenářů a těch, kteří se nějakým způsobem zabývají literaturou. V. Podhorná má přitom za sebou kus díla: přispívala kupříkladu do Hosta do domu, je autorkou rozhlasových a televizních her a dvou knížek (Postavičky, 1957, a Korda Dabrová, 1961). Podhorná a Legátová jsou pseudonymy brněnské autorky Věry Hofmanové. Rodačka z Podolí vystudovala češtinu a němčinu, pak ještě matematiku a fyziku. Nejvíce podnětů k literární tvorbě jí dal pobyt na Slovácku a Kopanici, kde učila. Odtud inspirace k románům s želarskou tématikou.

    Těžiště života i díla spisovatelky, která se považuje za venkovského člověka, spočívá v minulém století. Teprve na počátku století následujícího se po své osmdesátce zařazuje do obecného povědomí. Ještě v roce 2002 mezi pěti tisíci osobnostmi české současnosti v publikaci „Kdo je kdo“ o ní není zmínky. Teprve, když se podle její „Jozovy Hanule“ točí film, ocitá se autorka, která o to upřímně nestojí, v dobovém mediálním kolotoči.

    Úspěch, sláva, peníze patří k častým metám mladých tvůrců, zpravidla i těch, kteří tvrdí, že jim jde o čisté umění a radost z tvorby. Co s tím ve věku, kdy většina vrstevníků a přátel již nežije? Paní Legátové byly tyto záležitosti cizí i v mládí, tedy v čase, kdy mnohý hypnotizován slávou hledí na vlastní jméno vytištěné třeba jen v okresních novinách. I lidé vyššího věku zpravidla velmi stojí o ocenění toho, co za celý dlouhý život zůstalo jaksi bez povšimnutí. Věra Hofmanová se z toho všeho jaksi vymyká. Publicitě, jak jen možno, se vyhýbá, honoráře poukázala potřebným. Učitelské povolání volila srdcem, mnozí žáci ji dodnes navštěvují. Po večerech psala, rukou a perem jako v dobách, kdy to bylo běžné a skoro všichni psali krasopisně. Asi i její skromnost vedla k volbě pseudonymů. Bydlel jsem řádku let v blízkosti jejího bydliště, a neznal jsem ji. Sáhl jsem po telefonu a vytočil číslo. Bylo odpoledne, tři dny před novým rokem 2005. Několikeré zazvonění a pak hlas v telefonu.  Představil jsem se a počal vysvětlovat, proč volám.

    Mluvte hlasitěji. Musíte řvát, abych vás slyšela!

    Spustím tedy hlasitěji.

    Štěpaník, říkáte. Měla jsem žáka toho jména. Jindřicha. Jste to vy?

    Ne, nejsem. (Možná jsem měl říci, že jsem, třeba by to vedlo k úspěchu). Mohl by to být třeba nějaký vzdálený, zapomenutý příbuzný, nabízím vysvětlení. Žádného jmenovce Jindřicha neznám.

    Škoda. Docela ráda bych věděla, jak se má.

    Škoda, lituji také upřímně. Začínám však tušit, že by mi nepomohlo, ani kdybych byl já sám třeba Jindřichem I. Ptáčníkem. Pouštím se však neprodleně a hlasitě do výkladu ideového záměru rozhovorů pro přílohu KAMu. Jde o taková, jakási povídání s osobnostmi Brna, dříve narozenými, medailonky těch, kteří pro město dost vykonali, hodně znamenají …

    Nechci žádné rozhovory. Unavuje mne to, řekne rezolutně po odmlce.

    Nevzdávám to a nějak pokračuji.

    Mně už je – podívejte, však víte kolik mně je, vám bude určitě míň, takže z toho asi chápete, že se ptám, kolik že vám  vlastně je?

    Prozrazuji, kolik že mi vlastně je. Paní Legátovou to nevím proč rozesměje, ve mně můj věk již dávno úsměv nevyluzuje. Směje se ale upřímně, zdá se, že dialog ji zaujal, začíná to být nadějnější. Tak to budete ještě bujarý, mladý muži!

    To tedy opravdu nejsem, neřekl jsem.  Vše je relativní, reaguji moudře.

    Říkáte pro KAM. Znáte Víta Závodského? Taky tam píše.

    Jistě, přisvědčuji snaživě. Vím, že jmenovaný učil jako ona na střední knihovnické. Chodili jsme spolu na fakultu říkám, platné mi to však není. Nepomohlo by mi, ani kdybych tvrdil, že mým pobratimem je Chrám sv. Víta na Hradčanech.

    Jsem opravdu velice zaměstnaná, musela jsem přislíbit mnohým, a ještě víc jsem musela odmítnout. Prostě nelze. I kdybyste byl sebekrásnější.

    Informuji, že to tedy určitě nejsem, ujišťují však, že bych se k rozhovoru slušně oblékl, omyl a oholil.

    Máte štěstí, zastal jste mne ve velmi dobrém rozpoložení, neboť mi před chvílí přinesli nějaký zob pro ptáky. Pak mi sdělí, že pokud chci, můžu si napsat, co chci, jí je to jedno, zrovna o ní psali v Chorvatsku v nějakých záhřebských novinách jako o pětaosmdesátileté spisovatelce se sedmi kočkami. Kočky přitom vlastně nemám moc ráda, doplní.

    A máte jich sedm?

    No, jedné jsem se ujala, připustí.  Postávala u popelnice celá zubožená. Vypráví, že nedávno ji žádali o rozhovor nějací novináři, odmítla je, oni ale, že si ji jen vyfotografují. Tak přišli. Dva takoví hoši, zablikali a byli pryč. Pak se mladý muži objevil v Blesku obrovský článek přes celou stranu. Tak tomu říkám novináři! Z ničeho udělat tak ohromný materiál! To je fantazie! To bych si přála umět. O tom bych docela ráda napsala román. Jenže už nemám čas, mladý muži.

    Hlasitým smíchem dává najevo, jak ji ti dva s velkou invencí pobavili.  Kdysi v dětství jsem v ohmataných sešitcích vyčetl přirovnání „hurónský“. Paní Legátová se teď směje hurónsky.

    Jednou se ke mně  vetřel taky nějaký mladý muž, říkám všem mužům mladý muži, neměla jsem mu  co nabídnout, jen kousek kůrky chleba a jakousi pomazánku, kterou by ani všechny moje kočky nebraly. On to ale snědl s takovou chutí …

    Říkám, že bych si též kousek takové kůrky dal, třeba i s pomazánkou, i když zásadně žádné pomazánky od malička nejím, prostě mi nevoní, ani to však nezapůsobí. A třebaže se dáma na druhém konci rozhovorem zjevně baví, už, už mi zase zavěšuje.

    Povídám: ještě chvilku a rozhovor budu mít, to ji trošku zarazí, ale jen na okamžik. Závěrem přislíbí vážně a téměř slavnostně:

    K tomu rozhovoru se určitě sejdeme, do mých pětadevadesátin času dost, mladý muži. Takže v roce 2014 …

    Sotva patnáctiminutový telefonní rozhovor uplynul rychle a příjemně. Paní Květa Legátová se představila jako osobitá žena s vyhraněným smyslem pro humor, což mne potěšilo víc, než by svedly dlouhé hovory o literatuře. Výrazná osobnost s úctyhodným vzděláním, přitom žádná výlučná intelektuálka, žena bezprostřední, přímá, pohotová, svá. V době, která silně ctí kult mládí, živoucí příklad, že k vrcholům lze dospět i ve věku hodně pokročilém. Těm ovšem ona enormní význam nepřikládá.

    Zaslal jsem paní Legátové záznam ke korektuře. Odepsala hezkým dopisem s tím, že jsem se pěkně vybarvil, s ohledem na mé příjmení, že se však stávám jejím půlžákem. K osobnímu setkání došlo a ne jednou. Hovořilo se: málo o knihách, hodně o životě, nejvíce o zvířatech. Neboť paní Věra Hofmanová se ze všeho nejvíce cítí být ochranářkou. Nepochybně rozumí všem kočičím nářečím a římsy jejích oken jsou přístavy všem druhům ptáků, které nám dosud nevyhynuly. O zvířatech má v zásobě příběhů na několik knížek. Už to ale s ohledem na věk nestihnu, říká. Věřit netřeba. V koutku pokoje nedostatečně skryt stojí v plném lesku a pohotovosti nový elektrický psací stroj.

Lehce upravený rozhovor z Literární přílohy KAMu, 5/2005.

Epilog:

    Delší čas jsem Věru Hofmanovu nenavštívil, v běžném shonu všednodennosti se tak bohužel stává. Sliboval jsem si návštěvu po novém roce, už k ní nedojde. Ani ten jubilejní rozhovor v roce 2014 se konat nebude. Zbývá vzpomínka na výbornou učitelku, spisovatelku a ochranářku, originální osobnost se silným sociálním cítěním, nesmiřitelnou k nepravostem, které se děly včera a dějí i dnes. V noci na sobotu 22. prosince 2012 ve věku devadesáti tří let zemřela brněnská spisovatelka Květa Legátová, která v pozdním věku získala uznání a široký ohlas prózami Želary a Jozkova Hanule.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: autor

Několik drobtů od stolu Věry Hofmanové-Legátové si můžete přečíst zde.