V Brně jsem hrával s týmem v hale na Vodově

Rozhovor s jubilujícím trenérem házené Jiřím Kekrtem

05.01.2020 17:30

    V pátek 3. ledna se dožil sedmdesáti let v tuzemsku i v zahraničí uznávaný sportovec. Jiří Kekrt je bývalý prvoligový hráč a extraligový i olympijský trenérházené. Oba jsme stejný ročník narození, ale Jiří je o půl roku starší. Proto mi říká, že jsem miminko. Starší vlastně není, já jsem o půl roku mladší. U příležitosti životního jubilea položil BrnoŽurnál oslavenci několik aktuálních otázek.

Jirko, je pravda, že jsi na olympijských hrách v Soulu v roce 1988 měl naší olympijské reprezentaci původně dělat lékaře, a nikoliv kapitána mužstva?

    Nevím, kde jsi tuto podivnou informaci získal, ale odpovím ti v duchu Radia Jerevan. V principu je to pravda, ale z pochopitelných důvodů mi nenabídli dělat lékaře a ani hrát za naši olympijskou reprezentaci. Byl jsem na olympiádě v jihokorejském Soulu jako trenér.

Od narození jsme byli v Kopřivnici sousedé a v pěti letech jsme spolu nějakou dobu chodili i do stejné mateřské školy. Vzpomínáš si, jak jsi již tehdy říkal, že až vyrosteš, nikdy již nebudeš pracovat a budeš se výhradně živit sportem?

    Opravdu, ale opravdu nevím, kde jsi zase tohle slyšel? Vždy jsem chtěl být přece lékařem a chránit a pomáhat, zejména lidem. Vyloženě jsem snil o tom, že až vystuduji v Olomouci medicínu, budu pak léčit a ošetřovat, nejlépe sportovce na olympiádách.

Proč jsi chtěl studovat právě v Olomouci, a ne třeba v Brně?

    Nevím, proč tě napadlo zrovna Brno? Hanácká metropole Olomouc je od mé rodné Kopřivnice podstatně blíž než Praha či Bratislava. Do Brna jsem ale určitě nechtěl jít studovat, protože bych se tam nedomluvil. Město Brno, kde jsem v hale na Vodově sehrál se svým mužstvem řadu zápasů, mám rád a moc se mi tam líbí. Hantec ale, nebo jak tam tomu vlastně říkáte, je pro mne zcela nesrozumitelný jazyk a já, jak dobře víš, jsem na cizí jazyky dost tvrdý.

To je zajímavé, ale několik let jsi působil jako trenér házené v rakouských klubech. Jak ses tam s hráči a s funkcionáři domlouval, když jsi, jak sám tvrdíš, na cizí jazyky „tvrdý“?

    V rakouských městech Stockerau či Linz jsem se normálně domlouval s hráči a činovníky německy. Musím říct, že tato řeč mi celkem jde a navíc němčinu nepovažuji vlastně ani za cizí jazyk. Oba přece pocházíme z Kopřivnice, která se německy jednu dobu nazývala Nesselsdorf. Byly to takzvané Sudety a jsem přesvědčen, že i většina českých obyvatel zde tehdy mluvila docela slušně německy.

Chceš snad naznačit, že doma u Kekrtů se přes den mluvilo německy a česky se jen jedlo či spalo?

    Opravdu mne dnes hodně štveš. Nevím, proč mne pořád znervózňuješ nějakými nesmyslnými dotazy. Doma u Kekrtů v Kopřivnici, na slavném sídlišti zvaném Korea, se samozřejmě mluvilo pouze česky. A nechceš se mne ještě zeptat, zda jsme doma mluvili taky třeba korejsky?

A mluvili jste doma i korejsky?

    To jsem čekal. Korejsky sice ne, ale v osmé a deváté třídě základní školy jsem si doma celé dlouhé hodiny nahlas opakoval ruštinu, až mi všichni kromě sestry Jany nadávali. Otec dokonce řekl, že jestli s tím neskončím, odstěhuje se od nás. Ruštinu jsem se intenzivně učil z toho důvodu, abych potěšil přísnou třídní učitelku Miloslavu Fabiánovou. Chtěl jsem jí prostě udělat radost a být v hodině ruštiny vždy nejlépe připravený.

A podařilo se to?

    Určitě. Fabiánová, které jsme říkali Faba, mi dokázala tento jazyk opravdu tak přiblížit, že dnes hovořím nejen německy, ale i rusky velmi dobře. Když k tomu připočítám mou slušnou znalost angličtiny, tak jsem vlastně nejen uznávaný trenér, ale i mimořádně nadaný lingvista. To je samozřejmě nadsázka.

Jiří, kdyby ti zlatá rybka nabídla do nového roku 2020 splnit jedno přání - co by to bylo kromě zdraví pro tebe a pro tvé blízké?

    Kdybych onu zlatou rybku, kterou já pracovně nazývám paní Colombová, skutečně potkal, asi bych ji poprosil, aby zařídila trvalé nastěhování mých bývalých spolužáků a stále kamarádů Karla Palivce a Kristiána Chalupy do mého penzionu v Kunčicích pod Ondřejníkem. Hned bychom pak zahájili permanentní mejdan a tím vyštvali všechny naše hosty. Do Brna bychom ale jezdili do tamních vynikajících divadel. A máš prosím pro mne konečně nějakou smysluplnou otázku?

Ne, nemám, příště – k tvým osmdesátinám – se ale určitě polepším a přeji vše nejlepší nejen k životnímu jubileu, ale i do roku 2020.

KRISTIÁN CHALUPA

GRATULACE ČESKÉHO SVAZU HÁZENÉ

Jiří Kekrt oslavil životní jubileum

Sedmdesáté narozeniny oslavil v pátek 3. ledna úspěšný házenkářský trenér Jiří Kekrt. Gratulujeme.

    Pan Jiří Kekrt patří k výrazným osobnostem české trenérské školy. Házenkář Kopřivnice působil při studiu v Praze v týmu Viktorie Žižkov, po dokončení vysoké školy se vrátil do Kopřivnice, kde započal i aktivní trenérskou kariéru u mládežnických kategorií a následně trénoval i místní mužský tým. V pozdějších letech trénoval také extraligové týmy Karviné a Zubří, s nimiž několikrát vyhrál titul národního mistra. Trenérsky působil také ve Frýdku-Místku a v zahraničí. Jiří Kekrt byl v minulosti rovněž trenérem národních reprezentačních výběrů. Tým juniorů vedl například na mistrovství světa v Argentině v roce 1995, trenérsky působil také u dorosteneckého výběru. Zúčastnil se roku 1988 Olympijských her v Soulu jako asistent trenéra Vojtěcha Mareše, na mistrovství Evropy v Itálii v roce 1998 vedl tým mužů jako hlavní trenér s asistentem Jaroslavem Hudečkem. Zkušený český trenér oslavil dne 3. ledna 2020 sedmdesáté narozeniny. Český svaz házené gratuluje k tomuto životnímu jubileu a do dalších let přeje hlavně pevné zdraví a hodně osobní i házenkářské spokojenosti.

(Foto a text gratulace přetištěn z webu Českého svazu házené)