Tunal Divíšek, Elmarita Divíšková a jejich dcery:

Povídáme si v domě zabydleném dětmi a vnoučaty výtvarnice a keramičky Tamary Diviškové a jejího chotě doc. Ing. Jiřího Stracha. Sedíme u krbu, kde sedávala kdysi šťastná rodina Karla a Elmarity Divíškových s malou Tamarou a Ninou: „Nina – narodila se v neděli – prý za zběsilé bouře, a omylem, neboť čekali kluka. Pak dlouho vymýšleli jméno, až její kmotry, babičky Marie a Alžběta naznaly, že to malé hloupé děcko, sestra Tamara rozhodlo: Nina! Tak prožila dlouhý, dobrý život na prknech divadla, který ukončila ve vlastnoručně zbudovaném domě, jak si tvrdohlavě přála, v kruhu milující rodiny. Nina Elza Marie Divíšková... Život herce je divadelní hra a mezi veselohrou a truchlohrou, komedií i tragédií je sice rozdíl, ale za stejné peníze! Máš pravdu: Odpustit můžeš. Ale zapomenout ne! A brečet nepomáhá: proč se tedy nesmát? To bolavé koleno se pokaždé dá rozcvičit, viď mámo… ?

Nino, na shledanou tedy! Kde? No přece v oblacích, kterými jsme s tátou už tak dávno nadšeně proplouvaly! Odvážně třímáš knipl!“

Takto se Tamara Divišková rozloučila se sestrou Ninou.

Povídáme si v rodinném domě, který ve dvacátých letech postavili manželé Elmarita a Karel Divíškovi v Brně-Černých Polích. Byla to rozvíjející se čtvrť, jedna z těch pěkných, co ve městě jsou. Vilky, rodinné domy…

Elmarita Divíšková:

„Tanec… Jest oživlou plastikou, jest jedinou sochou, která plyne a mění se v čase, nejsouc nucena volit jediný správný neměnný tvar… Jest poesií lidského těla i nitra, rozechvívá naše smysly i city. Spojuje rytmus prostoru s rytmem času. V tanci si podávají ruce všechny Musy vedouce jedna druhou a současně se dávajíce vésti. Co úžasných možností vznést se, ach vysoko, co hrozných nebezpečí zřítit se, zabloudit, ztroskotat!... píše Elmarita Divíšková v textu Tanec, umění, život, ve třicátých letech minulého století…

„Elmarita Divíšková, rozená Oehlová, byla brněnská tanečnice, choreografka, učitelka rytmiky a novodobého tance, teoretička, publicistka a především zásadní osobnost ovlivňující vývoj českého moderního tance a taneční výchovy u nás za první republiky a poté i v časech poválečných. Po roce 1948, když jí zrušili soukromou školu výrazového tance a rytmiky, v kurzech pod různými organizacemi, učila a rozdávala radost dětem…“ napsala publicistka Zuzana Smugalová.

Elmarita Divíšková byla jednou z žen, které v prvorepublikovém Brně působily na poli kulturním i společenském. První taneční krůčky zkoušela v Sokole, poté přešla do Dívčí akademie Elišky Bláhové, ženy sociologa Arnošta Bláhy. V roce 1933 složila zkoušky z rytmiky a založila Školu pohybové výchovy a uměleckého tance. Každý den odpoledne a večer docházely do rodinného domu Divíškových v Brně-Černých Polích maminky s dívenkami i mladé slečny, aby se pokoušely proniknout do umění ladných pohybů, do představ skladatelů a choreografů. „Ale,“ říká Tamara, starší z dítek Divíškových: „nebyla to výuka baletu, maminka dokonce říkala, že baletní pohyby nejsou přirozené, a tak často vodila své cvičenky do přírody, s níž pak splývaly…“ a nasávaly sokolského ducha, který obě sportovně založené rodiny Divíškových i Oehlových provázel z časů sokolského zakladatelství. Krom výuky výrazového tance a rytmiky organizovala Elmarita pravidelná taneční vystoupení svých žákyň i za Protektorátu – v národních barvách, s národními písněmi, s hudbou českých skladatelů… a to v nebezpečné blízkosti německých sousedů.

Tunal Karel Divíšek

V Brně mu říkali moravský Picard. A Tunal. Po brněnsku Tunál. (Více o tomto brněnském fenoménu s koncovkou ál (Vlastimil Bubník – Bubál, hranál atd., viz milá úvaha Michala Žáka na www.brnozurnal.cz). Proč Picard? Tunal byl nepostradatelným členem týmu profesora Absolona, s nímž zkoumal, a taky prorazil dosud nepřístupnou trasu, tok řeky Punkvy z propasti Macocha k vývěru Punkvy. (Prof. Absolon k tomu zakoupil skafandr firmy Draeger z Jugoslavie. Vyškolený jugoslávským potápěčem převzal skafandr Karel Divíšek. Byl svého času jediným potápěčem v Československu a jeho služeb využívala i policie). Uměl fotografovat a filmovat, závodil v běhu i na lyžích, v autě na Masarykově okruhu, ve sportovním motorovém letadle, létal dlouhé evropské tratě, nořil se do studených vod Punkvy i Vltavy, byl majitelem nejznámější brněnské autoškoly a každý rok o Štědrém dnu vyrážel se svým vozem do brněnských ulic a obdarovával dopravní policisty babiččiným cukrovím a něčím pro zahřátí… Ti ho potom po celý rok s úsměvem zdravili… A do Moravského krasu vozil oříšky veverkám a sýkorkám… Spolužák Ivan Herzig, později odborník na fyziologii, patologii a hygienu hospodářských zvířat, který s rodiči bydlel ve vilce na Slepé, dům od Divíškových vzpomíná, jak je, děcka z okolí, Tunal Divíšek odpoledne po škole naložil do jednoho ze svých amerických jeepů a vozil po kotárech, které v Černých Polích tehdy ještě existovaly… Obě dcery svého tatínka nezměrně milovaly. Možná proto mladší Nina od mala závodila na lyžích, hrála volejbal, odvážně sedala za knipl tatínkova letadla… Dočtete se o tom třeba ve vzpomínkové knize NINA, kterou s herečkou Ninou Divíškovou sepsala Petra Braunová (nakladatelství Grada 2013). Tunal byl oblíbeny a dominantní nejen doma. Psalo se o něm v tiskovinách automobilových, leteckých, speleologických, ve vzpomínkách otužilců i v časopisech společenských (naštěstí pro Divíška, miláčka žen, bulvár v dnešním slova smyslu ještě neexistoval).

Nina

O Nině Divíškové se veřejnost dozvěděla mnohé až poté, co odešla (stalo se 21. června 2021). Bylo jí 85 let. Dlouhá léta jako by žila ve stínu svého muže, režiséra a herce Jana Kačera. Veřejnost ji brala jako jeho věrnou a milou manželku a spolehlivou oporu divadelních souborů v Ostravě (Divadlo Petra Bezruče) a poté pražského Činoherního klubu, v němž působila třicet pět let. Až co se vyvázala z této životní etapy, dostalo se jí výrazných rolí v dalších pražských divadlech. Filmová podoba Příběhů obyčejného šílenství z Dejvického divadla jí vynesla nominaci na Thalii i Českého lva. Avšak teprve televizní seriály Ulice a Vyprávěj ji katapultovaly do myslí diváků i publicistů. Knížka NINA může být příkladem… ale vypovídá o Nině Divíškové docela pěkně. Její osobnost přibližují tam vzpomínky přátel a kolegů. Článek, který čtete, chce naznačit, že Nina ani její sestra Tamara nespadly z nebe, že Nina jako herečka se neobjevila z ničeho nic, ale že kořeny jejího umění a jejího charakteru mají původ v pevném rodinném zázemí, ve sportovní a pohybové průpravě, které se jí dostalo za tatínkova úsměvného dozoru a v maminčině taneční škole...

Tamara

Tamara se narodila 9. července 1934 v Brně. Pokřtili ji vodou z Punkvy – tatínek ji v ten den dovezl až do kostela. Tamara byla klidné dítě. Klidnější než Nina. Publicistka Naďa Myslivcová píše, že Tamara utíkala před ruchem a shonem velkého domu plného návštěv: „Schovávala jsem se ve svém koutě, kreslila, malovala a pokoušela se modelovat, zatím co v horním patře domu, kde mám nyní ateliér, vyučovala matka rytmiku a výrazový tanec. Nad hlavou mi znělo dupání každý den od čtyř odpoledne až dlouho do večera a na schodech procházelo plno cizích lidí…“ (Mnozí kamarádi i rodinní příslušníci našli u Divíšků útulek i na více dní i týdnů, po návratu z koncentračního tábora např. Božena Komárková (1907–1997) pedagožka, historička a filozofka, později jedna z prvních signatářek Charty 77).

Láska k modelování a hlíně a hudbě…?

„Začalo to v raném dětství,“ říká Tamara: „zázračným objevem bláta po dešti. Kamarádka Alice mi ukázala, jak snadno se dá vymodelovat z bláta tvar, který se vysušením trvale vytvrdí. Dodnes vidím jak na kuchyňském okně v domku z kotovic v Mezihoří na Vysočině, kde jsme trávívali léto, suším malá miminka. S Aličkou jsme na protější stráni, nad říčkou Loučkou pásávaly kozy, které jsem pak kreslila… Lásku k vážné hudbě ve mně v mých čtyřech letech probudila Frau Hawranek, nadšená nacistka a výborná violoncellistka. Líbilo se mi, jak mi na prsty přivázala barevné stužky a zvedala je z klavíru (C- červená, D-modrá, E-hnědá atd…) Výuka skončila Hitlerovým vpádem a předvoláním naší maminky a přísnou kritikou – jak to to dítě vychováváte… Srpnovou mobilizaci v roce 38 jsme byly překvapeny v Mezihoří v kuchyni u Pešků. Právě jsme se koupaly v neckách, když ji venku vybubnovával obecní bubeník… Babička Alžběta nás připravovala na válku tak, že jsme s kamarádkami tančily v předzahrádce chalupy v plynových maskách… Tatínek narukoval na Slovensko, to jsme brečeli, ale pak se všichni stejně rychle jak byli odvedeni, vrátili…“

Tamara Divišková v těchto dnech formuje své vzpomínky do písemné podoby, je čas, říká… – a tak něco z dětství a dospívání:

„Pamatuju si jména spolužáků z obecné na Vintráku – dnešním náměstí 28. října: drzého Kvachušku, zamilovaného Podešvu, nebezpečně se červenajícího Blažka… Velmi jsem u nich stoupla v ceně, když byla v Brně, v roce 1942, premiéra filmu Tajemství Macochy, ve kterém hlavní roli představoval táta. Premiéra byla v kině Moderna, dnešním divadle bří. Mrštíků.“ (Josef Lachman – Karel Absolon, Tajemství Macochy, první zvukový film o Moravském krasu. Film pak Němci zakázali, protože se nepohodli s Karlem Absolonem. Nesouhlasil s jejich rasovou interpretací svých světových objevů. A pak se nesměl promítat ani za komunistů, kteří obvinili Absolona z kolaborace.)

Zajímavou část vzpomínek Tamary Diviškové tvoří gymnaziální a středoškolská léta:

„V kvartě jsem málem propadla ze zeměpisu, zachránil mne ředitel školy pod podmínkou, že odejdu na brněnskou Školu uměleckých řemesel. Zkoušku jsem lehce zvládla, ale uvědomělá komise spolužáků svazáků mi udělila roční odklad, abych se „sblížila s dělnickou třídou“. Podařilo se mi tehdy projít třemi podniky, které po mém odchodu okamžitě zanikly… až mi profesor Vincenc Makovský, ke kterému jsem chodila do ateliéru od dvanácti let, nabídl, abych sžívání dokončila u něj, v nově zřízených ateliérech Vysokého učení technického na Rybářské.

Brněnská škola uměleckých řemesel mne zklamala: zeměpis, matematika, čeština, ruština, dějepis, tvorbu podle živého modelu profesor Lichtág zakázal s odůvodněním, že si nebude vyrábět konkurenci… Protestovala jsem, ale byla jsem jediná ze čtyřiadvaceti spolužáků. Na radu profesora, sochaře Vincence Makovského jsem přestoupila na školu uměleckých řemesel do Uherského Hradiště. Tato škola, na rozdíl od brněnské, patřící pod ministerstvo školství, patřila pod ministerstvo kultury. Byla to skutečně změna: anatomie, dějiny umění, psychologie, literatura, dílny, sádrovna. Živé modely při kreslení nebo modelování byly samozřejmostí…“

V roce 1956, ve svých padesáti čtyřech letech, zemřel Tunal Divíšek: „Nikdo to nečekal. Odešel na granulocytózu – rozpad červených krvinek. Touto nemocí trpívali tehdy jadranští potápěči. Ale rozhodně mu nepřidalo, když mu byla „znárodněna“ v osmačtyřicátém autoškola. Našel zaměstnání jako správce Moravského Krasu. Stejně tak hrozilo znárodnění máminy rytmiky. Učila pak na tzv. Lidových školách umění po celém městě Brně a v Domě pionýrů. Tím ovšem hrozilo zabavení našeho rodinného domu. Tehdy jsem jako členka Svazu výtvarných umělců třetí patro přihlásila jako ateliér.“

Ale to jsme přeskočili řádku let. Je v nich dokončení studií a Tamařina diplomní práce, realizovaná v Poštorenských keramických závodech, tehdy ještě v nevelké cihelně s kruhovou pecí, se dvěma velkými komorovými pecemi, vytápěnými plynovými hořáky na 1 300 stupňů, do kterých se vkládaly kanalizační roury, glazované solí. „Toho půl roku jsme spávali na pryčnách v malé hale opatřené umyvadlem, kam se chodili vyprazdňovat chlapi z noční směny. Nebylo to příjemné. Po těch pár měsících strávených v prachu a mračnech komárů jsem si oddechla, přesvědčena, že už mne zde nikdy nikdo neuvidí. Omyl! Poštorenské keramické závody se staly mou skutečnou akademií. Kde jinde bych mohla uskutečnit všechny ty objemné realizace, které vznikaly ve spolupráci s více než třinácti architekty…“

Tamara Divišková měla do jisté míry štěstí. Tehdy se rozběhla stavba sídlišť, v Brně se jako první budovala Lesná a při každé takové výstavbě byla určitá menší částka určena na kulturu – stavěly se restaurace s místnostmi pro tzv. uměleckou zájmovou činnost a bylo i na výtvarné prvky u škol, školek, zdravotních středisek a samoobsluh… Tamara Divišková má těchto realizací desítky. Jsou většinou masivní, trvanlivé, základem bývají glazované roury… Ale Tamara Divišková se neodříká ani drobných, často humorných plastik a výtvarná spolupráce s maminkou při jejích vystoupeních se odrazila i ve spolupráci s divadelními režiséry, v Brně např. s Evženem Sokolovským, a se svým švagrem Janem Kačerem. (Opera „Perníková chaloupka“, kterou hráli až v Japonsku...)

Dnes Tamara Divišková bilancuje… píše o mamince, o Tunalovi, vzpomíná na jeho vyprávění o leteckých cestách, o kamarádech, brněnských architektech a lékařích a těch, s nimiž zlézal podzemí a plaval ve studené Punkvě. Nebo jak se mu strašně líbil zpěv Emy Destinové, a protože věděl, že má ráda kočky, tak jí, čtrnáctiletý, jednu kočku přinesl a ona ho pak zvala do svého zámku ve Stráži nad Nežárkou, kde spolu chytali ryby…

Děvčata Divíškovy, ač tak rozdílná (jedna se dokonce jmenuje Divíšková a druhá Divišková) mají jedno společné. Obě se vdaly za své lásky a obě vydržely s manželi po celý život… Nina musela překonat dlouhá rozdělení a odloučení, při kterých divadlu obětovala i mnohý čas rodičovský. V tu chvíli zaskočila Tamara a její rodinné zázemí. Teprve u třetí dcerky Adélky Nina přiznává, že si mateřskou roli plně vychutnala… Tamara si vzala nynějšího pana inženýra doc. Ing. Jiřího Stracha, CSc.,(* 1938) v roce 1964. Ten se ke svým titulům probíjel nelehce, i on je dítko z tzv. lepší slavkovské rodiny… a dodnes učí (logiku a kybernetiku), je pedagogem katedry didaktických technologií Masarykovy univerzity.

Obě Divíškovy mají dnes potomky plně zabydlené a spokojené ve svých povoláních, i s vnoučaty…

Proč o rodině Divíškových tolik povídání? Představují pro mne ducha první republiky. To nejlepší z prvorepublikových časů…

Ladislav Vencálek