Třikrát o otci brněnské filmové vědy

    Připomínáme-li na stránkách Syndikátu novinářů významné jubileum filmového vědce docenta PhDr. Zdeňka Smejkala (nar. 1927 ve Veselí nad Moravou), činíme tak přinejmenším ze dvou dobrých důvodů. Jednak mnozí novináři jubilanta dobře znají dlouhá léta z pracovních i osobních kontaktů, takže jim povídání o tom, jak a kde dnes žije, přijde jistě vhod, jednak – a to je hlavní – Z. Smejkal mezi novináře patří, protože s jeho fundovanými články zejména o filmu a divadle se čtenáři setkávali na stránkách řady novin a časopisů – a není přitom vůbec důležité, zda  vlastnil legitimaci někdejšího Svazu či dnešního Syndikátu novinářů.

    Se Z. Smejkalem jsem se i já – jako řada dalších kolegů (viz následující vzpomínku Jaroslava Štěpaníka) – poprvé setkal na Filozofické fakultě brněnské univerzity. Od dětství jsem byl náruživý filmový divák, takže fakt, že na FF lze (byť fakultativně) studovat obor vedený pod označením filmová věda, mne přímo fascinoval. I když byly přednášky z tohoto oboru zajímavé, musím přiznat, že přece jen mě víc přitahovaly filmové projekce, které Z. Smejkal organizoval a na něž sháněl filmy někdy třeba i prostřednictvím zahraničních ambasád či zahraničních kontaktů. Díky tomu mohli studenti (na projekce byli zvaní nejen posluchači filmové vědy) zhlédnout mnohdy špičková díla světové kinematografie. Zdeňkovy zasvěcené komentáře k filmům pak byly skvělým doplněním audiovizuálních zážitků, přičemž za zmínku stojí i jeho smysl pro humor. Na tomto místě si proto neodpustím coby potvrzení tohoto tvrzení jednu historku – nikoli z natáčení (jak bývá zvykem), ale z promítání filmu Barbarella (režiséra Rogera Vadima), což je fantastická komedie s komiksovou hrdinkou. Úvodní titulky filmu byly vkopírovány do sekvence, v níž se krásná a sexy Jane Fondová převléká; po skončení filmu se Zdeněk vyptával diváků na hlavní tvůrce uvedené v titulcích – zjistil pak, že každý sledoval svlékající se krásku a po titulcích nikdo ani nevzdechl… Připomínám, že se tehdy psala šedesátá léta dvacátého století, kdy pšenka kvetla i v československé kinematografii. Na naše kvalitní filmy se tedy dalo běžně chodit do kin, i když díla režisérů Formana, Passera, Máši, Jireše, Schorma, Chytilové, Menzla, Vláčila, Němce, Bočana, Juráčka, Schmidta a dalších byla k vidění spíše v kinech určených tzv. náročnému divákovi. Smejkalovy přednášky i jeho články nám výrazně napomáhaly k hlubšímu pochopení těchto děl, po jejichž spatření sice mnozí vedoucí státní a straničtí představitelé lezli po zdi, ale jež dnes patří do zlatého fondu naší filmové tvorby.

    V první polovině 70. let, kdy už jsem pracoval v brněnské televizi, jsem byl bohužel svědkem kádrového rozhodnutí tehdejšího ředitele studia ohledně vyloučení Z. Smejkala z řad externích členů Programové rady ČST Brno kvůli jeho názorům a postojům: mé chabé námitky, že se jedná o nejlepšího odborníka celé Programové rady, jehož fundovanost znám z doby svých studií, byly okamžitě smeteny ze stolu argumentem, že jde o rozhodnutí krajského politického orgánu. Jak jsem po čase zjistil, bylo pro Zdeňka charakteristické, že i toto rozhodnutí přijal s úsměvným nadhledem. Stejně tak přijal pražské vyškrtnutí z řad členů redakční rady odborného časopisu Televizní tvorba. A to nemluvím o jeho diskriminaci na fakultě. Když jsem v 80. letech byl po konfliktu s dalším ředitelem ČST Brno převeden do redakce vzdělávacích pořadů, využil jsem situace k tomu, abych Zdeňka požádal o scenáristickou spolupráci. Jeho scénáře byly navýsost profesionální: příkladem může být dokument o Divadle na provázku… Setkávali jsme se ale také při jiné příležitosti: často jsme chodili hrávat tenis a po urputných zápasech jsme si dopřáli příjemné posezení u sklenice plzeňského, při němž jsme si povídali o televizi, filmu i o životě. A když jsme někdy hráli na kurtech hned vedle tehdejšího Zdeňkova bydliště v Brně-Černovicích, byl jsem zván k němu domů, kde na nás čekaly třeba skvělé ovocné knedlíky, připravené velice příjemnou a rovněž sportovně založenou Zdeňkovou manželkou…

    Když se Zdeněk vystěhoval za velkou louži, teprve pak jsem v celé šíři zjistil, jak moc mi chybí, což paradoxně potvrdilo i několik setkání při jeho krátkodobých pobytech v rodné vlasti. Nedávno jsem cosi hledal v Toeplitzových Dějinách filmu a s nostalgií jsem si znovu přečetl kapitolu o českém filmu, jíž knihu doplnil právě Zdeněk Smejkal. A uvědomil jsem si, že jeho život probíhal jako zajímavý a dobrý film, v němž vždy úspěšně hrál hlavní roli. Coby hrdina tohoto filmu musel překonávat nejrůznější překážky, projít řadou peripetií a řešit mnoho problémů, ale tak to v dobrém filmu bývá. Musel se začasté spokojit s bídným či žádným honorářem, ale bylo to z hlediska vyššího principu mravního lepší, než kdyby přijímal tučný honorář v případě, že by jeho život byl špatný film.

    Vážený a milý Zdeňku, upřímně Ti přeji do dalších let stálé „světýlko“, o němž píšeš ve svém textu, který jsme pro čtenáře BrnoŽurnálu zařadili jako závěrečnou část tohoto vzpomínkového bloku.

JAN MERVART

Devadesátka pokračuje – dalo by se říci o krásném jubileu docenta Zdeňka Smejkala

    Když jsem před nějakým časem připravoval pro přílohu KAMu rozhovor s Pavlem Švandou, brněnským spisovatelem, novinářem a vysokoškolským pedagogem, padla řeč i na Zdeňka Smejkala. P. Švanda působil v šedesátých letech jako ředitel kina, byl znám jako filmový publicista i zasvěcenými slovy při vybraných filmových projekcích. Jméno staršího kolegy z téhož okruhu zájmů nemohlo nepadnout. P. Švanda ho velmi výstižně nazval „praotcem“ brněnské filmové vědy.

    Byl jsem od klukovských let „kinařem“. Když se na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v roce 1963 otevírala nová katedra divadelní a filmové vědy, neváhal jsem ani minutu. U vzniku tehdy fakultativního oboru druhé z výše uvedených disciplín stál dr. Zdeněk Smejkal. Při zajímavých přednáškách a opravdu dialogicky vedených seminářích v přátelské atmosféře se scházela první nevelká skupina posluchačů.  Mám ta setkávání v paměti jako z nejzajímavějších z dob studia.

    Z. Smejkal myslím své dlouhodobé zájmové zaměření profesionalizoval a obor přejal za vlastní při pobytu v Polsku v padesátých letech, kde absolvoval postgraduální studium filmové vědy. Stalo se nepochybně inspirací pro vznik takového studijního oboru v Brně. V šedesátých letech byl již uznávaným filmovým teoretikem, historikem a publicistou, samozřejmě i oblíbeným pedagogem.

    V normalizačních letech nesměl přednášet. I když měl v roce 1968 složeny všechny předepsané zkoušky k habilitaci, docentem mohl být jmenován až po společenské změně v roce 1989. Několik let pak navázal na předchozí, předtím přerušenou pedagogickou praxi v oboru. Je autorem řady knih, dalších publikací a překladů z okruhu filmové teorie a historie. Napsal také historickou studii ke kdysi slavnému satirickému brněnskému divadlu Večerní Brno.

    Po pádu režimu v zemích střední a východní Evropy, snad i únavou ze sebe sama, otevřela se možnost cestovat třeba až do Vídně, předtím vzdálenější než Kamčatka. Často se Zdeňkem Smejkalem, celá skupinka v zaplněném autě, jsme vyráželi na představení vídeňské Státní opery a na další místa. Potkávali jsme se samozřejmě i v Brně při různých kulturních akcích.

    V roce 2003 se na mne obrátili z redakce KAMu. – Měl bych zájem jako externista redigovat přílohu? Psal jsem tam delší dobu, ne však pravidelně, samého by mě nenapadlo o místo se ucházet. Trochu jsem se divil, jak na mě došli. Dozvěděl jsem se, že jako „nejvhodnějšího“ mě doporučil docent Zdeněk Smejkal. Zda jsem takovým byl, nevím, co bych tam býval rád, se mi tam podařilo z malé části. Šlo vlastně o náhodu. On, člověk velmi a přirozeně společenský, se zastavil na kus řeči v redakci. Padlo slovo o hledání redaktora, on zareagoval. Vypovídá to o jeho vzácné vlastnosti. Byl vždy tím, který není jako většina soustředěn výhradně na vlastní já. Jeho vnímavost k okolí byla výjimečná. Zajímal se upřímně a sledoval, čemu se věnují ti kolem něj. Díky Zdeňkovi jsem se pár let mohl věnovat činnosti, která mě bavila. Poznal jsem zajímavé osobnosti, s některými jsem se sblížil i spřátelil.

    V tu dobu čekal již Zdeněk ve vyprázdněném bytě, s naplněnými kufry, připraven k odletu. V roce 2004 opouštěl Brno, konečně mohl přesídlit ke svým dvěma dcerám žijícím s rodinami v Kanadě. Nebylo pro něj snadné odcházet, navíc v pokročilém věku, z míst, s nimiž byl spjat dlouholetou vazbou. Od dění v městě, zdejší kultury, množství přátel a známých. Do Brna se krátce vrátil roku 2013, zúčastnil se oslav 50. výročí vzniku filmové vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

    Doc. PhDr. Zdeněk Smejkal, „praotec“ brněnské filmové vědy, výborný pedagog, kamarád a dobrý člověk oslavil 12. ledna 2017 neuvěřitelných devadesát let. O tom, jak proběhla velká oslava, a co mu při tom proběhlo hlavou, napsal a zaslal domů do Brna.

„Pod čarou“ dodávám, že Zdeněk přes vysoký věk, hned po příjezdu do Kanady se pustil do všeho s typickou pro něj vervou a entuziasmem. Navázal kontakty se zdejší filmovou vědou, začal přispívat do krajanských listů, našel kontakty v kultuře, ale i soupeře na tenisovém dvorci (samozřejmě mladší). Tenis byl neodmyslitelnou součástí jeho života i sportovního ducha, kterým překonával nemalé nesnáze, jak mu je přinesl život.

    Za množství brněnských přátel a dobrých známých mu přeji pevné zdraví, co nejdéle s příznačným nezdolným optimismem a energii!

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Jubilant Zdeněk Smejkal. – Vpravo: Pravnuk Zdeňka Smejkala Neko – Zdeňkovo světýlko se světýlky.
Foto: archiv Z. S.

Světýlko a nečekané překvapení
aneb Jak jsem oslavil své devadesátiny

    Ke svým devadesátým narozeninám jsem dostal – mimo jinou bohatou nadílku – fotografii svého devítiměsíčního pravnuka Neka. Zaujalo mě, s jakou vážností to stvořítko na snímku osahává světýlko, aby se přesvědčilo, co je to zač. Žiju poslední čtvrtstoletí jako vdovec a poslední roky u své dcery a zetě na břehu průlivu mezi britskokolumbijskou pevninou a Kanadským Madagaskarem (jak nazývám Vancouverský ostrov). Je o mne dobře postaráno – bydlím se svými mladými v jednom domě, ale nikoli ve společné domácnosti. Mám samostatný byt vším potřebným dokonale vybavený. A zvykl jsem si už na život v jistém ústraní a v naprostém poklidu. Takže pozorností, jaké se mi dostalo, jsem pokládal narozeninovou oslavu za vyřízenou.

    Ne tak mé dcery a jejich partneři. Ti se potají dohodli, že mě překvapí. A tak jsme jednu lednovou sobotu vyrazili po silnici a přes dva mořské úseky z Powell Riveru do Vancouveru (cca 140 km). Přijal jsem to jako samozřejmost, tam se naše širší rodinka při podobných příležitostech scházívala. Jenže k mému překvapení jsme se zdrželi, jen co jsme do sebe hodili lehký oběd, a hned zase trádovali dál. Kam mě to k čertu vezou?, říkal jsem si.

    Chilliwack, Agassiz – to jsem ještě znal. Ale dál, zejména když jsme zamířili na sever, to už pro mne byla cesta do neznáma (dalších cca 100km).

    Až jsme se ocitli v Harrison Hot Springs. Nic mně to pojmenování neříkalo.

    Zíral jsem na velké jezero a u něho veliký tříhvězdičkový hotel. A kolem hotelu spousta aut z širého okolí (dvě měla dokonce značku Seattlu). V hotelu fronta ke třem recepčním, po dlouhých chodbách forota lidí v bílých županech. Co to má všechno znamenat?, nechápal jsem.

    Po únavné cestě jsem si dal šlofíka. Neuplynula ani půlhodinka a probudil mě bujarý vpád všech účastníků do mého pokoje: dcery Hanka a Šárka s partnery Jarkem a Dhinem (kanadským lékařem) a oba vnuci – Tomáš s Kanaďankou Kirsten a pravnukem Nekem a Vojta s Chilankou Isabelou. Prozíravá Šárka hned na nočním stolku objevila pěkně vytištěné blahopřání a k tomu lahvinku červeného – zřejmá pozornost od podniku. To si dám líbit! A ajta! Kde se vzaly, tu se vzaly skleničky,vínko se rozlilo a devítihlasý chorál zahřímal blahopřejné Živijó, živijó, živijó!, až okna zadrnčela a polekaný Neko se schoulil do maminčina bezpečného náručí.

    Přijel jsem na tu oslavu ve slušném oblečení. Ale když jsme se chystali k večeři, nutily mě mé dcérenky, abych se převlékl. Do čeho? Já zíral, co v mém šatníku vyšašily a přivezly: běloskvoucí košili s parádní vázankou, elegantní černé polobotky a smoking, v kterém jsem se prezentoval jen při těch nejslavnostnějších příležitostech. V tomto gala oblečení jsem vplul do dvorany, která slouží jako restaurace s parketem k tanci. Čert vzal to, že jsme na objednanou večeři čekali dvě hodiny. Hudba hrála, tak se tančilo. Od našeho stolu pilně odcházely nejen ty nejmladší páry, ale i ty starší. A mé dcery nenechaly zahálet ani mne. Už ani nepamatuju, kdy jsem tančil naposledy. Pravda, býval jsem dobrým tanečníkem, ale teď jsem se tančit ostýchal. Vždyť ty moje nejoblíbenější tance – valčík, polku, English waltz, mazurku – už nikdo netančí. A já ty moderní tance moc neumím. Ale dcery nedaly jinak, musel jsem nastartovat. A Hanka mě mimo jiné přímo na parketu instruovala, jak se tančí jive. Zkusil jsem to. Šlo to jakž takž. Ale cítil jsem se přitom jako koza na ledě. K jednomu tanečku Šárka přibrala i malého Neka. Vytáčeli jsme to o sto šest, ale v té tlačenici se stalo, že Šárka při jednom obratu zakopla o něčí nohu a už se kácela. Trhnul jsem sebou, abych jí pomohl. Ale postřehl jsem, že má pomoc by mohla být spíš na překážku. Šárka padala úplně profesionálně – měkce dopadla na zadek, ze zad udělala kolíbku a Neka v ni zhoupla: a tak pád Neka vůbec nepolekal, dokonce se mu to líbilo a usmál se. Tož, Neko, světýlko naše, ano, i pády tě v životě čekají, ale dal by pánbu, abys měl při nich takového anděla strážného jako Šárka a aby byly stejně bezbolestné. Neko si pak hověl novopečené babičce Hance na rameni, až usnul. Myslím, že si spolu budou dokonale rozumět.

    S tím gala oblečením jsem to ještě chápal – abych byl ve společnosti á jour. Ale když Šárka vyndala mé koupací trenýrky, protestoval jsem: „Nač trenýrky, mám pokoj s koupelnou, mohu se osprchovat a sprchuju se vždycky nahý.“ Ale Šárka mě usadila: „Nemudruj a obleč si to!“ Navíc mě ohodila do bílého županu a na nohy mi dala vietnamky. Na chodbách jsem rozhojnil ty bílé župany. V přízemí mě nečekaně vystrčili ven. Brrr! Dva stupně celsia! A přede mnou rybník. Nejsem žádný otužilec a v lednu by mě nikdo venku do vody nedostal. Ale z vody stoupala pára a hodně lidí se v ní s chutí čachtalo. Opatrně jsem namočil nohu do vody – byla teplá! Rychle jsem ze sebe shodil župan a ťapky a hurá do vody. A v ní se mně všechno v hlavě uložilo do pořádku: vždyť i ten hotel měl název Harrison hot springs hotel.

    Já si lámal hlavu, co ta jara a skoky v názvu, ale ukázalo se, že jsou to horké prameny. A ty jsou hlavní atrakcí, která sem vábí lidi. Proto ta auta, proto ty župany. Já jsem ve vodě nikdy nevydržel déle než půl hodiny. A tady jsem se v ní bahnil celé dvě hodiny. A tak jsem vysondoval, že ten rybník na dně a březích vybetonovali a průduchy pro prameny ponechali. Teplota vody se tím udržuje. A já nohama šátral, až jsem tři prameny našel a přesvědčil se, že jsou opravdu horké. Tak jsem ve své devadesátce poprvé zažil koupání v lednu pod širým nebem – ke své svrchované spokojenosti.

    V noci jsem se probudil a hlavou mně bleskla myšlenka: každý špás něco stojí. A pro tento špás se moji milí museli pořádně praštit přes kapsu.

    Byla mezi námi tichá úmluva, že se o tom mluvit nebude. Přesto se mi vtírala pochybnost: stálo to zato? Ať tak či onak, všichni zúčastnění si pracovně stojí dobře a jako rozumní hopodáři jistě zvážili, zda na to mají, zda si to mohou dovolit. A já jim jsem za to neskonale vděčný. Vždyť téměř všichni jsme něco takového prožili poprvé, a to pospolu. A já si zároveň uvědomil, že celý tento výpad do neznáma je jakýsi náš společný "valčík na rozloučenou" a že zůstane jako trvalá vzpomínka. Moji milí, díky!

    Ráno jsme posnídali a hned se rozjeli do svých domovů. Já seděl v autě na zadních sedadlech sám. A najednou jsem se přistihl, že si brumlando pobroukávám Sládkovu prostinkou básničku Lesní studánka. Byla i zhudebněna a jako píseň se stala tak populární, že zlidověla. Mně se vybavuje zpravidla tehdy, když je mi dobře. Asi ji znáte, ale pro každý případ vám ji tu uvádím.

    Znám křišťálovou studánku,
    kde nejhlubší je les,
    tam roste tmavé kapradí
    a vůkol rudý vřes.
    Tam ptáci, laně chodí pít
    pod javorový kmen,
    ti ptáci za dne bílého,
    ty laně v noci jen.
    Když usnou lesy hluboké
    a kolem ticho jest,
    tu nebesa i studánka
    jsou plny zlatých hvězd.

    Tož v té zemičce, odkud pocházím, je takových zákoutí bezpočet a já jsem v ní dodnes hluboce zakořeněn. Na vlastní kůži si tak ověřuju platnost rčení, že starý strom se přesadit nedá, že v nové půdě kořeny nezapustí. Pravda, Kanada je přebohatá na přírodní krásy, které upřímně obdivuju, všemožně se přizpůsobuju kanadskému životnímu prostředí a stylu a snažím se odvděčit za to, čeho se mi zde dostává – ale doma se tu necítím. Jsem však rád, že všichni moji mladí se tu pracovně prosadili a zařídili si opravdové domovy.

    A toto rozjímání mne opět přivedlo k Nekovi. Ten „javorový kmen“, jehož listy se staly výsostným znakem Kanady, byl pro mne předzvěstí, která se naplnila -já pod ním v Kanadě dožívám. Jsem posledním chlapem našeho rodu, který mnou "po meči" vymírá. A ty, Neku, ses pod tím stromem narodil a budeš pod ním vyrůstat a žít – jako prvorozenec našeho rodu „po přeslici“, jako první narozený v Kanadě. Moje světýlko už pohasíná, tvoje se rozzařuje. Ber to světýlko, které tě tak zaujalo, jako světýlko poznávání. Mne ta světýlka provázela celým životem. A proměňovala se v hvězdičky, kdykoli jsem vykonal dobrý čin nebo odvedl dobrou práci. Přeju ti, aby se ti na tvé cestě životem rozzářilo tolik hvězdiček, jako tomu bylo v té studánce z české básničky.

ZDENĚK SMEJKAL