Spiritus agens brněnské kultury

    Teprve osmdesáti roků (vinou tragických okolností zemřel před třiceti lety právě v den svých abrahámovin) byl by se krátce před prázdninami dožil středoškolský profesor František Brüstl (1938–1988). Brněnská i celá česká kultura v něm ztratila nejen iniciativního inspirátora mnoha zajímavých, nejprve vysokoškolských a poté více či méně veřejných akcí, ale také výrazného uměnovědného publicistu, rozhlasového, televizního a dramatického autora.

    Jakožto absolvent Filozofické fakulty tehdejší Univerzity J. E. Purkyně (dnešní Masarykovy) působil na Střední průmyslové škole strojnické na Kotlářské ulici. Kantoření oblíbeného pedagoga, vždy majícího smysl pro študáckou recesi, bylo jen částí jeho pestrých kulturních aktivit. F. Brüstl spolupracoval s řadou deníků a časopisů, kam přispíval především poučenými výtvarnými recenzemi i obecnějšími úvahami, reportážemi (fundovaný cyklus Dech brněnských ateliérům na stránkách dávno zaniklého Brněnského večerníku), interview, fejetony, kurzivami a glosami. Jejich počet šel jistě do stovek, doplňován rozhlasovými pořady, čtivými statěmi pro katalogy řady výstav nebo osobitými proslovy na rozličných vernisážích.

    Soustavný zájem o moderní Thálii, počínající v šedesátých letech statováním a účinkováním v klíčových inscenacích Evžena Sokolovského, Miloše Hynšta a Aloise Hajdy za politicky angažovaného brechtovsko-piscatorovského programu činohry Státního divadla v Brně, přivedl přibližně čtyřicetiletého Františka Brüstla také k delší průběžné kooperaci s Divadlem Husa na provázku, tehdy ovšem s vynuceně „upraveným“ názvem. Pro zdejší Dětské studio, vedené eruptivním, leč zodpovědným a kázeň vyžadujícím režisérem Zdeňkem Pospíšilem, vytvořil na podkladě vlastních kantorských (ba krátce též inspektorských) zkušeností úspěšný dramatický debut – dvojdílný studentský muzikál osmnácti volně pospojovaných obrazů Bramborový den aneb Objevení Ameriky (premiéra v Domě umění 1979), a to s písňovými texty studentky Mileny Trnkové a hudbou jejích vrstevníků. Invenční Zdeněk Pospíšil s autorským vkladem mladičkých interpretů, kteří v prvém, satiricko-parodickém inscenačním plánu mohli de facto hrát sami sebe, jednoduchými prostředky jisté nadsázky a jevištní metafory v Procházkově síni a foyeru DU rozehrál jak rozverný příběh povinné, zmatky provázené fiktivní školní brigády s figurou vlídně karikovaného učitele Ptáčka a jeho vykutálenými, solidně diferencovanými svěřenci, tak do něho vložené „divadlo na divadle“ – snově fantazijní výjevy o Kolumbově objevitelské plavbě a setkání s kontrastní exotickou indiánskou civilizací. V této československé premiéře na sebe poprvé upozornila řada začínajících interpretů, kteří se posléze dobře uplatnili jak na amatérském poli (např. v proslulém Ochotnickém kroužku), tak poté v profesionálních souborech, počínaje „Provázkem“ či HaDivadlem (Jan Antonín Pitínský, Martin Havelka, Petr Maláč, Václav Vostarek aj., nebo třeba i nynější brněnský univerzitní profesor Petr Osolsobě). Bramborový den dočkal se do derniéry r. 1981 údajně osmi desítek pozitivně přijímaných repríz. Právě před pěti roky zorganizovali Brüstlovi přátelé a někdejší žáci v brněnském Klubu Leitnerova vzpomínkový „retro“ večer (vedle rozličných osobností se jej zúčastnily i Brüstlova manželka a v zahraničí žijící dcera Markéta), na němž tuto předlohu svým pojetím v režii Jana Středy znovu oživil soubor lanškrounského gymnázia Škeble.

    Brüstlova součinnost s Divadlem Husa na provázku pokračovala ještě např. podílem na velkorysém osmidílném projektu „Scénické čtení ze současné literatury národů Sovětského svazu“ (1985). Za dramaturgování Petra Oslzlého všechny jednotlivé části v šibeničních, zhruba týdenních termínech zrežíroval Peter Scherhaufer. Rusista Brüstl pro něj přeložil a pro nastudování připravil v pořadí čtvrtou část – filmový scénář Alexandra Volodina Blondýnka.

    František Brüstl se ostatně věnoval rovněž rozvoji dalších amatérských divadelních aktivit a zájmové umělecké činnosti vůbec, hlavně v okruhu působnosti bývalého brněnského Vysokoškolského klubu na Gorkého ulici (Zdeněk Svěrák kdysi prohlásil, že to byl právě on, kdo sem, prý do Brna poprvé, pozval na hostování Divadlo Járy Cimrmana). Vzhledem ke své dosti odvážné repertoárové skladbě ze sféry „šedé“, ba až disidentské zóny stal se VŠK v normalizačním „bezčasí“ vyhledávanou „destinací“ brněnských intelektuálů. Pod hlavičkou SSM (ale též za nevraživého ideologického dohledu jeho centrálních orgánů) probíhaly tu rozličné soutěže a přehlídky ZUČ, mj. prestižní národní festival Akademické Brno, v jehož odborných porotách tento člen dramaturgické rady VŠK zasedal a hodnotil.

    Zbývající vrstevníci by s přibývající nostalgií mohli připomenout neopakovatelné zážitky z dvojice jarních, spontánně se zrodivších celofakultních (ovšem rozhodně ne pravověrně svazáckých) podniků brněnských filozofů, u jejichž kolébky František coby inspirátor, organizátor a pravidelný bujarý účastník stál – tzv. Akce Hugo (StB sledované putování po Blanensku) a následná, dalšími generacemi dosud udržovaná tzv. Akce Blahoslav (turistický přechod rozkvetlé Pálavy s kolektivním průzkumem vinných sklípků). Jen tu a tam se dalo vytušit, že pod vnější slupkou oblíbeného „baviče“ jeho nitro postupně a fatálně rozleptávají nezvladatelní maniodepresivní běsové.

    Svérázná, optimistická osobnost profesora Františka Brüstla, žijícího nyní už jen v blednoucích vzpomínkách odcházejících přátel, a jeho mnohostranný, dosud zdaleka ne plně doceněný vklad do předlistopadového kulturního kvasu moravské metropole, neměly by rozhodně upadnout v zapomenutí.

VÍT ZÁVODSKÝ