Šance pro Moravu

    Jan Trefulka (nar. 1929) patří ke skupině výrazných literárních osobností šedesátých let, soustředěných kolem časopisu Host do domu. Příznivý ohlas kritiky i čtenářů vyvolaly hned jeho první prózy Pršelo jim štěstí (1962). V nadějném Pražském jaru roku šedesátého osmého byl z těch, kteří usilovali dát socialismu lidskou tvář. Ve stínu sovětských tanků se účastnil utajovaného, zakrátko normalizací anulovaného Vysočanského sjezdu, kam nakonec šťastně a včas dorazil s brněnským politikem Jaroslavem Šabatou. Veřejnou sebekritiku potom odmítl a jeho knihy byly vyřazeny z knihoven. V roce 1990 tak širší domácí čtenářská obec znovu objevuje Trefulku v jeho románu O bláznech jen dobré. „Tady mě už nikdo neznal,“ říká. „Vydávali mě venku: v Kanadě, ve Francii, v Německu. – Dodnes tam mám čtenáře. Snad víc než doma, ta přetržka byla dlouhá“, konstatuje s téměř neznatelným povzdechem. V Brně a na Moravě však znají Trefulkovo jméno i ti, kteří knížky nečtou. Z významných osobností města i regionu, je snad jediným, který se jednoznačně hlásí ke svému místu a původu a dokázal mnohokrát bez kliček a mlžení vyjádřit svůj názor a cítění k postavení Moravy.

    Jádro věci není a nikdy nebylo v úsilí o nějaký moravský národ, separaci, z maličkého státečku dělat ještě menší. Jde o respekt k tradicím, který se rychle vytrácí. Za komunistů nastoupil centralismus velice tvrdě, nadělaly se malé kraje, pak trochu větší, smysl ale byl v tom, aby jakékoli jiné centrum ať už politické nebo kulturní vlastně neexistovalo. To byla veliká rána. No a po krátké epizodě přišla další etapa potlačování. Dnes to vyvrcholilo tím, že je Morava jako historický celek zrušená. V původní koncepci se kraje dokonce měly jmenovat podle měst. Neříkám, že jde o nějaké protimoravské spiknutí, to by bylo paranoidní, ale vymazání Moravy prostě existuje. Lidé, kterým centralismus přináší výhody, jdou stále za svým cílem.

Jak se díváte na postavení Brna?

    Brno ztratilo tím, že přestalo být zemským hlavním městem. Brno, jak já to vidím a jak tu žiji celý život, vlastně pořád pomaličku ztrácí. Když si vzpomenu jen na brněnské závody s velkou tradicí: Královopolská, Zbrojovka … Kde to všechno je? Nejsem ekonom, ale i laikovi je jasné, že první nápor po roce 1989 byl zaměřen jen na to, jak dosáhnout na peníze a majetek. O koncepci se nepřemýšlelo. Možná ani dělení se Slováky nebylo nutné, kdyby se přemýšlelo a chtělo přemýšlet o spolkovém uspořádání.

Vy jste byl disidentem. Nemyslíte, že právě disent měl v počátečním období po pádu komunismu zásadní vliv na vývoj událostí?

    Myslím, že to byla jedna ze slabých stránek disentu. Já jsem pochopitelně znal jenom spisovatele – skupinu kolem Havla, Vaculíka, Klimenta a dalších. Když jsme se sešli, vždycky se diskutovalo na vysoké úrovni o lidských právech, ale o tom jak byt měl vypadat stát, se nemluvilo. Nikdo z nás taky nevěřil, že se režim jednou tak rychle zlomí. Disent na to nebyl připravený. Takže pak rozhodovali lidé, kteří měli zřejmě na mysli úplně jiné věci: restituce, privatizace, rychlá řešení, velké peníze. A pokud jde o Moravu, myslím, že o ní nejvíce mluvili lidé, kteří si z moravanství udělali politický program. Tím udělali Moravě medvědí službu. O Moravě se pak nechtělo hovořit ani intelektuálům, kteří se dějinami Moravy zabývali.

Pokud si vzpomínám, některým z brněnských osobností byly zmínky o Moravě vybídkou k ironii či posměchu …

    Ano. Okamžitě se objevil termín moravismus a moravisté. A nikdo se neodvážil postavit se proti takovému neodůvodněnému zlehčování problému. Jestliže se dnes ukazuje, že je územní uspořádání nevhodné a uvažuje se o vytvoření oblastí, je to i chyba Moravanů. Zavinili jsme si to také sami.

Nemáte pocit, že Brno a Morava si až příliš často mohou za mnohé samy?

    Je to tak. Na jedné straně pražský centralismus, který je všežravý, na druhé straně naše lhostejnost, lenost dát něco dohromady, roztříštěnost, rozhádanost. V brněnské kulturní obci je to skoro tradice. Co bylo pokusů o různá sdružení, petice… Vždycky se něco rozjelo, podepsalo, a konec. Nevím už, kdo z mých známých řekl, že Moravané se děli na ty, kteří mají cesty do Prahy zadarmo, protože si dokázali získat respekt a navázat konexe, a na ty, kteří si cestu musí hradit sami. Ti, kteří jezdili služebně, neměli pak už chuť nějak se za Moravu a Brno angažovat. Tak nakonec všichni ztrácejí šance. Brno slavnostně vyhlásilo přeložení železničního uzlu. Teď to vypadá, že je to – alespoň v dohledné době v nedohlednu. Pokud ale Brno mezinárodní uzel mít nebude, klesne ještě víc na významu. Začíná se prý uvažovat, že část veletrhu se přestěhuje do Prahy. Koncertní sál byl hotovou věcí. Zas to není jisté. Janáček je přitom jméno, na kterém by Brno mohlo vystavět své kulturní postavení v Evropě. Nic tady jaksi nedotáhneme do konce.

Jak velký koncertní sál naplnit? Lidé se na klasickou hudbu zrovna nehrnou.

    Za první republiky tu byly světové premiéry, Nejen Janáček, také výborný balet. Jaká ohromná věc byla Výstava soudobé kultury! Co tenkrát dokázali naši dědové a otcové zorganizovat, to stojí dodneška a dodneška je to moderní. Ještě po druhé válce režíroval v Brně E. F. Burian a dirigoval Rafael Kubelík. Takové tradice je třeba obnovovat, znovu vytvářet kulturní prostředí, kulturní veřejnost. Janáček byl nejen geniální muzikant, ale také docela praktický organizátor!

Nebyl jedním ze signálů dalšího kulturního rozvoje také Host do domu šedesátých let?

    Host skýtal jednu z mála možností, kde publikovat, proto se tu sešla řada výjimečných osobností: Mikulášek, Skácel, Kainar, Tomeček, Sus, starý pan Jeřábek. Ale byla zde i Věda a život a Index. A všude lidé, kteří si upřímně přáli, aby Brno kulturně a literárně žilo. A dařilo se, třeba i pod cenzurou, s vědomím kompromisů s režimem, který nelítostně pronásledoval názory, které se mu zdály nebezpečné.

Nemá literatura osud trochu podobný Moravě a Brnu, že její význam klesá?

    Možná je to trochu optický klam a paradox: komunistický režim mnohé spisovatele pronásledoval a zabíjel, když ale Stalin řekl, že jsou inženýry lidských duší, sám je postrčil do pozice, kdy mohli být až neuvěřitelně důležití – Moc bezmocných. Pokud jde o vážnou literaturu, myslím, že dnes ztrácí téma a tím i odezvu. Jsem starý a tak mám snad právo být konzervativní: myslím, že snaha odkrývat nejhlubší a nejšerednější kouty vlastního nejintimnějšího já končí tak, že zajímá pouze úzký okruh spřízněných duší. Literatura se vlastní vinou ocitá v izolaci. Nefandím způsobu, kdy spisovatel sám pro sebe je velké téma.  Když už člověk knížku napíše tak má být o něčem víc než o vylévání vlastního srdce.

Vraťme se ještě k Moravě a Brnu: Jak zlepšit jejich současné postavení?

    V rámci Evropské unie mohla být Morava klasickým evropským historickým regionem. To by bylo oprávněné a Brno by na tom vydělalo. Nebylo by dobré, kdybychom tuto šanci minuli jenom ze závisti a řevnivosti. Na Moravě to s centrem byl vždycky problém – žádoucí by bylo, aby se přirozená moravská centra domluvila na plodném způsobu spolupráce. Morava jako celek by se měla bez ohledu na současné územní uspořádání prosadit, Evropská unie přirozeným historickým a geografickým celkům přeje. Snad to je ta nová velká šance. Možná poslední.

    Budeme ji umět využít? – Dosavadní historická zkušenost nevyznívá příliš optimisticky. Odpověď je na jiných adresách. – U těch, kteří dnes stojí v čele a „hýbou“ malými územněsprávními kousky bývalé historické země.

Ptal se a naslouchal: JAROSLAV ŠTĚPANÍK

(Vyšlo v Příloze KAMU  č. 12/2003)