První setkání s Vladimírem Menšíkem

    Nevím, jestli je to náhoda, nebo jak si to mám vysvětlit. Právě dnes – 29. května 2012 – jsem třídil jakési staré výstřižky z novin a časopisů. Padl mi do oka rozhovor, který jsem kdysi vedl s Vladimírem Menšíkem, a poté publikoval v Rovnosti. Bude tomu už 31 let. Snad je to opravdu náhoda. Jen tak mimoděk jsem nahlédl do Wikipedie na internetu a skoro jsem nevěřil svým očím. Vladimír Menšík zemřel 29. května 1988, právě před 24 lety. Člověk si okamžitě vybaví vzpomínky na naše první setkání...

    Bylo to vlastně docela složité. Kolegyně mě kdysi seznámila s hercem Zdeňkem Buchvaldkem. Jen tak mezi řečí jsem se zmínil, že bych s velkou chutí napsal rozhovor s Vladimírem Menšíkem. „Víš co? Zavolej paní Klapkové, řekni jí, že jsi mluvil se mnou, ona tě nasměruje,“ doporučil mi Buchvaldek. Paní Klapková byla manželkou herce Dalimila Klapky, to je ten známý dabér poručíka Columba. A vyšlo to. Paní Klapková mi dala telefonní číslo a já jsem si okamžitě domluvil setkání s Vladimírem Menšíkem. Abych nemusel jezdit do Prahy, pozval mě do Vyškova, kde měl tenkrát jedno ze svých vystoupení.

    Dlouho jsem čekal v recepci hotelu Dukla, ale Vladimír Menšík stále nešel. Dokonce jsem měl obavu, jestli jsem si nespletl hotel, protože pracovník na recepci neustále tvrdil, že u nich žádný muž toho jména nebydlí.

    Konečně přišel. S úsměvem mi podal ruku a řekl: „Omlouvám se, píchal jsem si do ruky nějaké injekce, mám astma. A to není zrovna hezký pohled. Tak se nezlobte, že jste musel čekat.“ Kdo by se na něho dokázal zlobit? Vždy usměvavý, příjemný a dobře naladěný. Kdo ví, možná jen navenek. Zdraví mu příliš nepřálo, ale nechtěl tím obtěžovat ostatní.

    Náš rozhovor začal slovy: „Krajina kolem Ivančic je jako zahrada. V koutku jižní Moravy, kde se kopce pozvolna svažují k řekám Rokytné, Oslavě a Jihlavě, jsem získával první životní zkušenosti. Tatínek pocházel z Řícmanic, které už patří tak trochu do Moravského krasu. Vzpomínky na tato místa člověku zůstávají provždy. Tady jsem bral rozum, poprvé se seznamoval s různými věcmi... Na to se nedá nikdy zapomenout.“

    Když jsme se loučili, požádal jsem Vladimíra Menšíka o věnování do památníku své dcery. Vzal tužku a – jak se říká – jedním vrzem nakreslil svou karikaturu. Pak otočil list a nakreslil karikaturu Jiřího Sováka. „Pojďte se mnou, Jirka vám to podepíše.“ A zavedl mě do pokoje, v němž bydlel herec Jiří Sovák, který s ním tenkrát přijel do Vyškova na vystoupení.

    Pak jsme se potkali ještě několikrát. Pracoval jsem v brněnském studiu Československé televize, kde Vladimír Menšík často natáčel, takže příležitostí k setkávání bylo mnohem víc. S odstupem let pak nakreslil stejnou karikaturu i do památníku mé druhé dcery, která se mezitím narodila.

    Vzpomínka na naše první setkání ve Vyškově mi nevymizela z paměti. Novinový rozhovor jsem tenkrát nazval „Žít plnohodnotným životem“. Možná to zní trochu frázovitě, ale váží se k tomu autentická slova, která Vladimír Menšík pronesl: „Nechat žít – to znamená neupírat nikomu totéž, po čem toužím já. Znamená to zároveň nechat žít plnohodnotným životem i ty, kdož přijdou po nás. Nejen lidi, ale i zvířata, rostliny, celou přírodu.“

    Takový byl Vladimír Menšík, na něhož jsem si právě dnes s úctou vzpomněl. Jen mě docela mrzí, že jsem si náš první rozhovor neschoval na magnetofonové pásce.

JAROSLAV BOBEK

Více informací o Vladimíru Menšíkovi si můžete přečíst zde.

Ve Veselé ulici v Brně můžete navštívit kavárnu Vladimíra Menšíka.

Foto: autor