Pouhých 60 roků...

    Když v červnu roku 1958 přivezla sanita do dětské ozdravovny v Tišnově-Předklášteří vedle dalších dětí také malého klučinu s černýma vykulenýma očima a kudrnatou hlavou, tak jsme se navzájem okukovali. Pro nás starší to byl exot, už skromným oblečením. Byl bos, v teplákách, s holým hrudníkem. Dostali jsme informaci, že klukovi je osm roků, jmenuje Lazaros Kasapidis, je z Řecka a že bude s námi do konce letního běhu. Když se všechna oddělení dětí sešla na oběd, přišel pan ředitel a zdůraznil, aby obsluha Lazárkovi přidala další jídlo na talíř, že jej musí v ozdravovně vykrmit…

    Čas ukrajuje všem stejně. To jsem si uvědomil, když jsem v prvních měsících letošního roku potkal Afroditu. Zavzpomínal jsem na Lazara a napadla mě myšlenka, že bychom se mohli setkat. Afrodita je dáma řeckého původů, vedle vlastního zaměstnání je činná v národnostním folklorním souboru. A když řekla, že pro mne bude Lazara hledat, a pokud ještě žije, tak mi jej v Řecku vyhledá, zapochyboval jsem. (Jsi sice sympatická, ale nechlub se!) A tak Afrodita ve volných chvílích lovila především na počítačové síti. Moc se jí nedařilo. Až se vrátila z jedné cesty po domovině a volala, že Lazaros žije a že má jeho e-mailovou adresu.

    Do prvního z e-mailů jsem přiložil skupinovou fotografii z léta 1958. Odpověď byla rozpačitá – Lazaros si moc nepamatoval, ale v následných e-mailech jsem vypisoval drobné postřehy z ozdravovny a už se začal chytat. Dozvěděl jsem se, že v roce 1964 se s rodiči vrátil do Řecka. Vedle vzájemně posílaných fotografií přibližujících naše současné podoby chodila od Lazara skromná přání nafotit ulice v centru Brna – Kozí, Jakubskou se školou a kostelem. E-maily lítaly oběma směry, až přišla časově přesná informace, že Lazaros poletí s manželkou do Bratislavy a potom přijede do Brna, kde jsou tetičky, strýci a bratranci. A tak letos v prvním říjnovém týdnu jsme se po šedesáti letech potkali. Živé oči zůstaly, široký úsměv také, černé kudrnaté vlasy prokvetly, ale byl to Lazaros. Přišel s manželkou Elenou. Navzájem jsme si povídali o rodinách, zájmech, o neposlušných kloubech a dalších drobnostech, které patří k dosaženému věku. Lazar vzpomínal na mládí, školu, kamarády a litoval kroky rodičů. Když přišli do republiky, doma s nimi mluvil řecky, ale mluvnici dostával českou. Když se v roce 1964 vrátili do Řecka, učil se znovu – řecký jazyk a písmo. Na rozloučenou jsme si zanotovali písničku, kterou v Dětské ozdravovně v Tišnově-Předklášteří končíval den společným nástupem po večeři: „Dobrou noc vám, kterým na cestě slunce zapadá“. A vím, že si domů do Řecka odvezl Lazaros vedle oživených vzpomínek ze školních prázdnin roku 1958 také báječné zážitky z rodinných setkání.

    Při návštěvě v Předklášteří u bývalé budovy ozdravovny jsme byli překvapeni. Opuštěný nevyužívaný objekt, částečně napaden „zlatokopy“, park také nepůsobí dojmem základní péče. Proč? Kdo je majitelem celého areálu?

Text a foto: JAN MARTOF