Potkal jsem se s kmetstvím
Cítil jsem se dobře, protože jsem ukončil všechny své pracovní povinnosti a začal žít životem spokojeného mladého penzisty.
Ráno jsem si pospal, nasnídal se v poledne, opět ulehnul, abych se probudil až večer. Má mladá manželka mě omyla, namazala vonnými mastmi a nabídla kafíčko. Potom jsme vesele zalehli a štěbetali rozkoší do nočních přikrývek.
Ráno jsem si opět pospal, nasnídal se v poledne a opět ulehnul.
Po týdnu mě žena vzbudila brzo ráno: „Jestlipak víš, muži můj, že právě dnes ti je rovných sedmdesát.“
„No dobře, ženo má, sedmdesát. A kvůli tomu mě budíš tak časně?“
Vydal jsem se do ulic. Okamžitě se ke mně hrnuli starci a kmetové všech kategorií i vrstev.
„Tak ty už máš taky sedmdesát? No to bych do tebe, člověče, nikdy neřekl, tak sedmdesát!“
„Sedmdesát.“
„No, na sedmdesát, chlapče, vypadáš mladě, opravdu máš sedmdesát?“
„Opravdu.“
„A chutná ti?“
„Chutná.“
„Tak to máš jistě vlastní zuby.“
„Mám.“
„Tak to ti chutná, to jsi pořád šohaj“.
„Jsem.“
„A co stolice? Pravidelná?“
„Pravidelná.“
“A, chlapče, co moč? Moč drží?“
„Drží, dědečku, drží“
„Že ani nekulháš…“
„Nekulhám.“
„A volit chodíš?“
„Chodím, vždyť nekulhám.“
„Máš recht, kam bys došel, kdybys nechodil volit.“
Tuze starý soused, děda s holí zaskřehotal: „Když ši še, šynáčku dožil, tož vítej meži náš kmety, milý kmete! A ušmívej še, teď už ti to půjde šupem a jenom ž kopče.“
„Děkuji za přivítání!“
„Čože, šynáčku? Já šem hlušší, mušíš trochu žvát, víš!“
„Cože musím, nějak vás, pane, neslyším…“
A vtom mi to začalo. V té chvíli jsem si uvědomil, že se propadám do ticha, že je mi skutečných sedmdesát. V mém těle se cosi neviditelného zlomilo, polámalo, co pro něj dosud bylo hračkou, tomu se na paty začaly lepit bolest a svízel, neboť jsem kmet!
Nezbylo mi, než si na milé kmetství zvykat.
Velmi brzy jsem zjistil, že dědoušci měli pravdu, kmetský věk není vůbec kusem žití veselého, ba naopak…
Záhy jsem začal tušit, že v kmetství jde člověku v podstatě o život!
Od té chvíle jsem se začal ploužit po oběžné dráze, lékařská ordinace, nemocniční ambulance, nemocniční lůžko, lékárna, jako poněkud vadný satelit.
Do mozku se mi zarylo, že kolena, ramena, lokte, holeně, šíje, hlava i krk má jenom proto, abych mohl pojmenovat konkrétní oblast bolesti.
Okamžitě jsem také poznal skutečnost, že mi kmetství leze do důchodového rozpočtu i do celoživotních úspor.
Hořké, odporné, oblé, zploštělé, kulaté, rosolovité, sypké i tuhé patáky, kapky, vodičky, masti, oleje, gely, to všechno stojí peníze, moc peněz.
I když mám lékařskou péči zaručenou ústavou zdarma, popovídání si s odborníky ťukajícími do klávesnic počítačů se mi také pěkně prodražuje. Jedna návštěva ordinace za třicet, ošetření na pohotovosti za stovku, poležení v nemocnici také za stovku na den. U zubaře je vše ještě dražší.
Těch peněz, bože můj, těch peněz. Kmetství bolí a leze strašně do peněz!
Zaangažoval jsem svou manželku do natírání bolavých míst, vlastně do masáží celého těla, po lžících polykám hnusné lektvary, popíjím kozí jogurty a piji smrdutá léčivá thé.
Ač nesnáším čekárny ordinací plné pokroucených, bolavých pacientů, plížím se za doktory a dožaduji se léčby.
Zvykám si i na nejhorší, chodím na hřbitovy, do krematorií, dokonce jsem pronikl do nemocniční pitevny, abych si zvyknul na myšlenku, že kmeti jsou opravdu lidmi smrtelnými.
Jako sedmdesátiletý kmet mám jedinou výhodu, všechny mé výpravy za ztraceným zdravím podnikám brněnskou městskou dopravou zdarma. Zatím…
Včera jsem seděl zhroucený na sedadle tramvaje, dva mladí muži za mými zády vedli prapodivnou debatu: „Podívej se na něj, jak si tady sedí, jistě má dost času, jistě má svůj důchod.“
„Asi má. Celý život dělal, tak teď má důchod.“
„Teď na něj dřeme my!“
„On celý život také dřel na jiné.“
„Připouštím. Ale pochop, on teď bude živý klidně do takových devadesáti let a my ho budeme pořád živit. Chápeš, co je to za bordel?“
Raději jsem se vyšoural z tramvaje do deště…
I chvilky milé, oslavné se mi začaly zvrtávat a dříve pohodové příběhy jdou jaksi šejdrem.
Nedávno jsem byl přítomen připomenutí osmdesátých narozenin vskutku významné brněnské osobnosti. Stál jsem v dlouhatánské frontě gratulantů. Starší, fešná dáma vedla za mými zády dlouhý monolog: „Těch kytek, těch kytek, plné dva stoly a už támhle nesou třetí. Jako katafalk. A další kytka a další. Co s tím, holka, bude dělat? Jíst se to nedá, a za dva dny to smrdí až z toho bolí hlava.
Já už radši neslavím. Fakt! Naposled jsem slavila šedesátiny. Kytek plná vana, odér jako v opičárně.
Kytky nevydrží. Musíte je probírat a shnilé nosit do kontejneru.
Deset dnů se nekoupete, protože si ve vaně hoví ty vadnoucí lilie!
Jé, koukejte, teď donesli obraz. Lidi milí, na co obraz? Vždyť jich má doma plné stěny. No, dobře, dobře, obraz. Doufejme, že je to originál a olej. Olej vydrží a dá se zpeněžit.
A zase kytka, teď dokonce pugét a další kytka. Jako v krematoriu.
To je takový typicky český, hloupý, pitomý zvyk! Vezměte si, kdyby lidé namísto téhle nestravitelné flóry, dávali obálky s penězi, to by potom bylo.
Schválně, dneska je kytka tak za tři sta, tamta, co ji teď nesou je ovšem za víc, tak za pět. Ta se stuhami bude za sedm, ta veliká vedle ní za osm a tamta cizokrajná, s těmi červenými zobáky, tak tu bych typovala na takových bratru za dvanáct stováků.
Vážení, odhaduji, že je té zeleniny celkem za třicet tisíc. To by byl příspěvek k důchodu. I vnoučci by si přišli na své. Takhle, co z toho bude holka mít, dá to do vany, zrovna jako já.“
Že kmetství musím brát opravdu vážně, mně připomněla má oční víčka, na kterých se mi počaly objevovat prapodivné bouličky a výstupky. Oči zatékaly a já přestával vidět. Vydal jsem se na polikliniku, zaplatil třicet korun a čekal na ošetření.
Nemluvný lékař mi na kovovém přístroji foukal na pravou, pak na levou bulvu, řekl, že tlak je v pořádku, ale že s těmi bouličkami musím na ambulanci do nemocnice.
V nemocnici jsem opětovně zaplatil třicet korun a způsobil skandál, protože mě nechtěli přijmout, že nemají operační hodiny.
Zvyšoval jsem hlas, že mám zateklé očí, že špatně vidím, že mě přece musí ošetřit, když jsem si zaplatil a oni argumentovali, že mě měli ošetřit na poliklinice, že pan doktor z polikliniky má pro takovéto zákroky aprobaci, ať se k němu vrátím…
Řval jsem!
Nu, nakonec jsem byl prohlédnut. Opět mi pofoukali bulvy, levou i pravou, řekli: „tlak je v pořádku“, předepsali mast, a abych se dostavil za dva měsíce, že se ty bouličky buď ztratí nebo mi je potom operativním zákrokem odstraní.
Zavzlykal jsem: „Vždyť je to za strašně dlouho, za dva měsíce oslepnu!“
„Tak se vraťte na polikliniku k panu doktorovi!“
„Vážení, k panu doktorovi na polikliniku jedině pro úmrtní list!“ Nasadil jsem si brýle a šel do lékárny připlatit si za léky.
Za dva měsíce, třináctého září jsem si koupil za třicet korun tiket a zamířil do očního salonu nemocnice, kde jsem obdržel pyžamo, že půjdu na operaci. Převléknul jsem se, uzamknul své svršky do nabídnuté skříňky a odkráčel na operační sál. Zaklepal jsem a vstoupil. Statečně, důstojně, v plandavém pyžamu, v ruce třicetikorunový glejt.
K mému údivu jsem se ocitnul v lůžkovém pokoji, před nemocnými zraky tří starších dam. Ztuhnul jsem. To nebudou dvéře do operačního sálu. Chtěl jsem se dát na ústup. Dobře naladěná sestra v modrém plášti mě vzala něžně za ruku: „Dobrý muži, musíte počkat, jedna operace se nám protahuje.“
Pak do pokoje vstoupily lékařky v bílých pláštích. Jedna z nich mě uchopila bradu, dlouze se mi zakoukala do očí: „Tohle já dělat nebudu, jdu se najíst. Kláro, ať to vezme Soňa!“ Opláštěné ženy zmizely.
Dobrou půl hodinu jsem seděl u stolku nemocničního pokoje v pyžamu a byla mi zima. Jektal jsem zuby, tři poloslepé zarytě mlčely. Čekaly na operaci a zřejmě měly strach zrovna jako já.
Otevřely se dveře, z operačního sálu vyváděla sestra bílými klapkami zaslepeného, statného muže. Promlouvala k němu jako k dítěti: „Zvedáme nožičky trošičku víc, abychom nezakopli. Teď půjdeme doprava…“
„Sestro, jsem slepý, nevidím…“
Přistoupila ke mně jiná sestra: „Tak, dobrý muži, půjdeme!“
Z její laskavosti mě zamrazilo v zádech.
Vešli jsme do vedlejší místnosti, malého operačního sálu, kde panoval divný zmatek.
Tři sestřičky v modrých pláštích uklízely, vytíraly podlahu, nosily bílé plachty, nerez hrnce, třískaly jejich poklicemi, do zelených pytlů házely růžové skleničky. Jedné z nich se podařilo upustit chirurgické nástroje i s miskou. Třísklo to hrozně. Leknul jsem se.
„Dobrý muži, půjdeme!“ Sestřička v modrém plášti mě opět vzala za ruku a vedla za roh, do jakéhosi výklenku, k prapodivnému stolu: „Lehněte si!“
Vysoukal jsem se na katafalk a urovnal pyžamo. Sestřička mi vstrčila pod kolena hadrový válec a přikryla mě bílým prostěradlem.
Přiblížila se půvabná dívka v bílém plášti, blonďatý anděl mi osahal studenými prsty lícní kost i bolavé víčko: „Cítíte něco?“
„Ano, cítím, jste strašně studená.“
Bílý anděl řekl: „Venku je zima.“
Ležel jsem na operačním stole a byla mi také zima.
„Teď vám zakapu oko.“
„Když myslíte, paní doktor…“
Zakapala. Zastudilo mě to.
„A teď pozor, budeme píchat do víčka…,“
Zatnul jsem zuby.
„Byli jsme stateční, že to nebolelo? Nebo snad ano? No, to nic…“
Cosi za mou hlavou třísklo. Leknul jsem se a povyskočil.
„Nenechte se rušit, pane, sestře zase upadnula miska. A teď, pozor, otáčím vám víčko, to už byste cítit neměl. Viďte, že to necítíte?“
„Asi ne.“
„Tedy, pane, to je pěkné zrno, no, to musí ven. To musí pryč. Mám to vyříznout?“
„Když už jsem tady, paní doktor.“
„Tak koukněte nahoru, pane! Dobře koukáte, pozor a je to. No jo, to už mělo být dávno venku. Proč jste s tím nepřišel dřív?“
„Když, vy jste jako boží mlýny, paní doktor, byl jsem tady už v červnu.“
Nějaký řezavý hlas řekl: „Jak dlouho budeš ještě řezat, Soňo? Spěcháme.“
Můj bílý anděl odpověděl: „Tak pět minut.“
Paní doktor mi něco pálivého kapala do očního vaku: „Máte to oko překrvené, proč jste si na něj něco nedával?“
Urazil jsem se: „Paní doktor, já jsem poslušný pacient, felčar z polikliniky mi předepsal mastičku Matrix, tak já si ji poctivě a denně vtíral pod víčko…“
„Celé dva měsíce?“
„Celé tři měsíce, paní doktor…“
„Aha, tak už ji zahoďte!“
„Proč, paní doktor? Ta mastička byla dost drahá.“
„Jistě, ale když se tato mast aplikuje delší dobu, může přivodit na oku šedý zákal.“
Modrá sestra ze mne sejmula operační rubáš: „Posaďte se!“
Posadil jsem se a drknul hlavou o jakýsi kovový lustr. Modrá sestra se na mě vrhnula, zachytila do náručí a snesla na pevnou zem: „Neuhodil jste se? Musíte koukat, dobrý muži a neskákat jako kůzle, vždyť už jste v letech! Tak abyste se nám nesložil.“
„Dámy, já mám problém i s tím druhým okem. S tím nezalepeným.“
„Copak?“
„Taky v něm mám nějakou bouličku.“
„Tak to s tím půjdeme do ordinace“, řekl můj bílý anděl a prošli jsme spolu dveřmi z operačního sálu do nemocničního pokoje, pak jsme šli chodbou, vstoupili do dalšího pokoje, kterým jsme se dostali do ordinace přeplněné pacienty posedávajícími na dlouhých lavicích a lékaři v bílých pláštích.
Bílý anděl požádal jednoho z pacientů, aby si odsedl a já byl posazen na jeho místo. Bílý anděl mi natočil hlavu ke světlu: „Ano, je tady boulička, to nic není, píchnu vám ji jehlou.“
Píchla mě do víčka. Trochu to štíplo…
„No, vidíte, ani to nebolelo, viďte?“
„Paní doktor, vy jste anděl!“
„Teď pozor, kápnu na to trošičku jódu, nejste na jód alergický?“
„Ne.“
Bílý anděl mi kápnul do oka dvě kapky jódu. Lidi milí, to vám byla bolest. Zaskučel jsem, vylítla mi noha a strefila něžného anděla někam, asi do holeně. Nevím, já na to neviděl. Já byl zaslzený a úplně slepý.
Až se mi přestalo jiskřit a já na jedno oko prohlédl, poděkoval jsem a dal paní doktor zmačkaný a upocený třicetikorunový glejt: „Paní doktor, bylo to u vás milé, pyžama jste mi nabídli, o bouličky připravili, užil jsem si. Za těch třicet korun, dost dobrý!“
Po týdnu mně víčka splaskla, přestala bolet a já opět uviděl svou krásnou ženu.
„Co mám vařit k obědu?“ Zeptala se.
„Co říkáš? Musíš mluvit víc nahlas, nějak tě neslyším…“
„Ach jo, prostě kmetství. Není co závidět!“
JAROSLAV TUČEK
