Odešla paní Erika Bezdíčková
Poznámka:
nejsem první, omlouvám se… mnohé asi opakuju, už víte…
06.10.2020 12:05
Před svými devadesátinami nás opustila žena, která se zapsala do srdcí a myslí stovek, ne-li tisíců školáků a studentů a posluchačů v českých zemích, v Rakousku a Německu a též čtenářů pamětí, které nazvala Moje dlouhé mlčení. Židovské děvčátko, které prošlo Osvětimí, přestálo pokusy doktora Mengeleho i pochod smrti v závěru války, a které dva poválečné roky putovalo východní a střední Evropou a hledalo někoho z rodiny...
Připomeňme si běh jejího života: Narodila se v roce 1931v Žilině jako Kellermannová, její otec měl obchod a dílnu na opravy psacích strojů. Na udání sousedů byla její rodina zatčena Hlinkovou gardou a předposledním válečným transportem v roce 1944 odsunuta do Osvětimi, kde její rodiče zahynuli. Erika pak prošla táborem v Ghenshagenu, kde se vyráběly letecké motory, prošla i Sachsenhausenem, odkud byl v dubnu 1945 vypraven pochod smrti. Z něj se jí podařilo utéct a po skončení války putovala dva roky východní a střední Evropou a hledala někoho z rodiny, kdo přežil. V Rumunsku našla nevlastní sestru, ta ji ale nepřijala a Erika se vrátila. Pomohl jí československý důstojník, který doprovázel zásilky UNRY. V únoru měla odcestovat do Anglie s bezprizorními židovskými dětmi, které přijaly anglické rodiny – když přišla ke kanceláři, našla dveře zavřeny. Byl Únor…
Pak se na ni chvilku usmálo štěstí. Našla útočiště v rádiu – protože mluvila slovensky, německy, maďarsky a trochu i jidiš, nechali ji hlásit výzvy a dotazy a hlášení a vzkazy lidí, kteří se v rozvrácené Evropě hledali… V rádiu se setkala s Otou Pavlem, Zdeňkem Mahlerem, Zdeňkem Jirotkou, Arnoštem Lustigem – to byly mé školy, říkala Erika. Vdala se v šestnácti letech, měla první dítě, manžel, vysoký svazácký funkcionář se s ní rozvedl, židovka mu překážela v kariéře… a syna si vzal, s ním se Erika sešla až po desítkách let…
Ne, nebudu povídat dál... téměř všechno lze už dohledat v médiích, i v její knize Moje dlouhé mlčení... A přece je tu něco víc..: Dopisy a vzkazy dětí, z nichž měla radost snad větší, než z oficiálních poct...:
„Beseda byla strašně zajímavá, dojemná a zároveň plná energie. Erika byla velice hodná, sympatická a hrozně silná. Vím, že toho takhle ve stáří už musí být hrozně moc, ale oceňuju, jak celou dobu stála a nechtěla se posadit. Vyprávěla velice napínavě, pomalu a souvisle, což musí být hrozně těžké... Opravdu ji obdivuju... uvědomila jsem si, že bych si opravdu měla vážit toho, co mám. Neměla bych si zbytečně stěžovat a měla bych se usmívat... Paní Erika bude asi jediná a výjimečná v mém životě...“ (Natálie).
„Ještě než jsem paní Eriku poprvé viděla a slyšela, téma holokaust a koncentrační tábory bylo pro mne vždy bolestné... ale jakmile paní Erika poprvé vkročila do naší třídy, nahrnuly se mi slzy do očí... Pocity, které jsem měla, když z jejích úst vycházela tak bolestivá slova, ve mně zůstanou napořád... Děkuji naší skvělé učitelce, že nám dala možnost setkat se s paní Erikou Bezdíčkovou tváři v tvář...“ (Magdalena).
„Můj názor: ono je to hrůza, co se stalo, ale možná je to pro naši generaci v určitém rozměru dobře, protože kdyby k žádné válce nedošlo, tak bych možná ani nepsal to, co právě píšu, protože by se moji předci nemuseli seznámit, tím pádem by se nenarodila moje prababička, to bych neexistoval, nebo byl někdo jiný. Přijít o rodiče ve 13 letech jen kvůli rasistickému „člověku“, který to nemá v hlavě v pořádku, je nespravedlivé, ale všechno má svůj význam i ty špatné věci. Asi bych měl napsáno něco jiného, kdybych to také prožil. Můj praděda byl také v koncentráku a říkal, že kdyby nebyl v koncentráku, tak by nepotkal prababičku a já bych se nikdy nenarodil. Všechno špatné je k něčemu dobré.“ (Můj názor).
„Vážená paní Bezdíčková, děkujeme za přednášku dne 10. 4. 2019... Bylo to hrozně smutné, ale zároveň jste to nádherně řekla...u Vašeho dokumentu se mi slzy nahrnuly do očí... Nemohu pochopit, že se z toho lidé pořád nepoučili... Když jsme z vaší přednášky odešli, tak jsme si ještě hodinu povídali a nemohli jsme pochopit, že se to všechno stalo. Když jste říkala, jak Vás s maminkou od sebe odtrhli, tak jsem začala skoro plakat. Neberte si to na srdce, vy za to nemůžete! Vážně. Když jste se do Osvětimi vrátila (v tom dokumentu) a povídala si s maminkou, chtěla jsem vás obejmout..." (Lucie).
„Paní Bezdíčková... Vaše přednáška byla velice poučná a smutná... celkem dost jste mne vystrašila když jste nám řekla, že Dr. Smrt na Vás dělal nějaké pokusy. Doma jsem se na něco díval, co dělal, dělalo se mi z toho špatně. Měla jste pravdu, že lidé se nemění a nepoučí se. Podle mně není rozdíl mezi židy, budhisty atd., jsou to všichni lidé jako já a vy, akorát vyznávají jiného boha. Mají jinou kulturu, ale jsou to pořád lidé...“ (Filip).
„Vážená paní Bezdíčková... moje maminka se mě včera ptala, jak se mi přednáška líbila. Já kývla a začala plakat. Mamince jsem to celé povyprávěla. Pak jsme plakaly dvě...“ (Anna).
Vlevo: Erika Bezdíčková podepisuje knihu Moje dlouhé mlčení. – Vpravo: Erika s manželem a Ladislavou Chateau, franštinářkou, publicistkou.
No, nebudu pokračovat. Jsou to úryvky z dopisů sedmáků a osmáků, které v roce 2019 paní učitelky a páni učitelé shromáždili a poslali paní Erice Bezdíčkové. Jsou z Velkých Karlovic na Valašsku, z jedné školy brněnské, ale řekl bych, že je to skoro jedno odkud, škol a poslucháren a sálů navštívila paní Erika bezpočet a nejen u nás, ale i v Rakousku a Německu. Zvali ji, někdy samu, jindy s její přítelkyní Pavlou Váňovou, obě uměly dokonale německy, obě se v dřívějším čase živily tlumočením a překládáním, obě moc pěkně vyprávěly a byly mocny i slova psaného. Rád bych tu Pavlu Váňovou připomenul jako autorku knížky nazvané Identita génia, ve které detektivním způsobem pátrá po osobě, která se nazývá William Shakespeare... Pavla Váňová odešla na počátku tohoto roku a Erika Bezdíčková to nesla velmi těžce.
A s paní Bezdíčkovou se dnes loučím tímto povídáním, za sebe a kolegy... Doprovodili jsme ji 22. září na brněnském židovském hřbitově. Její odchod zaznamenaly deníky, rozhlas i televize… Všechna ta média totiž o ní už několik posledních let psala a vysílala, vznikly filmové dokumenty, české i slovenské... Jsem rád. Přiznávám, že jsem se několik desetiletí setkával s paní Erikou jako kolega –nejprve v prostorách brněnských veletrhů, kde byla vedoucím zahraničního tiskového odboru, a poté, co v časech normalizačních odešla do slovenských Technických novin, jako její přispěvatel, a poté jako s členkou Syndikátu novinářů jižní Moravy – a přiznávám, po celou tu dobu jsem o ní nejen já, ale i ostatní kolegové, věděl jen málo. Jen, že má na předloktí vytetované číslo. A že po návratu z Osvětimi měla několik manželů. Ale Osvětim – to, zdá se, bylo tabu. Pro ni, a zřejmě i pro zvědavé kolegy. Nevyptávali jsme se... jakýsi ostych snad... Nehovořila o té době ani se svými dětmi. Proč? „Nejenom, že byla léta, kdy o to nebyl zájem,“ říká, „ale já jsem prostě nemohla."
"Ten blok má mnoho těch, co se vrátili z koncentračních táborů...“ Až se pak setkala se Simonem Wiesenthalem, lovcem nacistů... Zeptal se jí, proč mlčí. Proč nemluví, když šest milionů Židů už nemůže. A tak vznikla kniha Moje dlouhé mlčení, píše se v jedné z reportáží o Erice Bezdíčkové... No, tak jednoduché to nebylo. Bylo to tak, že jsme se jednou s Erikou setkali v kavárně a opět jsme si povídali, to už uvažovala, že by měla něco sepsat... dumali jsme kam, do kterých novin, nebo snad do rádia... a kdo by to vydal třeba jako knížku... A tu se v té kavárně na nároží České objevila ambiciózní a pilná redaktorka brněnské Mladé fronty Jana Soukupová. Seznámil jsem je a Jana Soukupová už Eriku nepustila ze svých tenat. Hned druhý den... no tak řekněme za pár dnů, se v MfDnes objevil dlouhý rozhovor, kterého si všiml jistý pan redaktor Karmelitánského nakladatelství, a pak už společně Eriku udolali a v roce 2010 vyšla knížka Moje dlouhé mlčení. A v roce 2011 redaktorka brněnského rozhlasu Olga Jeřábková natočila v brněnském studiu pětidílné vzpomínání Eriky Bezdíčkové, které si nyní můžete poslechnout: https://vltava.rozhlas.cz/osudy-5057835. A potom se objevili filmaři a natáčeli dokumenty, a ti, co udělují vyznamenání, se přidali, ale já vzpomínám na něco jiného. Na desítky a stovky setkání s dětmi a studenty v českých zemích, v Rakousku a v Německu – a víte, co o těch německých říkala? Překvapilo ji, že německé děti i studenti vědí o holokaustu a dějinách za války víc než ty naše... I proto až do nedávna navštěvovala české školy a dětem a studentům jednoduše a bez příkras vyprávěla... A školáci jí psali... Vím to. Mám desítky těch psaníček a dopisů. Erika mi je svěřila...
LADISLAV VENCÁLEK
