Odešel spisovatel Ivan Kříž

14.11.2020 16:25

    Díky vzpomínce pana Stanislava Moši v časopise Městského divadla Brno Dokořán, jsem se dozvěděl o úmrtí spisovatele, také scenáristy a novináře Ivana Kříže. Byl výraznou osobnosti české literatury druhé poloviny 20. století, spjatou s kulturním a společenským děním šedesátých let. Za aktivní postoj v „krizových letech“ samozřejmě pocítil důsledky „normalizace.“

    Zarazilo mě, že odešel v tichosti, jak si možná, (nevím), přál. Současně, téměř bez povšimnutí. Jakoby nic. Některým, kdo by měli pamatovat, paměť snad přestává sloužit, jiní zas ještě moc nepamatují. Nebýt článku S. Moši v listopadovém čísle měsíčníku MdB, ani by člověk o úmrtí výrazné osobnosti nevěděl. Rodák z Osové Bítýšky (12. 11. 1922) zemřel 19. 9. 2020. Žil a pracoval v Brně.

    Měl jsem možnost několikrát se s ním setkat. Byla to setkání, pro mě zvlášť inspirativní, příjemná a velmi přátelská. Něco málo na paměť o spisovateli z Brna, bych rád připomenul rozhovorem, který jsem před časem připravil pro KAM. (11/2006).

Něco o zkáze Sodomy

    Z terasy vilky na Hroznové ulici je krásný výhled do zeleně Pisárek. Výstaviště jako na dlani, kohoutovické zalesněné vršky lemují krajinu zprava jako přívětivá zelená hradba zvýrazňující průhled na jih až k Pálavě. Příjemné posezení, zvlášť je-li společníkem spisovatel Ivan Kříž, který je stejně skvělým vyprávěčem i bez papíru a psaného slova. Náš rozhovor začal téměř současností.

Zpráva o zkáze Sodomy

    Na začátku devadesátých let mě umluvili, abych dělal ředitele rozhlasu. Bylo mi už skoro sedmdesát, řekl jsem: to jste se snad zbláznili… Zlomilo mě, když nynější ředitel Ludvík Němec řekl: pane doktore, to si mám před vás kleknout? – Tak to bych nerad, řekl jsem. Jenže já jsem nikdy v rozhlase nepracoval, jen pár her jsem pro rozhlas napsal. Oni ale: my nepotřebujeme vaši odbornost, ale vaši morální autoritu. Tak jsem se ve své téměř sedmdesátce stal ředitelem a dověděl jsem se, že mám nějakou mravní autoritu. To zjištění mě myslím tak šokovalo, že jsem se nechal zlomit, a šel jsem toho ředitele dělat. Uvázal jsem se na rok, než se najde někdo přece jen mladší, nakonec jsem to ale trochu přetáhl.

    Někdy to nebylo jednoduché. Různými způsoby se mi donášelo, že bych měl vyhodit toho, nebo onoho, protože byli v KSČ. Bylo to ale často takové komunistožroutství méně schopných, kteří žárlili na lidi, co uměli a v rozhlase by citelně chyběli!

    Já už dnes moc nikam nechodím. Občas zajdu za Honzou Trefulkou, který je na tom s chozením ještě hůř než já. A občas se zastaví Standa Moša.

    To začalo tak: v polovině osmdesátých let mi volá Jiří Hájek, vedoucí literárního oddělení. Moravského muzea.  S jeho dcerou že chodí na JAMU nějaký Moša z Ostravska, a ten by mě prý strašně rád navštívil. Tak se ozval a přišel. Jako gymnazista chodil k jedné knihovnici s obrovskou knihovnou, a ta mu řekla, že by všechny knížky vyměnila za Zprávu o zkáze Sodomy. Moša to nečetl, ale vzpomněl si, že mají v knihovně takovou tlustou bifli, které se každý lekne: mou Sodomu. Byla tehdy v prohibičních fondech. Jeden výtvarník mi za výtisk nabízel obraz, neměl jsem ale ani jeden.

    Moša si to pak přečet, a od té doby prý sedmnáctkrát. Věřím tomu, ta knížka vypadala jak babiččin kalendář. Na JAMU založil kroužek, kde to četli nahlas. Jednou mi volala Rena Mášová, žena klavíristy Máši, která vedla oddělení operní režie a říkala: Včera jsem s tebou strávila celou noc. – Ježíš Marja, že o tom nevím. – No, nějakej Moša mi vnutil Tvou knížku a já jsem se do toho tak začetla.  Sestra Clementisovy ženy, advokátka, napsala do Svobodného slova fejeton, jak zastupovala ženu, kterou její muž napadl, protože celou noc četla ten můj román. Také se mi dostal do rukou časopis gayů, kteří to vzali jako svou bibli, protože v románu je hlavní postavou písař, který je gay. No, a Moša přišel a povídá: Pane Kříži, tu Sodomu zdramatizuji a dostanu na divadlo. Nevěřil jsem tomu, ta bifle měla přece sedm set stran!  Moša to ale dokázal, k realizaci došlo v roce 1989, pak to vysílala televize. Nepřekvapilo mě, že ten chlapec dokázal prosadit brněnské divadlo v cizině. Obdivuji jeho mnohostranný talent a jsem rád, že mi zůstal věrný a občas přijde starého člověka potěšit.

Rovnost a Host

    Poválečná Rovnost – to byl diskusní klub. Přicházeli malíři Mirek Matal, Jaroslav Dvořáček, Bohdan Lacina, básník Ivan Blatný – málo se ví, že byl po roce 1945 nadšený komunista!  Dokonce předseda jedné uliční organizace KSČ!  Prohlédl však daleko dřív než jeho kamarádi Mikulášek či Kainar. V roce 1948 emigroval a zůstal v Anglii. Tehdy měl ale levicové názory. Přicházel Vítězslav Nezval. Řada lidí zná Nezvala úplně z jiné stránky: jako slouhu režimu. Já pamatuji situaci, kdy jel do Meziříčí k soudu s Jakubem Demlem, a tak se za něho zasadil, že Demla propustili. Nebyl zaslepený slouha. Spíš až do smrti takový velký kluk. Já jsem si s Nezvalem směl tykat, on měl ke mně blízko. Vzpomínám si, když mu umřela maminka, která žila tady v Žabovřeskách, jak mi plakal do telefonu. On se kamarádil s profesorem Robertem Hladkým, krčním a ušním lékařem. Když Nezval psal básně Studenta Roberta Davida, tak Roberta si vypůjčil právě od Hladkého. V jeho pracovně Nezval ležel po infarktu, a my jsme ho tam chodili navštěvovat. Nezval mi odtud volal: Já nemůžu tady na té posteli spát, prosím tě Ivánku něco s tím udělej! Tak jsem sehnal u otce mého spolužáka Miloše Pavlince – to byl první manžel Vlasty Chramostové, něco lepšího. Ten můj spolužák byl nejmladší ředitel rozhlasu. Tehdy ho vytáhl Šling, a pak ho za to pronásledovali. Vyhodili ho, to měl krátce po svatbě s Vlastou. Oblékl si černé šaty a šel jí oficiálně nabídnout rozvod. Mě to tak rozčílilo, vyprávěla Chramostová.  Ty troubo, řekla jsem mu, myslíš, že jsem si vzala rozhlas? Já si brala tebe!

    Někde mám kresbu Věry Fridrichové, když přišel do Rovnosti na návštěvu Egon Ervin Kisch. Na Nové scéně se u Rudolfa Valtra hrála jeho Tonka šibenice.

    Do Rovnosti přešli chlapi z Lidovek – František Píšek, Oldřich Mikulášek, Jiří Macků – ten dělal blattmachra, lámal – tak se to říkalo za Rohrerových, ale ještě i mých časů. To byla páteř Rovnosti. Ve stejný den se mnou nastoupil Josef Kainar, pak přišel Jan Skácel, Ludvík Kundera, ale začátkem padesátých let dosadili z Prahy do Rovnosti nějakého Rybu, a ten všechny svobodomyslnější redaktory vyházel. Já jsem byl v Rovnosti od 15. srpna 1945 do roku 1949, to jsem přešel do Svazu spisovatelů, když se vytvářela pobočka. Byl jsem tajemníkem, předsedou byl František Trávníček, akademik, ten nám ohromně pomáhal. Sehnat papír na časopis byl tenkrát velký problém. Trávníček byl ale předsedou kulturního výboru ve sněmovně. Všichni se ho báli, když zvýšil hlas a začal pištět, tak i ministr kultury lezl do kouta. Seřval Kahudu tak, že ten povolil okamžité vydávání Hosta do domu a samozřejmě zajistil příděl papíru. A Trávníček žádal ještě víc: knihkupectví! – Československý spisovatel. Ministr povídá: to po mně nechtějte, soudruhu poslanče akademiku, to by pak chtěli všichni a my trváme, že národní podnik Kniha má monopol. Nakonec ale prodejnu na České povolil. Dnes se tam myslím prodávají boty. 

    Rád vzpomínám na Antonína Trýba, tehdy to už byl velice starý pán, já jsem si ale s ním směl tykat.  A tak mi třeba volali z rektorátu, že pan rektor má šíleně špatnou náladu, a oni, že potřebují, aby jim něco podepsal. Nikdo nemá odvahu za ním jít. Tak jsem přišel, s Antonínem jsem pohovořil a dal jsem mu to podepsat

Kometa klub a psice Milana Kundery

    Nedávno mi volal Milan Kundera z Paříže, zavzpomínali jsme a zde je něco, co bych neměl opomenout. Když jsme se s Milanem sblížili, tak se ode mě v jedné věci na nějaký čas nakazil. Měl jsem psa boxera – a on si pořídil boxerku, která se jmenovala Bonza, říkali jí ale ten Bonza. Chodili jsme společně na cvičiště, když totiž psi složili zkoušky, mohli se považovat za psí šlechtu a platily se pak za ně nižší poplatky. Pes musel umět na povel štěkat a pamatuji si, jak Milan klečel v křoví a dělal na Bonzu hrozivé ksichty, aby štěkala.

    V šedesátých letech byla na vrcholu brněnská Kometa. Chodil jsem na všechny zápasy s klavíristou Karlem Janderou a s Jaromírem Tomečkem. Podíleli jsme se na založení Kometa klubu, s Tomečkem jsem obcházel fabriky a lákali jsme z ředitelů peníze na provoz klubu. Podařilo se nám do toho zapojit dokonce i Milana Kunderu – mnohé to možná překvapí, takový esenciální intelektuál a zajímá se o sport, esenci intelektuála, který měl ke sportu opravdu hodně daleko. Představte si, že osobně jsem byl svědkem, jak Kundera lanařil a přemlouval tlouštíka Jana Drdu, který snad v životě hokejku neviděl, aby se také do Kometa klubu přihlásil. Bubník, Danda, Vaněk, Černý, to byla elegance, vtip, estetická kvalita v jejich hře. Proto se nám to tak líbilo.

Konec krásných let

    V šedesátých letech jsem žil napůl v Praze, byl jsem poslancem České národní rady a předsedou kulturního a školského výboru. Využil jsem vhodné konstelace, když byl ministrem školství můj dobrý známý, bývalý rektor brněnské techniky Vilibald Bezdíček. Podařilo se nám navrátit univerzitě právnickou fakultu, o kterou Brno přišlo dříve rozhodnutím Prahy. Doslova husarským kouskem bylo protlačení profesora Vladimíra Kubeše do vedení fakulty. Právnické eso a angažovaný národní socialista skončil po osmačtyřicátém roce ve vězení a na uranu, právníka ani později dělat nemohl. No, dlouho to netrvalo. Vyhnali ho v roce 1969 jako nás všechny. Ve Svazu spisovatelů nechali jen Tomečka. Jaromír se ale snažil pomáhat i v normalizaci. Nikdy nepřecházel na druhou stranu ulice jako někteří jiní.

Když se prokurátor zlobí

    Nesměl jsem mít zaměstnání v Praze ani v Brně. Tak jsem se mohl uklidit do Žďáru nad Sázavou, kde jsem byl vychovatelem mravně narušené mládeže. Šlo o odnož výchovného ústavu v Olešnici, kde se prosívalo to nejtěžší a nejhorší. – Kluci, kteří už ochutnali kriminál, psychicky narušení, kteří prošli psychiatrickými léčebnami, osmdesát procent Romů.  Byla to práce, kterou nechtěl nikdo dělat. Ve Žďáru fungovala pracovní skupina. Jednalo se o systém, který vymyslel pedagog Stanislav Šulc, uznávaný sociální demokrat. Šlo o to, aby kluci netrčeli v ústavech a netrpěli smrtonosnou nudou. Chodili pracovat do Žďasu. Pohyboval jsem se i tam, kam se i policisté báli vejít. Později se mi podařilo dostat se blíž k Brnu k pracovní skupině, která měla práci v ZKL, v Líšni. Zkušenosti z té doby jsem zachytil v románu. Když se prokurátor zlobí. Vychovatelem jsem byl do svých šedesátin, do důchodu To už jsem pomalu začínal opět publikovat.

Zlepší se to?

    Já myslím, že tohle dnes už nikoho nezajímá. Spisovatelé jsou na nízkém stupni společenského žebříčku. Když to srovnám s šedesátými lety, kdy byly fronty před knihkupectvími, a já jsem vydával knížku ve stodvacetitisícovém nákladu… Stejně tak náklady Literárek a Hosta. To je dnes u literárních časopisů nemyslitelné. A jak se četly! Byl jsem v šedesátých letech v redakční radě Literárních novin a Hosta do domu.  Viděl jsem zblízka, jakou odezvu články vyvolávaly.

    Na počátku devadesátých let za mnou přijel ostravský nakladatel s nabídkou vydat mou Pravdu o zkáze Sodomy. Nechtěl jsem zálohu, ani smlouvu, tak on chytře pochopil, že má před sebou troubu, který neumí chodit v nových poměrech, takže jsem nedostal nic. Dokonce o autorské výtisky jsem musel poprosit.

    Předloni se mi ozval nakladatel, co vydal Mein Kampf, že chce obnovit to, co kdysi dělala Družstevní práce – vydávat řadu tak zvaných živých knih. Zaslal jsem mu Nebezpečné znalosti. Promptně to vydal a už jsem o něm neslyšel. No – poslali mi pět knížek. Potěšilo mě však uvedení televizní hry natočené v brněnském studiu podle mé povídky Diskrétní privát v centru, s Květou Fialovou v hlavní roli. Ve vydávání knížek je dnes ale džungle. To člověka přestane bavit. Snad se to časem změní, ale toho já už se nejspíš nedožiji.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK