V neděli 25. března 2018 ve věku 91 let zemřel prof. Ing. arch. Ivan Ruller.
Významný architekt, autor ceněných staveb a projektů, byl po listopadu 1989 zvolen děkanem Fakulty architektury VUT. V roce 1993 vznikla v rámci VUT samostatná Fakulta výtvarných umění. Na jejím vzniku měl rozhodující podíl.
V roce 2003 mu prezident Václav Klaus udělil medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění. O rok později získal cenu Obce architektů za celoživotní dílo. Je také laureátem Ceny města Brna a nositelem Zlaté medaile VUT.
(Níže uvedený rozhovor byl otištěn v KAM 9/2005, Literární příloha)
Nezáleží tolik na velikosti města, spíš na tom, jaké má obyvatele
04.04.2018 18:15
Pokud bych měl vystihnout, co je pro architekta Ivana Rullera od prvého pohledu zvlášť příznačné a charakteristické, pak nejspíš klid a optimismus, které vyzařuje do okolí. Jeho slova plynou volným, přívětivým tokem a jediné, co ho při jeho vyprávění a mém naslouchání z vyrovnanosti trochu vykolejí, je staronový problém jménem brněnské nádraží. Profesor Ruller se řadí k předním odpůrcům odsunu, je pro rekonstrukci nádraží stávajícího. Myslím, že zastánci obou táborů by mohli akceptovat tento jeho názor: obě varianty jsou srovnatelné a obě možné. Nic by se nestalo a věci by prospělo zpracování fundovaných, nezaujatých srovnávacích studií. Rekonstrukce je náročnější než stavba na zelené louce, může však probíhat postupně a za provozu. Finanční náklady by byly myslím přibližně stejné, při přesunu však přibydou náklady na přestavbu infrastruktury, komunikací a hromadné dopravy, argumentuje pro své stanovisko.
Na břehu řeky Svratky
Brňan rodem, a to přímo ze Starého Brna, jako by řízením osudu byl s tímto místem svázán. Jednotlivé body, které jsou jeho životními, kolíkují okraje nejstarší části města. – Na Vídeňce: budova Ingstavu, jedna z jeho nejprogresivnějších staveb, Poříčí – asi nejznámější: hala Rondo. Pellicova ulice je místem, kde prožil dětství. Až určující životní roli sehrála budova na břehu řeky Svratky.
Původně to byl učitelský ústav, ten zde měl tak zvanou cvičnou obecnou školu, jak se tehdy říkalo. Od první do páté jsem tu byl žákem. Pak přišel Hitler, válka, z gymnázia udělali nějaké vojenské velitelství. Tak jsem se znovu vrátil sem na Poříčí, kde se učitelák musel s gymnáziem o prostory podělit. Po válce jsem tu byl zas, to již jako student architektury, pak od roku 1954 pět let odborným asistentem. – No a po třech desítkách let, v roce 1990, za mnou přišli studenti a přáli si mít mě tu děkanem. To jsem nemohl odmítnout, přestože jsem byl už dost starý. Tak jsem se stal děkanem a jsem rád, že na škole mohu být ještě i dnes.
Brněnská fakulta měla po pětačtyřicátém roce vysokou úroveň. Jako studenti jsme ke svým profesorům doslova vzhlíželi. Byl tu starý pán Syřiště, učil tu Krejcar z Prahy – mezinárodně uznávaná kapacita, byli tu Fuchs, Rozehnal, Kopřiva, Makovský… Tři roky studia po válce byly bezvadné, pak se vše začalo měnit, nakonec to dobré už jen dožívalo. V devětapadesátém s námi se všemi zametli. Profesory Fuchse, Rozehnala, Kopřivu, s nimi samozřejmě i jejich asistenty, vyhodili. Profesora Rozehnala zavřeli. Dostal čtyři roky, dva odseděl. Našli si záminku, šlo však o to, dostat ho ze školy pryč. Když se vrátil z vězení, ujala se ho univerzita a zřídila mu ateliér v Černých polích. V roce 1968 byl rehabilitován. Pracoval do konce života. Už za studentských let jsem byl ve skupince studentů pod jeho vedením. V té době pracoval na studii kampusu v Bohunicích. Byl mezinárodně ceněným odborníkem a osobností s ohromně vzácnými lidskými vlastnostmi, mám na něho ty nejlepší vzpomínky. Rád se považuji za jeho žáka.
I tehdy se našli lidé otevírající šanci k tvůrčí práci
V devětapadesátém jsem odešel do Stavoprojektu, pracoval jsem na projektu divadla u architekta Oplatka. Byla to velmi zajímavá práce. V té době se dělaly vesměs paneláky a zde se vytvářela atypická stavba, hodně jsem se tu naučil. Pak jsem přešel do Chemoprojektu, dělali jsme zakázky například pro bratislavský Slovnaft. Podle našeho projektu vznikl rozlehlý univerzální objekt: ubytování pro 600 učňů, sportovní hala s plaveckým bazénem a škola. V roce 1965 se celá skupinka od nás dostala do Paříže na stáž v ústavu, který obdobně jako náš, připravoval projekty pro chemický průmysl. Byl to příjemný a přínosný, skoro půlroční pobyt.
V roce 1968 se naskytla příležitost založit ateliér v tehdejším Útvaru hlavního architekta města Dost jsme rozmýšleli, rozhodování probíhalo v horkých srpnových dnech, nakonec jsme to riskli. V září jsem nastoupil. Ve službách města Brna jsem zůstal do osmdesátého roku. Nejprve Útvar hlavního architekta, pak Investprojekt, stále však stejná skupina. Dělali jsme spoustu urbanistických prací, různé studie, dokončovala se budova Ingstavu na Vídeňce, pak Rondo, banka ve Žďáru, Karát u Měnínské brány a další stavby.
Několik let jsem se živil jako výtvarník na volné noze v rámci tzv. registrace, členem Svazu architektů nebo výtvarníků jsem být nesměl pro angažovanost v roce 1968. Dělal jsem interiéry, práce jsem měl poměrně dost. Musím říci, že všude se našli lidé, třeba i členové KSČ, kteří měli zájem o mou práci a umožnili ji. Vím, že některým z nich hrozily stranické tresty za to, že se mnou spolupracují.
Jak se stavělo za reálného socialismu
Z hlediska možností to bylo naprosto nesrovnatelné s tím, co je dnes. Hala Rondo mohla vzniknout díky iniciativě městské části Brno střed i tomu, že se stavělo v rámci Akce Zet. Šlo o výstavbu, řekl bych nevídanou v celé republice, protože se jednalo o zcela atypickou lanovou konstrukci. Náklad byl také vysoký, takže první vlnu financí spláchla sama realizace ocelové konstrukce. Získat konstrukci na Rondo znamenalo nesmírné úsilí, bylo to strašně složité. Tak to chodilo u všech netypických staveb. Když jsme chtěli třeba na Karátu roh z lícového cihelného zdiva, musel se do toho zapojit generální ředitel Cihlářských závodů. Byl naštěstí fanda a patriot, který na to zajistil výrobu a obdobně na celý obvodový plášť Ronda z hurdisek. To tehdy nebyly běžné materiály, základna byla velice úzká. Dnes si můžete vzpomenout co chcete, je to jen otázka financí. Tenkrát to tak bohužel nebylo. Degradace postihla také stavební řemeslo, práce nebyly prováděny v potřebné kvalitě. Za první republiky u nás měla jak architektura, tak stavebnictví vysokou úroveň, za socialismu šlo o kvanta, o paneláky. Na kvalitě se to muselo podepsat. Na Rondo pořád chyběly peníze, několik let jen tak stálo, chátralo, až byly obavy, že zkoroduje, zřítí se. Pak někdo na tělovýchově přišel s geniálním nápadem, že se tam uspořádá mistrovství světa v kuželkách. To byla injekce, stavba se posunula kousek dál, pak opět stagnace, přišlo však mistrovství v odbíjené, tak se to nakonec dotáhlo do konce. Shánět materiály na dokončení stavby bývalo něco příšerného. Dnes by Rondo samozřejmě potřebovalo obnovit řadu věcí. Budova Ingstavu, je velmi zdařilá i z hlediska dispozičního. Byl tu použit princip kancelářské krajiny a konstrukce velkého dvojitého obvodového pláště se u nás do té doby nevyužívala. Budova v zásadě slouží dodnes stejnému účelu, i když je tam místo jednoho podniku několik desítek firem.
Brno a architektura
Brno má velkou hodnotu v období funkcionalismu a stále sem za ním přijíždějí exkurze odborníků. Máme tu dost unikátních staveb, ke kterým se bohužel nechováme, jak by zasluhovaly. Avion – to je mezinárodní ostuda. Přitom jedinečné architektonické dílo s geniálním využitím velmi malého prostoru. Dostat hotel s veškerým zázemím do takto úzké parcely, bylo skutečné umění. Moravská banka, velice hodnotná kavárna Éra v Černých Polích, někdejší kino Slovan v Černovicích, teď znehodnocené přístavbou. Dnes vítězí orientace na prospěch a hmotné požitky, trpí tím morálka i kultura. Bohužel je to tak. Nehorším případem z posledních let je Špalíček. Proti zastavění proluky nikdo nic neměl, tento způsob realizace je však hrozný. Dostavba město oživila, objekt při dodržení všech funkcí však mohl být architektonicky kultivovanější. Jednou věcí je život, druhou památka. Jsou kategorie budov, které musejí být chráněny. Běžné občanské stavby mají sloužit své funkci, zachovávat však cit pro památku. Jistě nelze nechat vše netknuté, jen proto, že je to staré. Nové stavby v historické zástavbě však mají být zvlášť citlivě projektovány a realizovány.
Brno jako jiná místa zalila vlna podnikatelského baroka, ty hrůzné kolonie domků a vilek, kterými se město rozvíjí do krajiny velmi nehezkým způsobem. Na druhé straně je ve městě silná skupina architektů s respektem a úctou k funkcionalismu, kteří v tomto duchu, samozřejmě vývojově, pokračují dál. Stojí za nimi již řada kvalitních budov. Brno naštěstí významnějším způsobem nepoznamenal socialistický realismus jako třeba Ostravu, ale nepodepsal se na něm výrazně ani postmodernismus. Doslova dějinný význam pro Brno měla Výstava soudobé kultury v roce 1928 a vznik výstaviště.
Brno dnes a zítra
Dnešní Brno utrpělo ztrátou průmyslového potenciálu. Strojírenství i textilní průmysl odešly. Myslím si také, že kdybychom se vrátili k zemskému zřízení a nechali dvě země a Prahu, byrokracie by byla menší a bylo by to úměrné rozloze republiky i postavení v Evropské unii, kde jsou regiony větší. My jsme republiku podle mého názoru docela zbytečně rozdrobili.
Z historie jsou známé prudké rozvoje měst i prudké pády, existuje i spousta zaniklých měst, takže předvídat rozvoj je krajně obtížné. Myslím, že Brno je v situaci přerodu z města s vyhraněným profilem průmyslové aglomerace v centrum obchodu, vysokých škol a kultury.
Je tu však stále velký dluh. Vůči světovému skladateli Janáčkovi i vůči filharmonii. Jsou menší města, která si mnohem více považují své slavné rodáky. Stavba Janáčkova centra s koncertním sálem by měla být významnou prioritou. Pozvedla by kulturní prestiž města a stala se investicí, která Brnu hodně přinese. Vím také o nosných myšlenkách na zřízení kongresového centra v městě otce genetiky G. Mendla.
Brno má perspektivu a doufám v moudrost jeho konšelů, že si toho budou vědomi. Velikost města není odvislá od množství obyvatel. Záleží na tom, jaké má obyvatele. Jsou města menší a velmi významná, jsou hlavní města, která nejsou největšími. Záleží na tom, co město dává lidstvu. A Brno má co dát. Mně se Brno líbí, narodil jsem se tu, mám to zde rád a myslím, že je to město s šancí.
Od té doby jsem měl možnost setkat se s Ivanem Rullerem, hovořit a naslouchat mu vícekrát. V paměti mám ne tak dávnou, krásnou a důstojnou oslavu jeho kulatých narozenin, a dřívější výstavu jeho životního díla, kterou uspořádali jeho někdejší studenti v roce 2013. Včetně množství projektů, včetně světových, za něž Ivo Ruller získal mnohá ocenění, leč: nikdo je nepostavil. Je vlastně osudem architektů, že zdaleka ne vše z jejich dílny dojde realizace. Do hry tu vstupuje ještě víc proměnných než v jiných druzích tvůrčího snažení. Malíř dílo, které nenašlo kupce, může darovat, nebo zavěsit na stěnu vlastního pokoje, hudební skladatel může orchestrální skladbu alespoň zabrnkat na klavír pro spřízněné uši, básník či spisovatel nežádané dílo vydat vlastním nákladem.
Naslouchal jsem také vyprávění o rodu, jímž po generace prolíná linka výtvarného umění a architektury. Už otec Čeněk Ruller byl významným stavitelem. Inicioval jako součást Výstavy soudobé kultury (1928) výstavbu rodinných domů (Nový domov) a získal pro tuto myšlenku přední brněnské architekty.
Pracovní nasazení provázelo Ivana Rullera celým životem. Snad až osudovou tečkou je, že jeho tým loni zvítězil v architektonické soutěži o návrh úpravy pobřeží řeky Svratky, co protéká Starým Brnem. Do starých míst. Do dálek odvádí řeka vodu a přivádí novou, jak s ní a s časem přicházejí a odcházejí obyvatelé na jejích březích.
JAROSLAV ŠTĚPANÍK
