Na památku Heleny Kupčíkové

11.11.2015 09:45

    Snažit se ulovit (někdy i dost bezohledně) dobrý snímek z jakékoli akce – to je úděl fotoreportérů. Byl to i úděl HELENY KUPČÍKOVÉ (1943–2015). Za desítky let takových snímků nashromáždila tisíce a prezentovala je v tisku a občas i na výstavách. U příležitosti blížícího se 20. výročí návštěvy britské královny Alžběty II. v Brně pojala Helena úmysl svůj parádní kousek – fotografie z této návštěvy – vydat knižně. Netušila, že to bude její poslední přání. Během příprav k vydání publikace vznikl i tento bilanční rozhovor.

Heleno, jsme stejný ročník. Když odhlédneme od režimních oslav a od zábavních akcí typu Vánoce na náměstí, zažili jsme vlastně pouze tři případy, kdy lidé z vlastního přesvědčení zaplnili, ba přeplnili brněnské náměstí Svobody: srpen 1968, listopad 1989 a březen 1996 při návštěvě britské královny. Jak se na to díváš Ty z pozice fotografky?

    Tu první událost jsem prožila v Bratislavě, až ty další dvě pak v Brně. A co to znamená pro reportážní fotografku? Samozřejmě pravé žně. Jenže do novin se stejně moc fotek nevejde.

Jaká byla Tvá cesta k fotografování?

    Celkem složitá. Naše rodina měla nedaleko Dunajské Stredy hospodářství, kam patřila i mlékárna. To nám po válce zabavili, zařízení pro pasterizaci vyhodili a naše strojní vybavení převedli do místního družstva. Naši tam odmítli vstoupit. Otec musel dělat kopáče na dráze a matka pracovala v noci v pekárně. Měla jsem čtyři bratry a sestru a zůstali jsme bez prostředků. Nikdo z nás nesměl studovat. Bratři museli nastoupit jako horníci v Jáchymově a pak v Dolní Rožínce, tři z nich později ve středním věku zemřeli na rakovinu plic, čtvrtý odešel do Kanady. Před jeho odchodem jsem mu pomáhala vyvolávat fotky, tak jsem poprvé přičichla k fotografování. Sestra byla prodavačkou a já jsem musela po základní škole dva roky pracovat v družstvu. Původně jsem uvažovala, že budu zdravotní sestrou. Dokonce jsem udělala bez vědomí rodičů přijímací zkoušky na škole v Ružomberku, ale nepřijali mě. Bylo to hlavně kvůli rodičům a tomu našemu zabavenému hospodářství. A tak jsem se šla učit do Popradu na fotografku. Můj příbuzný mně pak zajistil zaměstnání v bratislavské nemocnici, kde jsem vyvolávala filmy a brzy se naučila i snímkovat pacienty. Zprvu jsem musela každý den dojíždět. Vstávala jsem denně ve čtvrt na čtyři a jezdila přes padesát kilometrů od Dunajské Stredy do Bratislavy. Ale pak mi nabídli ubytování přímo v nemocnici, takže jsem mohla držet služby, a když bylo zapotřebí, chodila jsem snímkovat i v noci. Jednou jsem  snímkovala i fotografa z Četky. Ten když se dozvěděl, že jsem se snímkovat naučila během pár dní, nabídl mi místo v bratislavské Četce. To se stalo 17. července 1974. Při vstupním pohovoru jsem dostala Rolleiflex a musela jsem vyrazit do bratislavských ulic nafotit dvanáct reportážních snímků – víc na tom filmu nebylo. A protože se mi to celkem podařilo, mohla jsem 1. srpna nastoupit. Zpočátku jsem pracovala v oddělení telefota a měla jsem k tomu i odpolední služby v nemocnici. Později jsem se seznámila se svým mužem. Provdala jsem se do Pozořic a roku 1970 přešla do brněnské Četky.

To byl jistě velký zásah do Tvého života…

    To byl. Musela jsem se začít učit česky, ale jinak to vlastně bylo nejlepší období mého života. Už v Bratislavě, kde jsem měla výborné kamarádky a hodně jsem se tam naučila, a pak v Brně, kde byl výborný kolektiv. Kolegové většinou patřili k o něco starší generaci a chovali se ke mně jako k ženě velmi pěkně.

Tvůj profesní život byl pak spjat s dalšími dvěma institucemi: s brněnským deníkem Rovnost a Magistrátem města Brna.

    V Rovnosti jsem byla sedmnáct let, od srpna 1977 do března 1994. Práce mě opravdu naplňovala. Skoro každý den jsem cestovala za reportážemi. Po cestě jsme se stávali svědky četných havárií, takže jsem dost často slyšela větu: „Heleno, sbal si fidlátka, čeká tě práce.“ Byly to mimořádně stresující záležitosti. A taky mi vadili kolegové kuřáci. Ale navzájem jsme si vypomáhali, dokonce jsem si musela někdy psát poznámky a na jejich základě pak kolegové zpracovávali reportáže. Navíc jsem si tím rychlým psaním docela zkazila svůj do té doby pěkný rukopis. A taky jsem uměla malovat.

Co pro Tebe znamenalo být „dvorní fotografkou“ brněnské radnice?

    V Rovnosti jsem měla nejnižší plat, protože jsem nebyla v KSČ. A počátkem devadesátých let se některé osobní vztahy zhoršily, takže jsem začala uvažovat o změně zaměstnání. V té době jsem chodila fotografovat akce s brněnským primátorem Jiřím Horákem. Jednou jsme byli na prohlídce kolektorů a nakonec jsme vylézali po železných stupátkách kanálem u pisárecké vodárny. Primátor mě pustil před sebe a mně se podařilo vyfotit ho, jak vylézá z kanálu. Ten snímek vzbudil ohlas, dokonce i u primátora. Využila jsem příležitosti a zeptala se pana primátora, jestli bych nemohla fotit pro radnici její akce kvůli propagaci a taky založit radniční archiv fotodokumentace. Primátor Horák to projednal s vedením města a já jsem mohla v březnu 1994 nastoupit na magistrát. A hned v den nástupu jsem jela – ještě s vlastním fotoaparátem – fotit do Vídně podpis smlouvy s dolnorakouským hejtmanem Pröllem.

Velká část Tvých fotografií vyšla na stránkách radničních informačních novin Haló, Brno a taky byla vystavena na Tvé autorské výstavě v Křížové chodbě Nové radnice roku 1997.

    Na radnici jsem pracovala ráda, byla jsem na svou práci pyšná. Nejradši jsem fotila všechny vzácné návštěvy: prezidenty Havla a Klause, finského prezidenta Marttiho Ahtisaariho, setkání premiérů zemí CEFTA, samozřejmě především britskou královnu Alžbětu II. a výstavu britských korunovačních klenotů, Nizozemské dny Utrechtu v Brně, slavnosti 350. výročí úspěšné obrany Brna proti Švédům, spousty akcí v rámci festivalu Brno – město uprostřed Evropy a mnoho dalších událostí, jako například předávání Cen města Brna. Až v roce 2011 jsem se dostala do těžké situace: musela jsem odejít do předčasného důchodu a zároveň mě opustil manžel.   

V posledních letech se z Tebe stala neodmyslitelná tvář brněnské pobočky Syndikátu novinářů ČR, kde pracuješ jako obětavá sekretářka a od roku 2014 jako členka oblastní rady a předsedkyně klubu seniorů. Máš vůbec čas na sebe, rodinu a fotografování?

    Na nedostatek práce si rozhodně nemůžu stěžovat, ale jsem svým způsobem šťastná. Mám hodné děti a nadané vnučky, všichni mě navštěvují a pravidelně se scházíme na rodinných oslavách. A s fotoaparátem se nikdy nemůžu nudit. Pomáhá mi s tím, co bych nedokázala slovy v češtině dost dobře vyjádřit: podávat svědectví o době a lidech, kteří v ní žijí. Snad ty snímky budou mít cenu i pro další generace.

Nečekaná smrt Heleny Kupčíkové navždy převedla přítomný čas tohoto rozhovoru do minulosti…

Ptal se MICHAL ŽÁK