Mydlil jsem ministerského předsedu aneb Co nevyznívá dobře
12.06.2013 16:25
K úmrtí básníka Zdeňka Rotrekla uvádíme rozhovor, který vyšel v Literární příloze časopisu KAM 2005, č. 10
Básník, spisovatel a publicista Zdeněk Rotrekl ve svých pětaosmdesáti letech má za sebou život literárně plodný, ale také neobyčejně dramatický, z velké části prožitý v ponurých kulisách. Přesto říká: „Nelituji ničeho“ a: „jednal bych opět stejně“. Výčet ocenění, kterých se dostalo jeho dílu i životním postojům je dlouhý. Ve své většině se dílo představilo širšímu okruhu čtenářů a ocenění se dostavila v pokročilém věku básníka, po listopadu roku 1989. Připomeňme alespoň Řád T. G. Masaryka, Cenu Jaroslava Seiferta za poezii a Cenu K. H. Borovského za publicistiku.
Brno předválečné
Na Údolní proti porodnici vedle dnešního sídla ombudsmana, stával můj rodný dům, za ním zahrada až nahoru na Špilberk. Byl v tom zvláštní kontrast, který mě musel nějak poznamenat. Brno bylo město dělnické, tehdy se říkalo Praha je stověžatá, Brno má zase sto komínů. Jako malý kluk jsem na zahradě byl stále. Jedna má knížka se jmenuje Stromy, ptáci, zvířata a podobní lidé, není to náhoda.
Příběh mého otce je příznačný pro změny, kterými Brno procházelo. Narodil se v Němčanech, jako zahradník prošel řadou školení a stáží, pak působil v Bulharsku, kde zakládal parky a sady. V roce 1904 si vypůjčil pět tisíc korun a založil v Brně první český semenářský závod. Nakupoval semena ze zahraničí, v roce 1917 mohl zakoupit pro rodinu dvouposchoďový dům. Stařeček byl v Němčanech prostým domkařem, sourozenci mého otce odjeli do Spojených států dávno před první světovou válkou a uplatnili se tam.
Po převratu v roce 1918 bylo v Brně víc Němců jak Čechů. Těžko by bylo možné, aby se starostou stal Němec, tak došlo k připojení českých předměstí a vzniku Velkého Brna. Na dobu mého dětství a mládí se dívám s určitou nostalgií. Co mne na Brnu fascinovalo, co jsem měl rád, již neexistuje. – Přátelské soužití tří prvků: českého, německého a židovského. Nám jako dětem první republiky byly již cizí někdejší národnostní boje. Do české školy se mnou chodil i jeden Němec a dva Židé. Je paradoxní, že Němci – a platí to dodnes o mnoha Rakušanech – měli často česká příjmení, zatímco Češi německá. Neštěstím německého prvku a tím pádem všech tří se stalo Henleinovo hnutí a velkoněmectví. Brno přitom mělo historicky blíž k Rakousku a Vídni! V roce 1937 houstlo nacionální napětí. Němci začali nosit bílé punčochy a dirndly, v třicátém osmém se již zdravili Heil Marz! Sbližovali jsme se více s Židy. Pak začala válka a později transporty. Pamatuji případy, kdy sedmnáctiletý hoch požádal o zplnoletnění, aby si vzal mnohem starší Židovku a zachránil ji tak. Byly to ojedinělé případy, ale byly. Má se to zapomenout?
Zajímavý byl případ spolužáka Zlamala. Matka Němka, otec český důstojník. Po jeho smrti přeřadila matka chlapce do německého gymnázia jako Němce, on přitom německy pořádně ani neuměl! Jednou sedím doma, někdo zvoní a po dvoře mašíruje německý voják. To je špatné, pomyslím si, vykouknu z okna a pak ho poznám: Zlamal! Dali jsme se do řeči a on povídá: Zlatý Beníšek. – Jaký Beníšek? – No přece Beneš, prezident! A pokračuje: Převeleli mě do Norska. Při nejbližší příležitosti přeběhnu k Anglánům. No a v pětačtyřicátém kráčím po náměstí Svobody, hrne se ke mně voják s nášivkou Czechoslovakia na uniformě. – Zlámal!
Město osvobozené i poražené
Válka skončila a došlo k odsunu. „Vyznamenali“ se Zbrojováci, kteří ještě nedávno lámali pracovní normy pro Říši a v akci Kraft durch Freude dostávali pobyty v Luhačovicích. Německou příslušnost měla spousta Židů, někteří ne, přesto šel nejeden z nich na transport společně s Němci. To je obrovská skvrna brněnská, doposud nereflektovaná, nestrávená.
Už se zapomíná, že v poválečném Brně vycházely čtyři regionální deníky! Lidová strana měla Národní obrodu, národní socialisté Slovo národa, sociální demokraté Čin a komunisté Rovnost. Celostátním deníkem byly Svobodné noviny – nástupce Lidovek. Redakce už nesídlila na České u Lamploty, ale na Lažanského, dnešním Moravském náměstí. Po osmačtyřicátém padlo dosavadní zemské zřízení. Moravskoslezská země byla pro komunisty nebezpečná a musela být zničena. Příliš silné tu byly lidová strana a národní socialisté.
Při volbách do oblastního výboru vysokoškolského studentstva od roku 1946 neprošel jediný komunista a zvolen byl jediný sociální demokrat, navíc z pravého křídla strany. Takové byly tehdy postoje mladé inteligence v Brně. Jako student filozofické fakulty jsem byl zvolen dvakrát delegátem do Svazu vysokoškolského studentstva, společně s Jiřím Nehněvajsou, redaktorem Svobodných novin. V roce 1948 odešel do exilu, dostudoval ve Švýcarsku sociologii, později ve Spojených státech byl známou osobností, v řadě zemí zakládal sociologické ústavy, patřil dokonce mezi stovku nejslavnějších Američanů.
Byl jsem funkcionářem Syndikátu českých spisovatelů, zastupoval jsem Sdružení katolických spisovatelů, v donkichotském boji jsem vystupoval proti omezování svobody slova. V roce 1947 vyšla má poslední knížka – alespoň u nás doma. Sbírku Pergameny vydalo kroměřížské nakladatelství Karla Kryla, otce budoucího zpěváka a exulanta. Další kniha až v roce 1991. Za čtyřicet čtyři let.
Mladá inteligence reprezentovaná Svazem vysokoškolského studentstva s násilným únorovým převratem souhlasit nemohla, nikdo z nás se nepřidal na stranu, která zvítězila, tak jsme museli být zlikvidováni. Rozsudek nad brněnskými vysokoškoláky ve vykonstruovaném procesu byl vynesen v den desátého výročí 17. listopadu roku 1939. Byl jsem v první ze dvou souzených skupin. V té padly tři návrhy na nejvyšší tresty, jeden z nich pro mne. Nakonec byly změněny na doživotí. Prokurátor Handl podal proti nízkým trestům odvolání.
Mydlil jsem ministerského předsedu
Nejprve jsem dral peří na samotkách na Borech, pak mě přeřadili do Kremlu. Tak se říkalo oddělení bývalých politických prominentů na Borech. Když jsme stáli vedle sebe s Ivanem Demetrem, ptám se: Ivane je to horší? – Je, řekl. Bylo to oddělení se zvlášť proškolenými a prokádrovanými bachaři. Do roku 1951 byly všechny politické špičky koncentrovány v Leopoldově. Tam měly být zřejmě všichni podle nacistického vzoru Vernichtungslager vyřízeny.
Byla tu například spousta generálů. Kde já, pouhý kmán, bych se kdy setkal s tolika generály? Byli tu politici, poslanci, také hokejisté, dvojnásobní mistři světa. Na světnici jsem byl s legendárním brankařem Božou Modrým, to byl vynikající kamarád. Byl tu skvělý útočník Standa Konopásek a ostatní. Ve společné světnici nás bylo čtrnáct. Po levici jsem měl básníka Josefa Palivce, souzeného v procesu s Miladou Horákovou, po pravici hraběte Jiřího Bořka Dohalského z Dohalic.
Na áčku v Leopoldově přes schodiště, které vedlo nahoru, byla kobka obývaná biskupy Vojtašákem a Gojdičem. Biskupů tam bylo jako kvítí z jara. Provinciál jezuitského řádu Šilhan, dominikáni, všichni opati a poslanci národně socialističtí ze skupiny Horákové: František Přeučil, Ludvík Novotný. Výkvět národa. Mohl bych se kde setkat s vybranější společností?
Na cimře jsme měli také Francouze, jistého Garseta. Také měl doživotí, i když česky neznal téměř slovo. Francouzsky jsem se docela slušně dohovořil, vůbec jsem ale neznal slova, která často opakoval: perre dél a hou nó. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem pochopil, že jde o francouzskou výslovnost frekventovaných slov naší mateřštiny a vyjádření jeho vztahu k bolševikům.
Jednou mě vyvolal bachař, to nevypadalo dobře. Nevěděl jsem, jestli mě někde třeba neumlátí, pak ale vidím, že na mě mávají pražští vysokoškoláci odnaproti. Navykládali bachaři, že nestíhají mydlit a holit, na áčku, že je však jeden, pravý génius na mydlení, tedy já. A tak jsem mydlil. Nejprve ministerského předsedu Berana, pak přijde další, nemá oko, já na něj hledím a říkám: ty, jestli nejsi generál Syrový, tak se nechám píchnout. A on, že je. Pak další, takový hranatý s knírkem - Jaroslav Krejčí, protektorátník, ministerský předseda, Janko Ursíny, náměstek ministerského předsedy, jeden z velitelů Slovenského povstání, a tak to šlo dál.
Verše na záchodovém papíře
Převeleli mě na uran.- Šachta Bytíz u Příbrami. Když jsme přišli na lágr, hned filcunk, svlíknout do naha. Naproti veliký nápis Praci k svobodě. (Arbeit macht Frei).
Byli tu i komunisté. Zažil jsem tu například bratra Rudolfa Slánského, Richarda. Ocitl se tu také bolševik, který vymyslel, posunutí státní hranice do vnitrozemí. Tam na uprchlíka čekali estébáci oblečení do amerických uniforem. Uprchlík, celý šťastný, že se dostal na svobodu, se domnělým Američanům vypovídal, a tak si diktoval vlastní obžalobu. Bolševik se jmenoval Plaček a byl jsem u toho, když ho naši skřípli. Šel jsem po Žiletkastrasse, tak jsme nazvali cestu mezi baráky, slyším řev, jak si ho brala do práce mlátící parta. Ochomýtl se u toho jeden Rakušan a ten, když to viděl, začal naříkat a volat: já nyks, já neutralitét, já esterajch.
Během věznění jsem psal na záchodový papír, o ten tu byla ještě větší nouze než venku. V Leopoldově jsem našel malý vajglík tužky, naštěstí byla inkoustová. Vše se mi podařilo pronést na uran a odtud ilegální cestou domů.
V roce 1962 byl těžce nemocný básník propuštěn s podmínkou na deset let. V nemocnici nalezl svou budoucí manželku Marii. Vystřídal řadu zaměstnání, z nichž nejpoetičtější byla snad až symbolická práce rozsvětlovače petrolejových lamp u četných výkopů v potemnělých brněnských ulicích. V roce 1964 Zdeněk Rotrekl obdržel čestné členství v exilovém PEN klubu německy píšících oblastí. V roce 1968 přichází první rehabilitace, spoluzakládá K 231, rediguje lidovecký kulturní časopis Obroda. Pak nastávají léta disentu, samizdatu a publikování v zahraničí. Z. Rotrekl se stává součástí pražské literární skupiny s Havlem, Vaculíkem, Peckou, Jungmanem, Kantůrkovou, Kriseovou a dalšími. Do obdobného brněnského kruhu náleží Adámek, Jelínek, Trefulka, Uhde. Rotreklův podpis nechybí na Manifestu Demokracie pro všechny z roku 1988, který přichází s požadavkem na zrušení vedoucí úlohy KSČ. Po Listopadu navázal na básníka Jana Zahradníčka znovuobnovením vydávání Akordu.
Brno dnes
S trochou nostalgie se vracím k období dětství a mládí, protože to, co mě na Brnu fascinovalo a co jsem měl rád, už vlastně neexistuje. Deníky, časopisy, několik spisovatelských organizací s vynikající nakladatelskou činností. – Moravské kolo spisovatelů, Sdružení moravských spisovatelů s časopisem, Sdružení katolických spisovatelů a publicistů, které vydávalo revui Akord. Z toho všeho není nic. Dnes nevychází v Brně jediný deník. Z literárních časopisů pouze Host, řekl bych v přepychovém balení, v důsledku toho dosti drahý. Z novin prakticky vymizela kultura, a to, co na kulturních stránkách nacházíme, se mnohdy blíží bulváru. Ještě po listopadu se na velmi dobré úrovni psalo v Lidové demokracii a Svobodném slově. Když jdu dnes po Masarykově kolem bývalého Melantrichu, nebo po Běhounské kolem Typosu, dostávám vztek. Typos byl postaven z lidoveckých peněz, skládali se na něj lidé po korunkách. Co z toho je? Nic. Ani setkávat se není kde. V šedesátých letech jsme se scházívali v Klubu umělců v Domě umění, dnes v Brně už ani hospodu nemáme. Vždycky jsem měl trochu obavu z provincialismu, protože každé dobré myšlenky se nakonec zmocní pitomci. Brna je mi ale líto, protože musím srovnávat s minulostí. To srovnání nevyznívá pro současnost dobře.
Ptal se a naslouchal JAROSLAV ŠTĚPANÍK