Kde se pivo vaří…

    Pivo jako nápoj a dokonce i pokrm provází lidstvo od nepaměti. Holdovali mu starověcí Sumerové, Egypťané, Keltové, Řekové, Slované, pili je Němci, Angličané a samozřejmě Češi. Kdo ve středověku získal právo vařit pivo, ať už to bylo město, klášter nebo soukromník, získal tím nejen významné privilegium a základ solidní prosperity, ale i řadu pravidel a povinností, které musel při výrobě dodržovat. České pivo dosáhlo v 15. a 16. století takové kvality, že se vyváželo i do Německa, tradiční „pivařské“ země. Pak však přišla třicetiletá válka. Hospodářský úpadek, který ji následoval, katastrofálně postihl i české pivovarnictví. Kvalita piva se prudce zhoršila, sládci místo na dobré suroviny a osvědčené postupy spoléhali na pověry, hraničící občas s magií. Do tohoto zmatku vstoupil koncem 18. století muž s něžným jménem Poupě, který nejenže začal vařit výborné pivo, ale povýšil znalosti v oboru na tehdy nepředstavitelnou úroveň.

    František Ondřej Poupě se narodil 26. listopadu 1753 v Českém Šternberku v rodině kováře Františka a jeho ženy Anny jako prostřední ze tří synů. Po základním vzdělání v rodném městě si (asi od roku 1768) odbýval učednická léta u bratra Jana, sládka ve Velké Bíteši. Jan zaměstnal bratra i ve svém novém působišti, v pivovaru v Třebíči. František Ondřej pak strávil 6 tovaryšských let na cestách po našich, rakouských, německých a polských pivovarech, kde kromě zkušeností nabyl přesvědčení o jedinečnosti světlého ječmenného piva. První sládkovské místo nastoupil asi v roce 1799, o rok později už je sládkem hraběte Karla Windischgrätze ve Štěkné na Písecku. Štíhlý, černovlasý a černooký, vždy pěkně upravený mladík, upoutal pozornost měšťanské dcerky Anny Herzové. Roku 1783 byla svatba. Anna přinesla do šťastného svazku i pěkné věno, 2 tisíce zlatých, což umožnilo mladému sládkovi „udělat se po sebe“. Manželé spolu měli 6 dětí-5 dcer a syna Františka.

    V osmdesátých letech se František Ondřej začal hlouběji zabývat dostupnou odbornou literaturou o výrobě piva. Díky zavádění nových metod se jeho vlastní produkce zlepšila a zefektivnila, a tak se Poupětovi v roce 1787 nacházejí ve větším pivovaru v Třeboni. Novoty se však nelíbily ani závistivým kolegům, ani úřadům. Rodina proto často měnila působiště. Poupě pracoval do úmoru a s výbornými výsledky, ale pomluvám a schválnostem, které ho připravily i o důvěru majitelů pivovarů, čelit nedokázal. Rodina se přestěhovala do Prahy, kde František Ondřej v roce 1794 dokončil svůj první spis, O umění vařit pivo (v originále Die Kunst des Bierbrauens). Průkopnické dílo se však kvůli rivalitě kolegů a nepochopení úřadů nesetkalo s úspěchem. Poupě se octl v zoufalé finanční situaci, navíc se u něj poprvé projevila plicní choroba. Zasáhla hraběnka Marianna Clam-Martinicová, která mu nabídla místo sládka ve Slaném. Během čtyř let František Ondřej pivovar zmodernizoval a začal vařit „tekuté zlato“ takové kvality, že se vyváželo i do Prahy. Úspěšný sládek se dál věnoval studiu přírodních věd, pravděpodobně jako první Evropan začal používat při kontrole technologie výroby teploměr a „pivní váhu“, předchůdkyni hustoměru. V roce 1797 vydal Poupě další publikaci, Versuch einer Grundlehre der Bierbrauerei in katechische Form. Věnoval ji jako výraz vděku hraběnce Clam-Martinicové. A ve druhém čtvrtletí téhož roku vyhrál konkurz na místo sládka městského pivovaru v  Brně. Ten stával na nároží Dominikánské a Starobrněnské ulice (zhruba v místě bývalého hostince Modrá hvězda). V pivovarském areálu Poupětovi také bydleli. V Brně prožil Poupě nejskvělejší léta svého života. Rychle pivovar modernizoval, zvýšil kvalitu piva a zvýšené příjmy městské pokladny mu vynesly i přízeň radních. Zvýšil výstav pivovaru z původních asi 16 tisíc hl. na 28 tisíc hl ročně. Nakonec vařil pivo tak mimořádné kvality, že jeho pověst překročila hranice země. Sládci řady pivovarů střední Evropy zřejmě sami přebírali Poupětovy metody, ale také posílali své synky do jím založené pivovarské školy, zřejmě první svého druhu v Evropě. Měla kolem 31 žáků, každý z nich po složených zkouškách dostal osvědčení. Poupě působil také jako poradce zemědělských a potravinářských podniků. Zlepšená finanční situace mu umožnila vydat první samostatný český spis o pivovarnictví „Počátkové základního naučení o vaření piva“. Vyšel roku 1801 v Olomouci. Jedná se o velmi kvalitní odborný materiál, k němuž autor prostudoval řadu publikací z oboru chemie, fyziky, biologie a ekonomie. Současně se intenzivně věnoval přestavbě brněnského pivovaru.

    Námaha a hektická činnost však definitivně podlomily Poupětovo zdraví. Obnovila se jeho plicní choroba, které podlehl 1. prosince 1805, v době, kdy město obsadila Napoleonova vojska. V armádě řádily infekce, pohřbívalo se narychlo, a tak neznáme ani místo Poupětova posledního odpočinku.

    Vedení pivovaru se po manželově smrti (patrně jako první žena v naší historii) ujala vdova Anna. V rodinné tradici pak pokračoval syn František Xaver, který byl sládkem v Liberci a ve Velké Borové.

    František Ondřej Poupě, vynikající český sládek, nadprůměrně nadaný a pracovitý, povznesl tradiční pivovarnické řemeslo na solidní odborný základ. Jeho názory na technologii výroby piva snesou i dnešní kritický pohled. Jeho působení v původním brněnském městském pivovaru připomíná od roku 1995 pamětní deska (Zdeněk Makovský), na níž je právem nazván reformátorem českého pivovarnictví. A zřejmě nezůstane jen u této připomínky. Z opuštěného a zanedbaného prostoru v průchodu z Šilingrova náměstí do obchodního centra Špalíček bude Pivnice POUPĚ, jak hlásá nápis nad budoucím vchodem. A na výsledek dohlíží z malého nádvoříčka sládkova socha v životní velikosti.  (čip)