Každý něco pro vlast aneb Studio Marta ve znamení recese

    V brněnské Martě se na počátku šedesátých let minulého století hrála komedie klasika Václava Klimenta Klicpery „Každý něco pro vlast“. Úsměvnou, miloučkou veselohru režírovala vynikající filmová herečka Lola Skrbková, vedoucí, pohříchu recesí nadaného studentského ročníku.

    Marie Tardy, Zdeňka Harvánková, Asina Jančeva, Anežka Navrátilová, Antonín Navrátil, Ladislav Frey, Petr Pelzer, Jaromír Roštínský, Jiří Štědroň a Jaroslav Tuček. „Deset čísel, jedno větší než druhé“, říkávala o nás s láskou paní Lola.

    Každé uvedení naivní komedie „Každý něco pro vlast“ mělo v Martě ohromný úspěch, ovšem v ten den, o kterém chci vyprávět, nasvědčovalo již od rána vše tomu, že večer, až se jamácké studio zaplní, představení vykulminuje do podoby nej, nej. Byl to den plný slunce, lidské pohody a tolerance. Dokonce nám odpadly dopolední teoretické předměty. Pospávali jsme na koleji, nudili se a hráli různé společenské hry.

    Brněnské nebe se k večeru zatáhlo bouřkovými mraky. Vydal jsem se do Marty poněkud dříve. Z Příkopu přes náměstí 28. října, kolem konzervatoře, Lužánkami jsem si opakoval text a prozpěvoval písničky. „Každá řádná hospodyňka, šuká, i když manžel spinká…“ Vyděšená dáma s bílým psíčkem na mě vyštěkla: „Sprosťáku!“ „Milostivá, zpívám klasiku.“ Odpověděl jsem a dal se do běhu.

    V Martě mě přivítal kulaťoučký děda Ošťádal: „Nežpívé ši, Tužku, umění je vážná věč. Už je tu paní profešorka. Tak, hušky, hušky, pšt!“

    Paní Lola očekávala hosty z pražské konzervatoře, chodila zákulisím v černé róbě a sváteční náladě.

    Do půl hodiny se dostavili ročníkoví kolegové i kolegyně. Dorazila i vzácná návštěva z Prahy. Pak někdo oznámil paní profesorce, že studenti Marie a Jiří se nedostaví, protože mají na koleji štronzo.

    Paní profesorka Skrbková zbledla: „Co je to štronzo? Jestli se studenti okamžitě nedostaví a bude se muset rušit představení, jde o zločin, ze kterého vyvodí škola vážné důsledky! Volejte okamžitě na kolej, ať se Marie a Jiří okamžitě dostaví do studia!“

    „To nejde. Štronzo udělil Marii a Jiřímu hobojista Houdek a odešel na hodinu. Dokud hobojista Houdek neudělí Marii a Jiřímu slůvkem ruším volnost, nemohou se Marie a Jiří hnout z místa.“ Vysvětlovala Zdeňka.

    Rozběhly se záchranné akce. Děda Ošťádal volal správcovou kolejí, ta vyháněla dva štronzem postižené studenty smetákem, ale marně.

    Naštěstí i hobojistovi Houdkovi odpadla výuka, a byl kolejní správcovou dostrkán k vyslovení kouzelného slůvka “ruším“.

    Uřícení hříšníci vklouzli do kostýmů a představení „Každý něco pro vlast“ vypuklo.

    Hráli jsme jako o život a dařilo se nám. Obecenstvo také konalo své, hlavně jeden divák, který z přemíry řehotu dostal mohutnou škytavku a vyplňoval svým škytáním hlušší místa komedie. Sál burácel, sál se válel, sál štkal. Děda Ošťádal stál v portále, plácal se dlaněmi do stehen a ječel: „Šafraportští komedoši, vám to dneška šedí!“

    Vtom náhle tma. Tma ukrutná.

    Děda Ošťádal špitnul: „Šafra, že by pojištky?“ a zatáhnul oponu. Hasiči rozžehnuli baterky, jeden nám svítil pod nohy a druhý blikal do sálu na diváky. V sále se rozsvítili zapalovače, mnozí škrtali sirkami.

    Děda vlezl před oponu: „Vážení diváči, je to v elektrárně. Šeďte na prdelích, nikam nechoďte, venku lije, tak kam byšte chodili. Hlavně neškrtéte širkami ani žapalovači, ať nelehneme popelem. Ža chvilku budeme pokračovat.

    Kuli jsme plán na záchranu představení. Dali jsme návrh, dohrát taškařici „Každý něco pro vlast“ při svíčkách! „Paní profesorko, to bude jednoduché…!“

    Po desíti minutách šla opona. Za dlouhým stolem sedělo osm adeptů herectví, před každým z nich na talíři plála svíce. U levého portálu stál děda Ošťádal s hořící svící a kbelíkem plným vody. Pánové hasiči v uniformách a s pěnovými minimaxy v pohotovostních polohách jistili svíce u stolu.

    Na schůdcích pod forbínou, třicet centimetrů od diváků ležela v černé róbě režisérka, herečka, vedoucí pedagožka ročníku, obrejličkovaná, věchýtek paní Lola a osvětlovala naše obličeje dvěma kapesními svítilnami…

    No a pak byl konec, hosté z Prahy řekli, že to bylo vskutku aktuální představení, tohle „Každý něco pro vlast“, a všichni jsme šli po svých dosud temnými, přívaly vod umytými ulicemi.

    Dodnes nemohu zapomenout, jak tam z těch schodů na nás zářily čtyři body, dvě svítilny a moudré oči naší stařičké paní profesorky Loly.

JAROSLAV TUČEK