Josef Souchop – Co zůstalo zapomenuto v šuplíku

04.10.2017 16:10

    Nebýt mailu od kolegy a přítele Luboše Petříka, asi bych nevěděl. Jistě, doneslo by se, přiváto časem, jen s větším zpožděním, s pouhou prodlevou, samou o sobě nepodstatnou, nic neměnící. Mail přeposlaný Lubošem byl od Josefa Souchopa mladšího. Psal, že zemřel tatínek. Nečekaně, náhle. Pohřební obřad proběhne v úzkém rodinném kruhu, přiloženo parte.

    Poslední roky jsem Pepíka vídal málo, spíš náhodně, každé setkání bylo však pro mě radostné a z nejosobnějších. Vždy jsem ho měl za jednoho z opravdových kamarádů. Známých má člověk mnoho, blízkých, skutečných přátel, soudím podle sebe, potká za život nepočetnou hrstku.

    Setkali jsme se za studia ve stejném ročníku na fakultě. Dávno předtím, myslím, nesl v sobě jasné přání a určení: psát. Přesným zaměřením a směřováním se ode mne velmi lišil. Za spisovatele by se sám neoznačil, ani když mezi ně byl právem řazen. Říkal, že jen píše. Označení spisovatel náleží klasikům s dlouhou řadou sebraných spisů a jen několika málo z žijících domácích autorů. Také si tak myslím. Dnes, kdy je těch, kteří se za spisovatele považují, víc snad než čtenářů, to nejspíš správný názor není.

    Byl v nitru velmi citlivý, také skromný, přitom zemitý, vůbec ne zakřiknutý, nevím, že by komu kdy úmyslně ublížil. Jeho vnímavost s originálním viděním a osobitým humorem, se promítly do jeho próz, v nichž se realita proplétá s absurditou i komičnem.

    V mládí býval vítaným návštěvníkem ve slavném ateliéru mistra Bohumíra Matala. Josefa měl v oblibě, nadšen byl četbou jeho povídky Králik je nemocen, kterou provázel hlasitým smíchem. Nebyl jsem u toho, vyslechl však z více stran. Příznivce a spřízněnou duši měl ve spisovateli a divadelníkovi Ivanu Vyskočilovi. Když už divadlo, vzpomenu Můj rozkaz zní J. Souchopa, realizovanou ještě v počátečním období Husy na provázku.

    Jeho velkým a nejbližším kamarádem na fakultě byl Miloš Pospíšil. V té době byli téměř nerozluční. Přátelství, s výkyvy, jak je do každého vztahu vnáší čas a život, vytrvalo na celý život. Oba směřovali k literatuře stejně vyhraněným zájmem, volbou studijního oboru, po škole se sešli ve stejných novinách, někdejším deníku Lidová demokracie. Samozřejmě, v mnohém se lišili. Miloš sportoval, běhal závodně, pak rekreačně, dost toho našlapal na kole. Josef spíš sportovní antitalent. Trochu zavalitější, do pohybových aktivit se nehnal. Dával přednost pomalejšímu, normálnímu přesunu volnou chůzí. Jeho nesportovní motorika občas pronikla v momentech jakési nemotornosti, avšak, milé. To když ho situace zaskočila něčím nečekaným či nevítaným. Ruce se nekoordinovaně vzdálily od ostatního těla, každá jako by se na okamžik po svém vedených gestech někam vznesla, na chvilku přestala poslouchat majitele a harmonizovat s trupem. Tu byl takový, trochu jak medvědí, medvěd ovšem přátelský, ani náhodou nemínící zaútočit, snad jen trochu zmatený. Nepochybně byl dobrosrdečný, ne však, že by s sebou nechal vláčet. V podstatě byl uzavřenější, citlivý, s duší básníka, nebyl však pro něj problém bavit celou sešlost známých. Měl výborný postřeh, dokázal být vtipně ironický, dobrý společník a vyprávěč. Ve chmurných normalizačních letech jsme se, celá, docela početná skupina scházela skoro denně v kavárně U Očků. Josef ji ve své krásné knížce Hluboko nahoře označil za kavárnu snů. Knížka mistrně napsaná, možná jeho vůbec nejlepší.

    Z Lidové demokracie přešel do Svobodného slova, druhého též víceméně trpěného deníku. Jméno ještě nepravděpodobnější než ten výše jmenovaný. Pepík tu nebyl redaktorem píšícím, nýbrž technickým. Divné jen na první pohled. Mělo to logiku a opodstatnění. Nepřál si jistě, aby měl psaní článků za povinnost. Šlo mu o čas, který může věnovat tomu svému. Samozřejmě, do novin přispíval, a na špičkové úrovni. Nebylo to však, oč usiloval, v čem spatřoval své určení.

    Naše cesty se vícekrát prolnuly. Pod stanem v Plzni jsme se společně pustili do navždy již nedokončené povídky. Příběh vznikal na závěrečném vojenském soustředění z recese, snad i zeleného zoufalství. Pepi začal větou o vojínu drobné postavy, jak vzdálen od domova, hledí na hvězdy, a ty hvězdy jsou na opascích jeho kamarádů…

    Když měl Josef noční služby v tiskárně, vznikala mu tak hodinka volného času mezi přípravou do tisku a konečným zalomením. To jsme vyšli někam poblíž na pivo a vzpomenuli Gambrinus, snad nejtrvalejší připomínku plzeňského soustředění. Předtím jsem seděl v noční redakci, pozoroval pana redaktora a paní korektorku, sledoval, jak se dělají noviny, že bych třeba, mohl taky, jenže nemohl… to sem však nepatří.

    Díky Josefovi se mi otevřely dveře do Svobodného slova. Nemusel jsem zůstat jen u článků popularizujících užitou psychologii, ale psát volněji. Glosy, kurzívy, fejetony.

    Když Pepi přešel do rozhlasu, už jsem tam nebyl zcela neznámý, přispíval jsem do více časopisů a novin. Literárně-dramatická redakce, kam mě Josef uvedl, se mi však stala zvlášť blízkou. S Josefem jsme se sešli také jako autoři povídek ve dvou antologiích české sci-fi. Společně jsme dali dohromady televizní scénář pro redakci zábavy, v pořadu vystupoval Gustav Brom se svým orchestrem. Byla to první Josefova spolupráce s televizí.

    Právě tam našel dlouholeté uplatnění jako dramaturg. Napsal i řadu původních scénářů i dramatizací. Jako dramaturg se podílel také na několika hraných filmech. V roce 1996 mu byla udělena Cena křepelek za literární dokumenty. Široká veřejnost si jméno Josef Souchop vybaví nejspíš v souvislosti s populárními Četnickými humoreskami. Zde byl dramaturgem, ale i scenáristou některých dílů.

    Knížek napsal také řádku. Vždy prozrazují originální vidění nesené krásným jazykem, splétání reálného s imaginativním i absurdním. V mládí jistě myslel, že v právě v této části své tvorby dojde dál, zde mu jeho psaní bylo jistě nejbližší. Jen někomu jsou však osud či náhoda tak nakloněny, aby mohl být živ pouze psaním prózy či dokonce poezie. Zvlášť za zvratů, jak je přinášela naše a jeho doba.

    Psal i básně, zvlášť později, je básníkem citlivým, něžným a srozumitelným. Poetické cítění a vidění je ovšem znát i v jeho beletrii, nejen ve verších.

    Na smutném parte v záhlaví vpravo stojí verše s jeho podpisem:

    Až budeš číst
    Seznamovací inzeráty
    Má lásko
    Podívej se taky
    Na kremace dnes ráno

    Možná se ještě jednou
    Setkáme, až na tebe spadnu
    Jako saze
    A ty mě sklepneš
    Nalakovaným nehtíkem
    Z voňavé a teplé
    halenky

    Pepík měl i kus kreslířského talentu. Mám pár jeho kresbiček, z dob asi gymnaziálních, i v nich možno číst cit pro poezii. Věnoval mi kdysi dávno z přátelství, trochu snad i jako by se jich zbavoval, opouštěl je a nechal jít svou cestou, když už věděl, že ta jeho jde jiným směrem, větší talent že je mu dán slovy.

    Josef Souchop, spisovatel, dramatik a básník se narodil 27. května 1944 v Pršticích u Brna. Zemřel náhle 16. září 2017 v Chorvatsku, kde to měl rád, kam rok, co rok jezdíval. Mail se zprávou, že Josef už na tomto světě není, přeposlal Luboš z dovolené. Smutná zpráva z Ruska. Nutně mi připomněla i dřívější, stejně nečekané a náhlé úmrtí Josefova i mého dobrého kamaráda, výborného novináře, dramatika a spisovatele Miloše Pospíšila.

    Svět je stále menší, s elektronickou poštou ještě víc. Také zvláštnější. Přátel a dobrých lidí ubývá, smutné zprávy nabývají vrchu, mailem doputují raz, dva, třeba přes půl světa. Měly by s tím přestat! Jenže nepřestanou. Co s tím? Nic. Lépe bylo by zapátrat, co zůstalo v Pepiho šuplíku. Určitě bude něco, co psal jen tak sám pro sebe, oslovilo by však i jiné a zapomenuto v šuplíku by zůstat nemělo.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK