Jan Steklík (5. 6. 1938 – 11. 11. 2017)

    V mailu, co mi došel, v pátek večer ještě Honza zašel na pivo. V sobotu ráno se do našeho dosud světa již neprobudil. Měl pivo rád, stihl zaslouženě i své zdejší poslední. Mnohokrát (jako mnozí) jsem s ním poseděl v některé z nemnoha hospod v centru města a blízkém okolí. Za šedivých normalizačních let prosvětlených několika místy, kde člověk tehdy vždy potkal kamarády či dobré známé. Dost bylo i večerů vinných u Venuše. Občas si některá na chvíli přisedla. Honzu znali všichni, a všechny, rád zapředl řeč.

    V šedesátých letech jsem ho znal jen od vidění, jak jeho vtipné kresbičky. V Brně zakotvil Honza spíš náhodou, nikdy se nikam nedral ani necpal, nechával věci běžet, jak šly, žil vždy po svém. Jeho tvorba zaujala v Hostu do domu, odtud pozvali ke spolupráci. Literární časopis, stál v tom čase na vrcholu, měl široký dosah, uměl oslovit i širší veřejnost. Redakce a okruh spolupracovníků sestávaly z výrazných osobností. – Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Oleg Sus, Jan Trefulka, Milan Uhde…

    K literátům do Hosta přibyl výtvarník Jan Steklík. Tehdy nejmladší.

    Domovskou redakcí mu krátce byl i měsíčník Věda a život za působení šéfredaktora Olega Suse. Začínající „normalizaci“ časopis přežil, vedoucí redaktor byl však nežádoucí, stejně jak kolegové a přátelé z Hosta do domu, jehož vydávání bylo ukončeno.

J. Steklík a L. Vencálek. Výstava 2014, kterou druhý zmiňuje
ve svém vzpomínkovém textu. (Foto: J. Štěpaník)

    Jan Steklík celý život pendloval mezi rodným Ústím nad Orlicí, Prahou a jihomoravskou metropolí. V hlavním městě měl mnoho přátel a zvlášť pevné pouto v Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, kterou se starším Karlem Neprašem založili a ve dvou ji ředitelovali. Trochu až překvapivé, že v nesnadných časech setrval a zakotvil v Brně. Moc příležitostí k uplatnění tu neměl. Pro kreslíře, bohéma nevšímavého k panujícímu režimu, jdoucího vlastní cestou, vlastně žádné.

    K brněnským poměrům měl četné výhrady, k městu však nepochybně získal vnitřní vztah, brzy tu byl doma a nepřehlédnutelnou, výraznou postavou. Když se režimu znelíbí sochař či malíř, je bez veřejných a velkých zakázek. Občas však přece jen něco prodá za přátelskou cenu, tedy pod cenou. Jenže kresbičky? Honza někdy své nápady jen tak hodil na kousek papíru, který byl vždy po ruce. Kolik z nich třeba na účtence z hospody, uchovali přátelé, známí či náhodní přísedící? Byla by z nich jistě zajímavá výstava. A kolik se jich ztratilo, nebo skončilo ve smetí při úklidu po zavírací hodině?

    Ke jménu autora svých kreseb přidával KŠ. – označení školy humoru bez vtipu. Neotřelý nápad, hříčka i humor přítomny byly vždy. Vycházely ze samotné kresby, slov netřeba. Legendární jsou jeho ňadrovky. S nevyčerpatelnou invencí nakreslil nesčíslně variant milých, neurážlivých kreativně dotvořených ňader. Mimořádně jemnou linkou, nejčastěji pečlivě zvolenou, dobře naostřenou tužkou.

    Jako ilustrátor dokázal citlivě a přesně vystihnout povahu textu, kresbou dotvořit, přidat mu na přitažlivosti.  Uměl to i u textů populárně naučných. Chyběly však šance, jaké nabídla krásná knížka Jana Skácela Jedenáctý bílý kůň či později Jazyčníky Dušana Šlosara.

    Období Vědy a život za Olega Suse jsem zblízka nezažil, později jsme se však s Honzou sešli v redakční radě tohoto časopisu a léta se tam setkávali. Rada to byla snad i trochu zvláštní, oficiálně myslím ani neexistovala, taková stála v tiráži. Ta naše byla vlastně skupinou blízkých spolupracovníků. Redakce byla jakousi oázou, kam vlezlá, iritující politika, alespoň bezprostředně viditelně, nedopadala. Scházeli jsme se jednou do měsíce nad hodnocením čísla a přípravou dalšího, co kdo může nabídnout, připravit. Po skončení část členů rady vyrazila na jedno, a v poradě pokračovala. Někdy se nešlo, to když přišel se skvělým vínem vážený pan docent Šikula, uznávaný přírodovědec, vysokoškolský pedagog i široce oblíbený popularizátor a rádce zahrádkářů. Ve „Vědičce“, jak někdy říkal Honza časopisu, kde ilustracemi upoutával k textu a dodával mu další rozměr, bývalo dobře. Vědička bohužel pozbyla vydavatele a v roce 1991 skončila nadobro svou dlouhou předchozí éru.

    Honzovy příjmy byly opravdu minimální. Měl hodně přátel i v zahraničí, kde se o něm vědělo, doma pár korun za kresby. Nároky však měl přiměřené příjmům. Tedy také minimální. Bez velké nadsázky: k fyzické existenci a duševní pohodě mu stačila polévka a pivo. Nepamatuji, že by si kdy stěžoval. Žil si po svém, tvořil po svém, přijímal život, jak šel, byl skutečný bohém, žijící kumštem. Žádná póza, stylizace přetvářka. Politika ho moc nevzrušovala, nenechal si ji vstupovat do života. Byl dobrý člověk, dal bych mu přívlastek mírumilovný, mírotvorný. Takových moc není.

    V osmdesátých letech, kdy se přece jen, byť stydlivě uvolňovalo, ilustroval pravidelné páteční fejetony v Brněnském večerníku, jak je zavedl a redigoval Jirka Kříž. Ten ho také získal ke spolupráci pro pozoruhodný ROK – Revui otevřené kultury. Jako výtvarný redaktor a ilustrátor působil řadu dalších let ve Veronice, časopisu pro ochranu krajiny a přírody.

    Po roce 1989 vydal Honza knihu svých ňadrovek jako knihu, měl více zajímavých výstav na různých míst republiky i v zahraničí, ilustroval i několik dalších knih. Žil dál, nezměněným, svým způsobem života, jak za všech dob. A řekl bych, že po intermezzu jeho mladistvé vizáže z šedesátých let, nadále už také stále stejně vypadal, neměnil se ani fyzicky. Domov měl již v rodném Ústí nad Orlicí, do Brna a Prahy jezdíval, vídal jsem ho pak nepravidelně, občas.  Při každém setkání jsem však měl pocit, že předchozí proběhlo jen o den dřív. Člověk cedí vše vždy tak trochu přes sebe. Proto mi nejspíš ještě z dob Brněnského večerníku uvízla v paměti jeho věta: „Jsem tvůj ilustrátor!“ Nevím, jak jsme se k tomu dostali, potěšilo mě však moc. Jen mě, teď už navždy, bude mrzet, že jsme se nesetkali při společné knížce. Mnohem později, když Veronica byla krátce bez redaktora, ptal se, zda bych nezauvažoval. Na nabídky či náměty k takové rozvaze jsem zvyklý nebyl. O to víc jsem si cenil. Časopis výborný, ale trochu přece jen mimo můj záběr. Nerad bych redigoval, o čem vím málo, skoro nic. To jen na okraj, že Honza Steklík byl, i když jsme se už málo vídali, stále stejný kamarád.

    Byl nejen uznávaným kreslířem a ilustrátorem, věnoval se také koláži a stamp artu. Byl z prvních u nás, kteří začínali s performancí, jeho happeningy neskrývaly recesní obsah, vždy byly invenční. Z většiny pronikala hravost jako z jeho letiště pro obláčky nebo svérázné Prádelny, kde v neckách na valše každému z četných návštěvníků společně s M. Pallou) vyprali přinesený kus osobního prádla. Jeho „akce“ se netvářily, že převrací svět a přináší zatraceně zásadní filozofické poselství, jak se dnes stává.

    Nevěřím, že po odchodu odtud, je nějaké pokračování. I když, jako každý, bych rád. Ale: co kdo ví? Co kdyby, to kdyby… Pak Honza Steklík jistě už spokojeně sedí a upíjí ze sklenice bíle napěněné jak obláčky vůkol. „Pivo tu mají moc dobré,“ říká zvolna, trochu už šumluje, jak se někdy stává, a rukávem otírá od piva orosený vous.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK