Inez Tuschnerová – nerozlučně s Brnem

    21. listopadu zemřela paní Inez Tuschnerová, významná a výrazná osobnost výtvarného umění, brněnská rodačka (6. 5. 1932), svým životem a dílem spjatá s Brnem. Připomínáme ji jejími slovy z rozhovoru, který byl otištěn v brněnském KAMu (2007).

Dnešek a současné výtvarné umění

    Dost se hovoří o komerci, ta však existovala vždy, nevznikla teď. Pokleslá kultura se také nevyhnula žádné době. Současné umění je velmi různorodé, vycházím z toho, že každý máme trochu jiný výtvarný názor. Mládí víc experimentuje a častěji vynáší autoritativní soudy.

    Přesto mám někdy pocit jako by se projevoval určitý rozklad hodnot a to nejen v umění.  Zdá se mi, že chybí víc úcty a tolerance. Vše se točí příliš kolem peněz. Nejhorší jsou ti, kteří dřív pořád jezdili do Moskvy a teď jsou z nich Amerikáni. Možná je můj pohled trochu staromódní, generační. Stáří přináší víc problémů než výdobytků, jak by snad mělo. Když paní Květa Fialová hovoří, že stáří je nejlepším obdobím života, zdá se mi, že se u toho mimoděk tak trochu zvláštně usmívá. Já cítím určitou nostalgii. Třeba když jedu kolem místa, kde stával Výzkumný ústav vlnařský, protože ten už není, byl zrušen. Dělalo se tam dost dobrých a zajímavých věcí. Je to pryč. Minulost.

Brněnský art protis

    V roce 1964 vznikla v brněnském Výzkumném ústavu vlnařském originální metoda netkané textilie. Spolupráce s výtvarníky vedla k novému typu tapiserie, který byl zapsán jako československý patent. Art protis brzy zažíval, jak se dnes říká boom. Podle výtvarníkem předkresleného vzoru se na podklad rozložilo vlněné rouno. Vždy jsem dbala na to, aby výsledek nebyl jakousi imitací malby. Snažila jsem se bránit náporu náhlé módnosti nové výtvarné metody či dokonce tvorbě návodů – jakýchsi kuchařek. Technologie vznikla pro architekturu nové doby, měla být organickou součástí v rámci velkých ploch, vlastně jedním článkem architektonického pojetí. V tom duchu jsem spolupracovala například s architekty Denkem, Langem, Fuchsem. Art protisy se uplatnily v řadě realizací, samozřejmě jsem ráda, že některé z těch mých získaly mezinárodní ocenění a jsou ve sbírkách evropských muzeí a galerií. V šedesátých letech byl art protis velká a široce přijímaná novinka. Nabízel nové výtvarné možnosti. Dnes téměř vymizel.

Divadlo a hudba

    Pro divadlo jsem pracovala zvlášť ráda. Už při studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně jsem navrhla svou první výpravu.  Byla dokonce oceněna na divadelní Žatvě. V Praze jsem studovala monumentální malbu u profesora Fišárka, jako studentka jsem však spolupracovala s plzeňským divadlem a v Divadle na Vinohradech při inscenaci hry o Puškinovi. Hlavní roli měl Šmeral, režii Oto Haas.  Bylo těch divadelních výprav nakonec kolem stovky. Nejvíc v Brně, v tehdejším Divadle bratří Mrštíků, kde jsem byla nějaký čas zaměstnána jako kostýmní výtvarnice na částečný úvazek, také v Mahenově činohře a ve Večerním Brně. Skoro patnáct let jsem vyučovala na Janáčkově akademii múzických umění dějiny kostýmu a scénografii. Prošla tudy spousta dnes známých a slavných jmen. Nejlepší pražští herci jsou z Brna. To platilo i dřív. Kdyby například Vlasta Fialová přešla do Prahy, byla by světová. U výtvarníků je to obdobné. Pokud by třeba Bohdan Lacina nebo Mirek Matal žili v Praze, byli by v nepoměrně větší známosti. Brno je Popelka. Praha je sebestředná, trochu pražského podceňování jsem cítila už na škole. Když jsme jako studenti odjížděli domů na prázdniny nebo na vánoce, slýchávali jsme: Vracíte se na venkov? – Bylo to s humorem, ne ale tak docela. Osten tam byl znát. Tak to bylo vždycky a asi bude nadále. Možná ještě víc.

    Oproti jiným jsem měla štěstí, že se mi podařilo studovat ještě v Salzburku u profesora Oskara Kokoschky. To byla nesmírně cenná zkušenost.

    Mou tvorbu asi nejvíce ovlivňovala hudba. Hodně mých výtvarných námětů z ní vychází, nebo je hudbě věnováno. Nejbližší je mi Janáček. Moje státnicí byla Jenúfa – goblén visí v Památníku Leoše Janáčka Moravského zemského muzea. Několik mých tapisérií vzniklo na janáčkovské motivy a vícekrát jsem navrhovala kostýmy pro Janáčkovy opery. Snad nejvíc mě oslovují Osud a Věc Makropulos. Vztah k Janáčkovi, nejen u mne, probudil jeho velký znalec pan profesor Štědroň. Brněnský a světový skladatel Leoš Janáček ovšem stále jako by víc znamenal pro svět než pro své město.

Dědičnost a prostředí

    Nikdo z naší rodiny nebyl výtvarně zaměřen, na školu jsem šla po určitém boji. Maminka byla vdova, otec voják, podplukovník, zemřel v roce 1934, když mi byly dva roky, takže si ho ani nepamatuji. Měli jsme ale doma dost monografií o malířích, maminka obdivovala Maxe Švabinského, kterého dokonce navštívila, více vztahu v rodině však bylo k literatuře. Už od prarodičů. Pradědeček založil v Olomouci první českou knihtiskárnu Kramář a Procházka, prababička byla přítelkyní Terezy Novákové a vydávala časopis, do kterého i přispívala. Byla jsem vychovávána k tomu, co se dnes moc nenosí: k češství, k vlastenectví. Maminka mi studia nakonec povolila. Strýc, můj poručník, přestože byl velmi solventní, platil milionářskou daň, pak šel s klidem dělat skladníka a nikdy si nenaříkal, mi řekl: „Když chceš studovat, budeš taky pracovat!“ Každé prázdniny jsem pracovala. Nejčastěji v propagaci, aranžovala jsem výlohy a podobně.

    Ráda bych však ještě k současnosti: Můj druhý strýc byl za účast v odboji popraven. Na jaře 1945! Několik mých příbuzných prošlo Osvětimi nebo tam skončilo.  Co na dnešku nepochopím, jak se zapomíná! A jak je možné, že se tady u nás vyskytne hajlování, nacistické názory, hanobení hrobů… Není to tak dávno, kdy jsme chodily mávat strýci do okna v Kounicových kolejích.

Ptal se a naslouchal: JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: autor