Igor Šefr, fotoreportér, kolega a kamarád

    S Igorem Šefrem, vynikajícím fotoreportérem, který předčasně zemřel po dlouhé nemoci v polovině prosince letošního roku, jsem se seznámil počátkem 90. let v brněnské redakci Lidové demokracie. Okamžitě jsem si oblíbil Igorův smysl pro humor a stali se z nás přátelé. Absolvovali jsme spolu rovněž několik reportážních cest, z nichž nejzajímavější se uskutečnila v červenci 1991 do válečné Jugoslávie. Humor Igora neopustil zcela ani v okamžiku, když na něj v červenci 1991 zamířil srbský ozbrojenec u města Dvor na Uni ostře nabitou střelnou zbraň. Igor ho přesto stačil vyfotit. Tuto fotografii pak kromě deníku Lidová demokracie uveřejnil na první straně přední německý deník Süddeutsche Zeitung.

Igor Šefr při autogramiádě knihy Kristiána Chalupy Osobnosti, lidé a podlidé.
Foto: Jiří Dvořák

    K nezapomenutelným reportážním cestám patřila rovněž naše společná pracovní návštěva Bratislavy, kde se měla konat jedna z demonstrací příznivců Josefa Tisa, která se uskutečnila přibližně půl roku před rozdělením Československa. Na náměstí SNP přišlo několik tisíc obdivovatelů tohoto po válce popraveného slovenského kněze a politika. Igor i zde projevil profesionální odvahu a vmísil se mezi bojovně naladěné hlavní hosty. Když se ozvala výzva jednoho z pořadatelů – „vykopejte ty pražské židovské novináře z tribuny“, Igora to nevyvedlo z míry a fotil dál. Když večer jeden z přítomných nacionalistů vykřikoval, jak rád by spálil československou vlajku, kterou ale nemá, Igor mu opakovaně s provokativní nadsázkou navrhl, zda by si raději nešel s ním zatančit.

    Naše profesní kariéra u společného zaměstnavatele se definitivně rozešla, když zanikla Lidová demokracie. Já jsem pokračoval v  Lidových novinách a v deníku Telegraf, Igor pak po nějaké době přijal náročnou práci v České tiskové kanceláři,

 kde později působil externě. Konec Lidové demokracie nás oba s Igorem mrzel. Lidová demokracie byla deníkem Československé strany lidové s dlouhou tradicí. Koncem roku 1992 prodala KDU-ČSL deník akciové společnosti Pragoprint, jejímž majitelem byl podnikatel Fidelis Schlée. Dalším osudem LD bylo sloučení s Lidovými novinami, čímž její vydávání de facto skončilo. S Igorem a s jeho manželkou Hanou jsem se stýkal dál při různých příležitostech, včetně rodinných. Igor všude fotil. Byli jsme společně na dovolené či v maďarských termálech.  Poprvé to bylo hned v roce 1990 v italském Bibione. Jindy jsme na společném výletu navštívili třeba hrob umučeného faráře Josefa Toufara. Vzpomínám si, s jakým nadšením jsme i s našimi ženami okamžitě oslavili otevření Schengenského prostoru výletem do nejbližší rakouské vesnice.

Deník, který jako první informoval o policejním násilí na Národní třídě

    Měli jsme podobné politické názory. Na Lidovou demokracii a její redaktory jsme vzpomínali poměrně často. Jako některé další noviny mohla LD před rokem 1989 vycházet v limitovaném nákladu, přestože ji zaštiťovala politická strana, která byla nuceně součástí tzv. Národní fronty, ale její články se podle svědectví našich otců a dědečků daly číst. Byli jsme svědky, jak pravdivě referovala o událostech „sametové revoluce“ a jak rychle se její charakter dokázal přeorientovat s nástupem svobodné společnosti. Deník Lidová demokracie jako první informoval o brutálním zmlácení studentů 17. listopadu na Národní třídě v Praze.

    Já sám jsem se do brněnské redakce dostal na přímluvu jejího tehdejšího redaktora Jaromíra Dufka ke konci 80. let, tedy ještě za panování komunistů. Až do té doby jsem vykonával profese, které nijak nesouvisely s mým dosaženým vzděláním. Redakci před listopadem 1989 šéfoval znalec české literatury Lumír Kuchař, který si mne pozval na krátký vstupní rozhovor. První otázka zněla: „Co pijete?“ Nemyslel tím samozřejmě pitnou vodu. Odpověděl jsem mu podle pravdy, že mám rád pivo, ale i bílé víno. Kuchař bez mrknutí oka řekl, že ho moje odpověď těší, protože má bílé víno taky hodně rád. Pivo již však méně. „Jste přijat, protože nelžete a neděláte ze sebe abstinenta, které nemám příliš v lásce.“ Pravdou je, že šéfredaktor sám dokázal v pracovní době spořádat velké množství čaje.

Po listopadu 1989 přišel do LD i Zdeněk Rotrekl, Radomír Malý a Pavel Švanda

    Ihned po nástupu do redakce jsem pochopil, že zde pracuje řada lidí podobných politických názorů, jaké jsem měl já. Působil tam například absolvent filozofické fakulty Antonín Drobný, jehož otec byl dlouholetým politickým vězněm. Rád vzpomínám na Pavla Švyhnose.

    Po pádu komunismu přišla do redakce také řada nových lidí, z nichž někteří nemohli do té doby novinářskou práci vykonávat ani v tiskárně. Byl mezi nimi například chartista Radomír Malý, za komunistů zakázaný spisovatel Pavel Švanda, dále vydavatel samizdatu Mirek Klepáček, balkanista Václav Štěpánek a také slavný básník a dlouholetý politický vězeň komunistického režimu Zdeněk Rotrekl. Jedním z vedoucích redaktorů byl i výrazně ráčkující Jaroslav Houba, který příliv nových tváří, k nimž přibyl v roce 1990 i třicátník Igor Šefr, vítal s otevřenou náručí. K nejvýraznějším osobnostem brněnské redakce Lidové demokracie patřil o něco později rovněž dnešní vysokoškolský profesor Libor Jan, který již delší dobu působí jako vedoucí Historického ústavu Filozofické fakulty MU v Brně. Čtyři dny před letošním Štědrým dnem mu připadla smutná a nevděčná role rozloučit se s Igorem za nás za všechny v obřadní síni Ústředního hřbitova v Brně, kde se přes nepříznivou dobu, která bude navždy nechvalně zapsána do dějin jako pandemie koronaviru, sešla velká spousta těch, kdo Igora znali a měli rádi.

Profesionál se smyslem pro humor

    Při vzpomínce na Igora Šefra je třeba připomenout, že byl ve svém oboru jedničkou. Na přelomu tisíciletí absolvoval magisterské studium na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity a sám kromě výkonu svého svobodného povolání vyučoval fotografii jako externí pedagog na Fakultě informatiky MU v Brně. Jeho fotografie mohli zájemci obdivovat na celé řadě samostatných i společných výstav, včetně zahraničních, například v litevském Vilniusu či indické Bombaji. Byl skvělým vypravěčem, proto jsem ho využil v jednom ze svých pořadů na Malé scéně Mahenova divadla, kde jsme promítali pár z jeho tisíců fotek. Igor mimo jiné fotografoval politiky u nás i na zahraničních cestách a dovedl je zachytit v charakteristických pózách. Dokázal své záběry vtipně komentovat. K jeho úspěchům patří též čestné uznání z roku 2007 za fotografii v soutěži Czech Press Photo v kategorii Aktualita. Velkou zálibou bylo pro Šefra působení ve funkci lektora fotografického kurzu pro posluchače Univerzity třetího věku na různých místech republiky, kde byla prezentována díla, která vznikla v rámci výtvarného plenéru pod vedením manželů Švalbachových. Ve svých dílech Igor Šefr vždy kladl důraz na práci se světlem, vytříbenou kompozici a práci se světlem. Osobně si vzpomínám na to, jak jsme s Hankou a mou ženou na jeden z plenérů zajeli a kromě uměleckého zážitku jsme zase jednou spolu s Igorem ochutnali místní kvalitní tekuté speciality a jako obvykle se dost slušně pobavili. A tohle mi kromě jiného bude s Igorovým odchodem velice chybět.

KRISTIÁN CHALUPA

Vlevo: Pohřeb Igora Šefra, na hřbitově 21. prosince 2020. – Vpravo: Foto pořízené v červenci 1991 Igorem ve chvíli, kdy na něj srbský ozbrojenec namířil zbraň. Fotografii pak na první straně přetiskl prestižní německý deník Süddeutsche Zeitung.
Foto: Igor Zehl a archiv

xxx

Na Igora Šefra vzpomíná na svém blogu novinář Ladislav Vencálek:

https://www.divadelni-noviny.cz/geoblog-ladislava-vencalka-no-24