Hrdinové si zaslouží naši úctu a obdiv

    Můj otec Josef se narodil 20. února 1920 ve vesnici Mirohošť na Volyni, v bývalém Sovětském svazu. Dědeček se tam přestěhoval v době první světové války. V roce 1943 jsem se ve stejném místě narodil i já. Tátu jsem bohužel nepoznal – zahynul, když mi byly dva roky. Vím o něm jen ze vzpomínek pamětníků a z několika černobílých fotografií.

    O rotmistru Josefu Gregorovi, povýšeném in memoriam do hodnosti podporučíka, si povídáme s jeho synem Jaroslavem Gregorem z Brna…

Jaroslav Gregor.

    Počátkem roku 1942 se v uralském městě Buzuluku začala formovat jednotka československé armády pod vedením Ludvíka Svobody, našeho pozdějšího prezidenta. Zájem byl značný – kromě legionářů se do ní přihlásila spousta dalších československých občanů, žijících v tehdejším Sovětském svazu, mezi nimi i 12 tisíc volyňských Čechů včetně 600 žen. Nechyběli ani zajatci a přeběhlíci, původně bojující ve slovenské armádě proti SSSR. Náročným vojenským výcvikem prošel i Josef Gregor; propracoval se až na velitele tanku. Z 1. československé samostatné brigády se postupně stal armádní sbor, čítající asi 16 tisíc vojáků. Prošel bojovou cestou z Buzuluku až do Prahy.

    Při osvobozování měst a vesnic postupovali vojáci velice pomalu. Nejkrutější boje se odehrály v Dukelském průsmyku, při vstupu armádního sboru na naše území. Ztráty byly obrovské, československé brigádě zůstalo pouze několik tanků. Po bojích na Dukle postupovali tankisté přes Polsko směrem na Ostravu.

    V posledním dopisu svým rodičům rotmistr Josef Gregor napsal: „Prosím vás, abyste mi rychle poslali adresu všech mých pěti strýčků na Moravě, co bydlí kolem Brna. Už jsme před Ostravou! Čtvrtého dubna jsem v útoku na Wodzisław zničil sám tři německé tanky! Strýčkové budou koukat, až jim vjedu s tankem rovnou před chalupu.“

Dvě z mála zachovalých fotografií. Na pravém snímku se Josef Gregor opírá o hlaveň tanku.

    Posledním obrněncem, s nímž se utkal Gregorův tank T-34/85 na českém území, byl Jagdpanzer 38 Hetzer – bezvěžové samohybné útočné dělo, které nacisté vyráběli v Praze a v Plzni na podvozku československého tanku LT-38. Souboj se odehrál 27. dubna 1945 u severomoravské vesnice Dolní Lhota. Jednotky německé 304. pěší divize tam za pomoci protitankových překážek zastavily postup tanků 3. praporu československé tankové brigády. Naši vojáci v palbě ztratili dvě obrněná vozidla. Tank četaře Miroslava Krejbicha zasáhl ještě před vesnicí první německé útočné dělo. Druhý německý obrněnec pronikl až do vesnice. Tank rotmistra Josefa Gregora ho hned u prvních domků rozstřílel.

    V 15 hodin odpoledne se vrátil z nemocnice s nedoléčeným zraněním podporučík Valko. Převzal velení nad četou tří tanků, které dosud vedl rotmistr Gregor. Obrněná vozidla se nepozorovaně dostala přes hluboký zářez po bývalé železniční trati. Dno brodu ženisté v noci na 30. dubna zpevnili a srazili oba břehy; přeprava přes vodní tok mohla začít…

    Postupující českoslovenští tankisté se rozdělili do dvou proudů. První tank vedený rotmistrem Gregorem zamířil do vesnice. Palubní zbraně odstřelovaly naplno všechna hnízda odporu. U radnice tank rozbil těžké německé dělo, které se právě chystalo odjet. Jakmile tank zastavil, přihnal se zástup lidí. Velitel Josef Gregor vystoupil mezi civilisty. Z balkonu protější budovy ho vzápětí zasáhl německý odstřelovač…

    Rotmistr Josef Gregor byl pochován přibližně dvacet metrů od místa, kde padl.

    Sedmdesát let po válce, v květnu 2015, obdržel Gregorův syn Jaroslav dopis od paní Aleny Gruškové z Ostravy. Dodnes ho má pečlivě schovaný, je to vlastně jedna z mála autentických památek na svého otce. „Váš tatínek po vyskočení z tanku vystřelil bílou raketu, a v tom okamžiku byl smrtelně raněn střelou, kterou ho zasáhl Němec z budovy Báňské a hutní společnosti,“ píše paní Alena. K místu, kde byl vykopán hrob, přišla spolu se svou sestrou a její sedmnáctiměsíční dcerkou.

    Posledního rozloučení s rotmistrem Gregorem se ujal podplukovník Vladimír Janko. Hrob byl vyzdoben rudým plátnem a květy zlatého deště. Po 14. hodině přišel průvod vojáků v čele s podplukovníkem. „Měl překrásný projev,“ vzpomíná Alena Grušková. „Řekl nám, jak statečný byl padlý velitel tanku... Žádal nás všechny přítomné občany, abychom nikdy na hochy, kteří osvobozovali naši vlast, nezapomněli, abychom jim uchovali navždy v srdcích památku.“ Poté ještě krátce pohovořili další dva příslušníci tankové osádky. „Všichni jsme plakali, bylo nám velice líto, že musel zemřít tak mladý člověk na samém konci války,“ dodává paní Alena.

    Josefu Gregorovi bylo pětadvacet let…

    Jeho smrt popsal i očitý svědek Karel Javorský: „Tank dojel na křižovatku na Radniční náměstí, tam se zastavil a po chvíli vystoupil z něho voják. Vtom třeskla rána a voják klesl k zemi. To jsem již nebyl jediným pozorovatelem, viděli to i lidé z okolních domů.“
V bojích o osvobození Ostravy padlo 1 142 rudoarmějců, 388 civilistů a tři českoslovenští tankisté: Ivan Ahepjuk, Josef Gregor a Ondřej Volčuk.

    „Kromě lidských obětí utrpělo město během války, a především za osvobozovacích akcí, i velké hospodářské škody,“ připomínají manželé Vladimíra a Jiří Francírkovi z Českého svazu bojovníků za svobodu v Ostravě. „Komunikace byly rozrušeny. Ve městě existoval pouze jeden most, spojující Slezskou a Moravskou Ostravu. Válečnými událostmi bylo poškozeno 3 198 a zcela zničeno 241 domů. Obyvatelstvo trpělo nedostatkem ubytovacích prostor a základních potravin.“

    V den prvního výročí osvobození města – 30. dubna 1946 – byly zpopelněné pozůstatky padlých vojáků pietně uloženy v nově vybudovaném památníku osvobození v Komenského sadech. Jména na urnách s popelem sovětských i našich hrdinů jsou napsána zlatým písmem. Na památku Josefa Gregora byla roku 1965 odhalena pamětní deska v ulici 30. dubna, v místech, kde padl. Je po něm pojmenována i nedaleká ulice.

Vlevo: Generál Ing. Mikuláš Končický (1925–2015) podepisuje knížku Jaroslavu Gregorovi. – Vpravo: Několik vyznamenání, jimiž byly oceněny zásluhy podporučíka Josefa Gregora.

    Podporučík Josef Gregor byl za svoji statečnost oceněn několika vyznamenáními. Obdržel Československý vojenský řád Za svobodu, tři Československé válečné kříže 1939, Československou medaili Za chrabrost před nepřítelem, Dukelskou pamětní medaili a sovětský Řád rudého praporu. Jeho syn Jaroslav navštíví při každé možné příležitosti místo před Novou radnicí v Ostravě, kde otec zahynul, a položí kytici k jeho pamětní desce. Naposledy to bylo v závěru letošního dubna spolu se členy Společnosti Ludvíka Svobody a Českého svazu bojovníků za svobodu gen. Mikuláše Končického Ostrava.

    Lidé, kteří bojovali za osvobození Československa od fašismu, si zaslouží náš obdiv a úctu. Jejich činy nesmějí být nikdy zapomenuty. Čest jejich památce! Jména hrdinů musíme připomínat zejména mladé generaci, která vyrůstá v mírových podmínkách, a nedokáže si představit, jaké neštěstí přináší válka…

JAROSLAV BOBEK