Historie z dob zázraků aneb Básník Allen Ginsberg v brněnské Martě

    Před devatenácti lety, někdy na podzim roku 1991 vtrhnul do mé šéfovské pracovničky ve studiu Marta řečný mladík.

    „Som Vilo Dočolomanský, mám svoj umelecký súbor, napísal som a zrežíroval inscenáciu na tému básní Allena Ginsberga s názvom Naomi, ktorú bych u vás ve študiu rád zohrál. Pán Ginsberg ju chcú uvidět, takže by sem z Ameriky prijeli. Slovensko je jim z ruky, ale Brno, vraj vyhovuje. Šak vaše divadlo je moderné, pekné, tu by sa mu páčilo. Sem by sa jeho Naomi velice šikla.“

    Viliam mluvil a přitom zavaloval můj pracovní stůl fotografiemi z představení, pochvalnými recenzemi, Ginsbergovými texty i jeho dopisy. „Pán Tuček, na snímkoch vidíte, že scéna je lahučká, nenáročná, len neskolko murárských rúr, dva praktikáble a drevená platá. Všetko dovezem autom, hercou tiež. Dojedeme ráno, za hodinku postavíme, nasvítíme, ozvučíme i krátko pozkúšáme, večer Naomi odohrajeme, zbúráme a ujdeme. Provoz Marty nenaruším, o pána Ginsberga sa postarám a honorár nepožadujem. Dobrá ponuka, však?“

    „Mladý muži a herec Michal Dočolomanský…“

    „To je mój ujko, strýko, pozdravuje vás. Čítal o vašej Martě a pametá si vás z natáčaní.  Pán šéf, Marta je divadlem snou, bude mi cťou u vás hrát!“

    Návštěvu výřečného sympaťáka avizoval Peter Scherhaufer s tím, že se Vilo bude ucházet o možnost studia na DIFA JAMU, proto jsem nijak neodporoval a domluvil se s ním na termínu realizace představení i dalších technických detailech.

    Vilova Naomi byla inscenací zvláštní, zajímavou, experimentální, spíše pohybovou exhibicí s kvílivou muzikou a skřípavými zvuky, kde slov věhlasného básníka se dalo najít pramálo… Strohá, trubková konstrukce proplétaná těly málo oděných herců vypovídala o chladu a syrovosti světa, o rozervanosti člověka i o křehkosti lidských osudů.

    Představení odvážné, výbušné, mladé a osobité, plně vypovídající o mimořádném talentu řečného režiséra, mělo jen jedinou chybu, básník Allen Ginsberg do Brna nepřijel.

    „Pán Ginsberg sú chorý, tuze chorý, aj sa mi ospravedlnili, že vraj dojedú do Brna neskór…“, rděl se pravdomluvný tvůrce Dočolomanský.

    Viliam se stal studentem režie a do studia Marta chodíval často. Na konci února 1993 mi přinesl ukázat rozmáchlým písmem napsaný list: „Toto je od pána Ginsberga. Teraz sú v Česku, v Olomouci, majú tam seminárnú výuku na tamější universitě a predstavte si, pane šéf, pan Ginsberg chcú vidět moju Naomi. Žial, už svoj súbor nemám, kvůli studiu som ho rozpustil.“

    V noci jsem dlouho nemohl usnout, mozkem mi neustále kmitalo Viliamovo sdělení: „Ginsberg je v Česku, v Olomouci a chce vidět moju Naomi…“

    Ve snu se mi zjevila rozevlátá postava muže se širákem. Mávala černou biblí a křičela: „Nepožádám manželky bližního svého, neb jsem pražského majálesu král a steskem úpím, srdce mě táhne do Brna, dobrý muži, pomoz!!“

    Manželce jsem u snídaně řekl: „Co takhle básník Ginsberg v Martě, skvělý nápad, ne? A reálný, Olomouc je za humny, děkanem naší fakulty je Pepa Kovalčuk, odchovanec olomoucké univerzity. Rektorem univerzity je profesor Jařab, jeho syn u nás studuje režii a na olomoucké univerzitě znám dva profesory, se kterými jsem spolupracoval v době šéfování Hanáckému divadlu, slušný start do intriky, co říkáš má krásná ženo?“

    „Já nevím, ani tě nějak neposlouchám“, řekla paní Kateřina.

    To nevadí, Kačenko, mysli na sváteční ohoz, uvidíš amerického beatnika Ginsberga na živo. A na oblečení si dej záležet, on je totiž pán básník celosvětově uznávaným gayem!“

    Ještě ten den jsem volal na filosofickou fakultu Univerzity Palackého profesora Roubala, zda by nešlo domluvit seminář, případně vystoupení básníka Ginsberga ve studentské Martě. „Jo, tak to se, kamaráde, obrať na Johanidise, já mu o tom řeknu.“

    Profesor Johanidis byl vlídný, na informaci o inscenování básníkových veršů slovenským studentem režie Dočolomanským zareagoval: „To je dobrý argument, zkusím to, budu informovat rektora a Mistra požádám o názor. Ale jednoduché to nebude, básník je starý, chorobami prolezlý bard a má těžkou cukrovku. Stále ho vodíme po doktorech…“

    Asi za dva dny mně volal prof. Johanidis: „Rektor Jařab mě u Ginsberga podpořil a nemocný poeta kupodivu projevil zájem. Přijede k vám 12. března a odpoledne vystoupí s hodinovým recitálem, začátek v 15:00. Co ty na to?“

    „Kamaráde, nemám slov. Žijeme zázračnou dobu!“

    „Taky si myslím. Ráno má Mistr na universitě závěrečný seminář o poezii amerických beatniků, jak skončí, naložíme ho do auta, dovezeme k vám, ale už v pět hodin bude muset   z Marty odejít, protože ho povezeme do Prahy, aby stihnul večerní besedu se studenty na americké ambasádě. Takže jestli Mistr nezkolabuje, tak jsme to vymysleli dobře, co říkáš?“

    „Vymysleli jste to skvěle!“

    „Člověče, já měl dojem, že Mistr Vaše pozvání očekával. Vůbec jsem ho nemusel přesvědčovat. Rozumíš tomu?“

    „No, jsou věci mezi nebem a zemí, kterým rozumět nelze, a přesto se dějí. V každém případě bude Mistru Ginsbergovi k dispozici celé Studio Marta a lékař už od 13 hodin, děkuji ti moc!“

    „Rád jsem pomohl. Jo, Mistr má jednu podmínku, chce, aby vaši chlapci, studenti herectví recitovali zrcadlově jeho verše v češtině.“

    „Co to? Jak zrcadlově? To jako jednou Mistr v originále a vedle něj student, chlapec česky?“ „Ano, jednou anglicky, jednou česky? Naši mladí filozofové to zvládali s přehledem.“

    „No jo, škola plná filozofů, my tu vedeme spíš herce…“

    „To je Mistrova podmínka!“

    „Jistě! Že Mistra pozdravujeme, že se těšíme, že chlapci budou v bílých košilkách a Vilo v hledišti.“

    Okamžitě jsem informoval o možnosti básníkova vystoupení děkana Kovalčuka, který jen zalapal po dechu a řekl: „To je fakt? Proboha, jak se ti to podařilo?“

    V Martě se objevil režisér Peter Scherhaufer: „Jarošu, tak ty tady budeš mět krála majálesu, básníka beat generation Allena Ginsberga, a já o tom nic nevím? A na Provázek si sa také vysral, to néni od tebe pěkné! No nic, šak co. Máš alespoň dajakého předskokana? Né?! To chceš pustit takovú osobnost na scénu enom tak. Zavolaj Slávka Janouška, lebo Zdeňka Kluku, či kohosi, uvidíš, budú rádi, budú si teho považovat. Překladatele máš? Nemáš? Volaj Petra Antonína, rád ti pomože. Recitátory zajistí Pepa.“

    12. března ve dvě hodiny dorazil do Marty divoce zarostlý, viditelně unavený, rozsochatý starý muž, básník Allen Ginsberg. S vypětím posledních sil se došoural do herecké šatny, usedl na židli a požádal všechny o možnost samoty.

    Ve tři hodiny odpoledne praskala Marta ve švech. Diváci byli narváni všude. Seděli na židlích po dvou, na lavicích, na lavičkách, tísnili se na schůdkách elevace, stáli na kovových ochozech, lávkách, na jevišti, viseli z černých stropních konstrukcí i z mostu provaziště. Hasič s kbelíkem plným vody seděl v portále na ševcovském verpánku a mručel: „Sem nepustím nikoho, tady je můj okruh veřejné samoty!“ Kdo se nevmáčknul do sálu, tlačil se ve foyeru…

    Rozechvělý Slávek Janoušek zazpíval, pak na scénu naběhli švarní jinoši v bělostných košilích a poněkud kostrbatě típali Ginsbergovy ohnivé verše. Konečně se za obrovského potlesku vplížil na jeviště legendární poeta Allen Ginsberg. Došoural se k pravému portálu, chvíli se tahal s hasičem o verpánek, hadříkem si očistil silně dioptrické brýle, pak uchopil svou nízkou stoličku a opatrně na ni usednul. Seděl bez hnutí, odpočíval. Ramena se mu pomalu zvedala, jak obtížně nabíral do plicních laloků dech, zamžoural do přítmí narvaného sálu a za hrobového ticha si ze zad pomalu sundal podivnou harmoniku, hadrovými pásy ji připoutal na pravou nohu a řekl něco slov na uvítanou. Pýřící se hezoučká překladatelka Bára, byla tak zmatená, že Mistrovu hovorovou angličtinu překládala do angličtiny klasické, spisovné. Překvapený Mistr řekl: „Oh, yes, thank you!“, levou rukou rozdmýchal měch, zmáčknul knoflíky na hmatníku a do sálu vyslal skučící, děsivé zvuky, něco jako když z varhan trháte hrající píšťaly. Skřípalo to a chrčelo, až všem naskakovala husí kůže po těle. Do pekelné vřavy zaburácel básníkův chraplavý hlas, hřímal, skučel, drhnul, skuhral.

    Básník nateklými, modrajícími prsty týral hmatník a vztekle tahal měch, stále při tom řval, kvílel, zajíkal se, zpíval až mu žíly na čele i na spáncích nabíhaly a po tvářích stékal pot. Shlukoval slabiky běsnících veršů do dlouhých, chrčivých chuchvalců, které na nás vybafoval jako parní lokomotiva páru, vrčel slova jako kňourající pes, vhazoval je mezi nás jako prskavky. Básníkova ústa chrlila nenávist, zášť, bolest, touhu, okouzlení, zklamání. Radost i samotu duše.

    Stál jsem vedle profesora Aloise Hajdy a spisovatele Jaromíra Tomečka vmáčknut do škvíry otevřených dveří balkónového ochozu a byl šťastný.

    Jaromír Tomeček zašeptal: „Řve jako na lesy, básník boží!“ A profesor Hajda syknul: „Taky vábí jeleny.“

    Celou hodinu dokázal básník Ginsberg napěchovaný sál držet v napětí a úžasu, když jeho hlas umlkl, hřměl sálem neskutečný potlesk a volání „Bravo! Bravo!! Bravo!!!“ Mistr vypadal vyčerpaně, zdálo se, že každou chvíli upadne. Klátil se, klaněl se, velkým šátkem si přitom otíral zpocenou tvář.

    Běžel jsem do pracovny, popadl pamětní marťanskou kroniku a pelášil s ní za americkým básníkem s žádostí o zápis. K mému překvapení Allen Ginsberg už na jevišti nebyl, našel jsem ho až ve foyeru u baru, kde dováděl jako čipera. Objímal pohledného hocha Viliama a vášnivě ho líbal na ústa. Adept režie rudnul a lapal po dechu: „Pán Tuček, pán Tuček, chcete podpis? Dajte sem kroniku, rýchlo, Mistr vám vpíše věnování!“

    Mistr se na mě díval silně nepřátelsky, mával rukou, jakože podpisy až později a tvrdě tisknul pohledného mladíka na své hrudi.

    Viliam se básníkovi vysmeknul a po kamenných schodech prchal ven z Marty. Mistr za ním. Já s pamětní knihou za oběma.

    Doběhli jsme k Mercedesu, básník chytnul Viliama kolem pasu a tisknul ho a tisknul. Zapýřený režisér se bránil: „Pán Tuček, pán Tuček, dajte mu tu kroniku! Rýchlo! Rýchlo!“ Strkal jsem mezi rozvášněného Mistra a ječícího režiséra rozevřenou knihu, chumel diváků kolem nás rostl a ve zbožném úžasu zíral.

    Básník povolil sevření a Vilo se mu vysmeknul. Mistr vzal kroniku i podávanou propisku, smutně se usmál a přes celý list do ní namaloval velkou kopretinu obtočenou tělem hada s židovskou hvězdou uprostřed. Do okvětí rostliny vepsal tiskací písmena A. H. Řekl: „Můj rod pochází z Ukrajiny, příteli.“ Pod kresbu napsal 12. 3. 93, Brno a podepsal se „Allen Ginsberg“. Setřel si dlaní z obličeje pot a dodal: „Děkuji za pozvání, byl to milý, hezký podvečer!“

    Nasoukal se do vozu, zamával, auto se rozjelo a zmizelo v zatáčce někde na Kotlářské.

    Z hloučku studentů jsem zaslechl: „Nabízel Vilovi v Americe bydlení, peníze, stravu, kariéru, lásku a on ho odmítnul! No, není to blázen?“
 

    Básník Allen Ginsberg již nikdy do Marty nezavítá, zemřel v USA tiše v kruhu přátel.

    Režisér Viliam Dočolomanský je šéfem věhlasného divadelního souboru Farma v jeskyni, sídlí v Praze a dobývá svým divadelním kumštem svět.

    V dubnu roku 2011 byla režiséru Viliamovi Dočolomanskému udělena Evropská Cena nové reality (XII. THE EUROPE PRIZE NEW THEATRICAL REALITIES)

JAROSLAV TUČEK

(z připravované knížky S provázky a hady na provázku aneb Vzpomínkový román antihrdiny)