Generál, legionář, spolutvůrce československého státu

30.11.2017 11:10

    Prezident republiky udělil po řadě let marného úsilí navrhovatelů státní vyznamenání, Řád Bílého lva I. třídy, Ludvíku Krejčímu in memoriam, jedné z nejvýznamnějších osobností naší vojenské historie. Ve své vojenské kariéře dosáhl vrcholu jako generalissimus, ukončil ji jako vojín.

    Ludvík Krejčí se narodil 17. srpna 1890 v Brně-Tuřanech. Byl nejmladším z osmi dětí tuřanského hospodáře ze starého selského rodu. Absolvoval gymnázium, pak Vyšší lesnickou školu v Písku. Po roční prezenční vojenské službě v Brně se stal adjunktem lesního úřadu ve Slavonii, kde ho zastihla I. světová válka. Už v červenci 1914 narukoval ke svému pluku (4. bosensko-hercegovský), postupně velel četě, rotě, praporu a s rakousko-uherskou armádou prošel bojiště v Srbsku, Černé Hoře, Albánii, Itálii a Rumunsku. V květnu 1917 ho zajali Rusové. Už tři měsíce nato vstoupil v Borispolu do Československých legií. V hodnosti Oberleutnant in Reserve a s hodnocením Signum Laudis byl patrně nejvýše oceněným důstojníkem, který přešel do legií. V říjnu 1917 se v Pirjatinu stal nejprve zástupcem velitele I. praporu 6. střeleckého pluku hanáckého a později velitelem celého pluku. Ten byl považován za nejlepší pluk ruských legií a prodělal také nejvíce bitev. Jeho sláva začala vítězstvím v bitvě u Bachmače na Ukrajině v březnu 1918, které Ludvík Krejčí velel. V dalších dvou letech se Krejčí osvědčil při obraně sibiřské magistrály.  Po ní se naši legionáři měli přesunout do Vladivostoku a odtud na francouzské bojiště. Z několikaměsíčního přesunu se nakonec stala slavná sibiřská anabáze, kterou Ludvík Krejčí zahájil jako velitel jednoho z vlaků 6. pluku. Později se stal (už jako plukovník) velitelem 2. divize našich legií na Rusi (jmenován Milanem Rastislavem Štefánikem). Velel tzv. Kungurské frontě na Uralu a po stažení k magistrále velel úseku Omsk – Novonikolajevsk – Ačinsk. Pod jeho vedením došla naše divize za minimálních ztrát až do Vladivostoku. Ludvík Krejčí velel i samotnému transportu legionářů na lodi President Grant.

    Do mladé Československé republiky se vrátil 18. června 1920. Po návratu absolvoval Vysokou školu válečnou v Paříži a doma pak zastával funkci velitele pěší divize v Hradci Králové v hodnosti brigádního, později divizního generála.  V  letech 1932–1933 byl zemským vojenským velitelem v Košicích. Schopného, čestného a zkušeného důstojníka jmenoval 30. listopadu 1933 prezident Masaryk náčelníkem hlavního štábu československé branné moci a v březnu 1934 armádním generálem. Ludvík Krejčí si byl vědom sílícího nebezpečí z německé strany a cílevědomě pracoval na posílení obranyschopnosti republiky. Za jeho působení se naše armáda motorizovala, budoval se pohraniční pevnostní systém (jeho účinnost potvrdil po okupaci i Adolf Hitler).

    Za mobilizace v září 1938 jmenoval prezident Beneš Ludvíka Krejčího hlavním velitelem operujících armád, generalissimem. K vojenským operacím však nedošlo, Krejčí byl nucen se podrobit mnichovské kapitulaci, s níž hluboce nesouhlasil. Pokusil dokonce o ustavení protikapitulantské vlády, ovšem marně. Již v roce 1939 byl zbaven funkce a penzionován. Bylo mu 49 let.  Od roku 1941 žil s rodinou v ústraní v Jablonném nad Orlicí u rodičů své ženy. Neúspěšně se pokoušel o odchod do zahraničí i o navázání kontaktů s vedením vojenského odboje. Přesto byl od října 1941 do června 1942 nacisty vězněn.

    Po válce marně usiloval o reaktivaci. Roku 1947 byl penzionován definitivně. Po únoru 1948 byl degradován na vojína a zbaven i penze. Živil se jako pomocný dělník v knoflíkárně za 3,- Kč na hodinu. Penze mu byla přiznána až na zásah maršála Koněva, který Krejčího označil za jediného hrdinu z roku 1938.

    Ludvík Krejčí ještě v 60. letech spolupracoval s Vojenským historickým ústavem a Výborem pro dějiny protifašistického odboje. V roce 1968 mu svitla naděje na rehabilitaci, zmařila ji však „bratrská“ invaze 21. srpna. Teprve 3. května 1990, 18 let po jeho smrti, mu prezident Václav Havel vrátil hodnost armádního generála.

    Během své vojenské dráhy obdržel Ludvík Krejčí na 20 vyznamenání (mezi nimi tři francouzská, Válečný kříž 1914–1918 se dvěma palmovými ratolestmi, Medaili za chrabrost a Velkodůstojník čestné legie, důstojník čestné legie a rytíř čestné legie). Z ruských např. Řád sv. Vladimíra, také britský DSO. Jeho krédem bylo „Když zemřít, tak čestně“.

    Generál Ludvík Krejčí zemřel 2. února 1972 v Ústí nad Orlicí. Je pochován v Brně-Tuřanech. Spoluobčanům připomíná slavného rodáka pamětní deska na jeho rodném domě v Tuřanech na Tuřanském náměstí.  (čip)