Filmový mág Miloš Forman v Divadle na Provázku
Divadlo na Provázku v té době působilo v Procházkově síni brněnského Domu umění. Psal se rok 1983.
Bolek Polívka měl zrovna po premiéře skvostného představení „Šašek a královna“ a soubor Provázku se vrátil z Ženevy, kde na festivalu divadel pro děti (The international Festival of Children Theatres – Am Stram Gram 1983) s velkým úspěchem odehrál autorskou inscenaci Evy Tálské „Svět snů“.
Eva Tálská rozeběhla zkoušení konečně povoleného titulu „Pohnutedlná čtení o Donu Šajnovi a nevinně soužené hraběnce Genovefě“, režisér Peter Scherhaufer s dramaturgem Petrem Oslzlým a autorem Ludvíkem Kunderou připravovali v pražském Národním divadle zakázaný „Labyrint světa a Lusthauz srdce“ do konečné podoby.
Současně domlouvali v Kodani, Lodži i v Brně realizaci mezinárodní divadelní inscenace-události „Together – Labyrinth of the World and Paradise of the Heart“ (Společně – Labyrint světa a Ráj srdce), která se měla konat v dánské Kodani od 10. června do 17. července, jako součást světového Festivalu “of Fools 4.“
Do toho všeho studoval Peter Scherhaufer s „Dětským studiem“ scénář talentovaného studenta Petra Osolsobě „Hra na indiány“.
Ještě musím prozradit, že se tehdy schylovalo k obrovské divadelní události. Do Brna přicestoval soubor Velkého činoherního divadla Maxima Gorkého z Leningradu, aby na scéně Mahenova divadla uvedl slávou ověnčené představení svého šéfa Georgije Tovstonogova „Příběh koně“, který dramatizoval Mark Rozovskij podle povídky Lva Nikolajeviče Tolstého „Cholstoměr“.
Režisér Scherhaufer mně řekl: „Choď sa na nich podívat, sú staří, ale dobří.“
Docela jsem se na ruské „Koně“ těšil.
Zavolal si mě ředitel Státního divadla Karel Šeda, do jehož pravomoci Divadlo na provázku patřilo: „Járdo, mám pro tebe úkol, který hravě splníš. V Praze natáčí americký filmový štáb film Amadeus, režíruje ho Miloš Forman. Nevím proč, ale zakoupili si celé představení Provázku „Příběhy dlouhého nosu“. Třeba jim vypadl představitel Mozarta a oni možná hledají náhradu, nevím… Tak u toho buď.
U takových událostí šéf musí být. Nepředpokládám, že by se něco přihodilo, jistě tam bude dost lidí, aby se nepřihodilo nic, ale šéf je šéf! Tak to je vše, šéfe.“
„Řediteli a volňásky pro mě na leningradské divadlo by nebyly?“
„Ale, Járdo, já myslel, že o normální divadlo už nestojíš…, po druhé si musíš říct dřív. Samozřejmě, že už žádné vstupenky nejsou. Ani volné.“
Nastal den příjezdu amerických filmařů. Odpoledne se Dům umění zaplnil věrnými známými i mně více méně neznámými lidmi. Mezi nimi prokmitával náborář a věčný vtipálek Franta Jemelka s pokřikem: „Lupat, vážení, lupat! Ale opatrně, ať dnes není průser!“
Před Domem umění se kolem sochy maršála Malinovského sjížděly černé limuzíny a naleštěná štábní auta. Začali z nich vystupovat američtí filmaři…
„Už jsou tady, už jsou tady!“
Dům umění povzdechnul a následně oněměl. Jeho návštěvníci utvořili špalír a do foyeru se vevalil početný filmový štáb. Na jeho čele kráčel rozevlátý, statný muž ve světlém, prodlouženém saku, se zapáleným doutníkem v puse. Mluvil hlučnou angličtinou: „We are in the Theatre on a string, look!“!“
Přítomní zatleskali a vmísili se mezi filmaře. František Jemelka mě zatahal za rukáv: „Jardo, diváků je nějak moc, mizím…“
Do lítaček Domu umění vešli tři svátečně odění pánové a okamžitě se hrnuli ke mně. Muž s pleší, s drátěnými brejličkami a v tmavém svrchníku elegantně přehozeném přes plece mě oslovil: „Daragoj boss, ja těatralnyj režisser iz Leningrada. Meňja zavut Tovstonogov, Georgij Georgijevič. U meňa jesť zapros vstretitsja s chozjajinom Formanom, pažalujsta!“
Zašeptal jsem do davu: „Promiňte, musíme se protlačit k panu režiséru Formanovi…“ Lidé se trošičku rozestoupili, já vzal režiséra Tovstonogova za ruku a táhl ho uzounkou štěrbinkou do středu foyeru: „Dovolíte, prosím, musíme za panem Formanem. Najednou bylo kolem ticho.
Bohatýrská hlava s kouřícím doutníkem řekla: „What is this? What is going on?“
„Mistře, režisér Tovstonogov z Leningradu vás žádá o krátký rozhovor.“
„Ano? Yes! Oh yes! I will be pleased!“.“
Dva režiséři si podali ruce. Sovětský Gruzín z Leningradu nabídnul ruku uctivě, důstojně, Čech z Ameriky ji přijal shovívavě, ležérně.
Tovstonogov hovořil anglicky, chválil Formanovy filmy, na které se jezdil dívat do Finska a v závěru své chvály požádal mistra Formana o možnou přítomnost na představení Příběhů dlouhého nosu, protože „this is my only chance to see the work of director Eva Tálská.“
Kouřící režisér Forman poslouchal a k velkému překvapení svou odpověď formuloval rusky: „Uvažájemyj kollegi, eto měloč. Já pamagu tibě. Ty moj gosť! Ja nadějus, čto eto okupitsja u vas v Leningradě. Pažalujsta, perejditě sesť!“
Dal pokyn asistentovi a ten se s úslužnou noblesou ujal tří sovětů, aby je odvedl po schodech nahoru do hracího sálu.
Přitočil se ke mně mluvný mladý muž: „Pane šéfe, jsem z produkční skupiny, mám na vás dotaz, Miloš Forman hodlá obsadit do Amadea vaše herce. Měli by představovat členy slavného vídeňského Schikanederova divadla. Jsou to velevýznamné role a Milošovi na nich tuze záleží. Také říkal, že duch vašeho divadla se podobá tomu dávnému, vídeňskému.
Pane šéf, točíme v Praze, platíme v dolarech! Miloš za vámi přivezl výtvarníky, choreografy, má vytipované herce, vlastně by obsadil celý váš soubor, ale pan Oslzlý nabídku odmítnul… My tomu nerozumíme, proč?
Pane šéfe, vy jste šéf, zamyslete se, vždyť Formanův Amadeus má získat Oskara a dostane ho! My, co jsme kolem, musíme k tomu Milošovi pomoci. To je naše vlastenecká povinnost!“
„Ano? To už se ví, že Amadeus dostane Oskara?“
„ Ano, pane šéf, to už se proslýchá. Vy jste jediní Češi, co nechtějí svému, světem uznávanému, laurem Oskara již ověnčenému krajanovi pomoct!
Miloš Forman nabídne divadlu obrovský „džob“ a brněnský Provázek to odmítne. Neuvěřitelné! Skandální! Já vám nerozumím!“
„Pane, já vám ano. Já vám rozumím. Opravdu!“
Miloš Forman se náhle vydal davem k malému, staršímu muži, sklonil se k němu a velmi uctivě mu něco šeptal do ucha. Dokonce si před tím vytáhnul z úst čadící doutník. Malý muž se usmál, kývnul hlavou, že ano, režisér Forman si dal doutník do úst, zvedl levou ruku a řekl: „Action!“!
Štáb ožil, posbíral mikrofony, kamery, reflektory, zvukařské šibenice a hnul se po schodech do hracího sálu.
Mluvný mladý člověk se ke mně naklonil: „Vidíte, pane šéf, sám velký producent Saul Zaentz sem přijel!“
„Pane, ten malý, nenápadný pán?“
„Ano, šéfe, jeden z největších producentů planety Saul Zaentz, a váš dramaturg Oslzlý nabídku odmítne! Nejde s tím přece jenom něco udělat, pane šéf?“
„Myslím, že nejde, vážený pane, pan Oslzlý ví, co dělá.“
Příběhy dlouhého nosu měly obrovský úspěch. Režisér Tovstonogov, jeho dva asistenti, jeden z největších filmových producentů planety Saul Zaentz, hvězdný, stále bafající Miloš Forman, celý filmový štáb i všichni Provázku věrní aplaudovali ve stoje.
Mladý, mluvný produkční se chytal za hlavu: „Taková šance, taková šance! Já, vám nerozumím, já, vám nerozumím! Provázek mohl být nesmrtelný a vy to odmítnete, nerozumím tomu!“
Na druhý den jsem vyprávěl celou story režiséru Scherhauferovi. Poslouchal, tahal si pravou rukou knír a mlčel.
„Není to, Peter, škoda?“
„Čeho škoda? Jaká škoda?“
„Herci si mohli přivydělat…“
„Co si kdo mohl přivydělat, co? Za pár filců zradíme svoj program? Co to meleš, můj milý? Forman chce herce na dva měsíce, rozumíš temu? Červen a červenec! Šílenče, čítal si scénář? Davové scény, žádné role, ale čurdy, Jarošu, čurdy, stafáže! Dva měsíce!
Chystáme se do Kodaně, můj milý, budú tam s námi čtyři divadelní soubory, ty to pořád nechápeš? Cardiff Laboratory Theatre z Velké Britanie, Teatr 77 z Polska, Den Bla Hest a Group of Copenhagen z Dánska, co bysme jim řekli, můj milý? Že jsme hajzli, co sa kvůli pár dolarom zaprodali Formanovi?
A kdo by jim za nás zaplatil ztráty? Ty, Jarošu, nebo snad naši herci? Nenech sa vysmát!
Forman si najde lehce náhradu, to sa neboj, ten bude slavný aj bez Provázku. Keby o nás stál opravdu, tak by natáčení přeložil na srpen, rozumíš, to až budeme z Kodaně doma, čerpat dovolenú. Potom by si herci mohli přivydělat. Mysli, Jarošu, mysli! Kurva, vytrávilo mi, nemáš čabajku? S tebú mně vždycky vytráví.
No nic, Jarošu, už o tom Amadeovi nikde nemluv, hlavně ne před Oskou, ten by ťa zahlušil!“
Peter měl pravdu, režisér Forman do rolí herců Schikanederova divadla obsadil Karla Effu, Jitku Molavcovou, Lenku Loubalovou a spoustu dalších českých herců i hereček. Film Amadeus se stal slavným, od americké akademie získal celkem osm Oskarů, toho nejuznávanějšího za režii Miloš Forman.
Kodaňský projekt pěti divadelních skupin „Together – Labyrinth of the World and Paradise of the Heart“ se uskutečnil, byl úžasný, jedinečný, ve starých halách bývalé válcovny plechu jej zhlédlo na 20 000 diváků! Posunul odvahu divadelníků Evropy toužících po svobodné spolupráci v rozděleném světě k dalším společným akcím a projektům.
P. S.
„Příběh koně“ jsem neviděl, vždyť vstupenky nebyly, ani ty volné, žádat režiséra Tovstonogova o vstup do domovského divadla, na jehož scéně jsem deset let hrál, mně připadlo poněkud nedůstojné, trapné a hloupé.
JAROSLAV TUČEK
