Fašankové posezení s Vladimírem Fuxem

    Ona esemska z nedělního rána prvního únorového dne roku 2015 byla mrazivě lakonická. Vladimír zemřel včera večer ve vyškovské nemocnici. Kdo jste ho měli rádi, vzpomínejte s námi. Fuxová.

    Vzděláním inženýr řízených chemických výbuchů, prožil Vladimír Fux většinu svého profesního života jako rozhlasový spíkr, překladatel, textař, kreativec v reklamě Brněnských veletrhů, příležitostný zpěvák a kabaretní herec, skvělý partner Toma Pantůčka ve společných satirických skečích... Další kapitolou jeho života byla (jak těžké uvěřit, že už je jinde) autorská a dramaturgická spolupráce se Satirickým divadlem Večerní Brno. Přehlédnout nelze ani jeho angažmá v recesistické Velkomoravské universitě strécovské a tetinské.

    Jednou v létě osmašedesátého roku republiku sevřeli do kleští zelení bubáci v hranatých krabicích s pěticípými hvězdami na zádech a hajdy, Vladimíre, do maringotky geologického průzkumu! Čerpat vodu, nosit vodu, měřit vodu, rodinu je však třeba uživit, právě tu druhou, ještě nezajištěnou. A tak po nocích zase překlady a ve dne voda, voda, samá voda, sem tam kafe nebo deci, rum do čaje, čum do ráje, a tak až do důchodu...

    Poslední půlrok byl asi z nejtěžších období Vladimírovy životní pouti. „... Můj život se odvíjí mezi nemocničním lůžkem ve Vyškově a mou postelí v Lulči,“ hlásí v jedné ze svých esemeskových depeší kamarádovi do Brna. „Nejhorší na tom všem je, že mi to ještě píše. Ale když není zájem! Nejlíp odstřelit, ano, penzisti by se měli střílet. Asi to pošlu jako námět k přemýšlení tomu olejáři, řepkovému králi, co tvrdí, ANO, bude líp, jen mlčí o tom, kdy, kde a komu.

    Líp už nebude, protože prožitý věk nevrátíš. Postel není špatný vynález, jen z ní nesmíš spadnout. A já občas padám. Vím, že je to asi k smíchu, ale že by to byla extra sranda, to tedy není!“

    Vladimír Fux podle svých ošetřovatelů odešel tiše, s lehkým úsměvem ve tváři, prostě tak, jak jsme ho znali – vždy s úsměvem, třebas ho duše bolela. Odešel v něm rytíř a nic na tom nemění, že jeho medaile a řády byly z ořechů nebo z brambor a že pronikavý jas jeho aury nevyvolávaly pláty ocelových krytů brnění, ale jeho jiskřivý duch. A že dokázal jiskřit! Často i tam, kde jiní zoufale volali o pomoc, anebo házeli flintu do žita, když viděli, že svoje strachy silou nepřemohou.

    Vladimír byl výjimečný. Žel nevybaven pro toto století. Byl to muž velmi nestandardní a úspěšně se vzpíral zavedeným poučkám. Dokonce i těm ortoepickým. Zuboretné hlásky, které tvoříme nejméně dvěma páry zubů, uměl vykousnout zubem jediným. A jak uměl být kousavý, když chtěl...

    Fašankové posezení s Vladimírem se uskutečnilo ve čtvrtek 12. února 2015 ve 20.55 h v sále a přísálí Divadla Bolka Polívky v Brně. (Ještě jednou steré díky principálovi divadla, který nežádal peníze za pronájem.) Pozvání přijali tvůrci televizního dokumentu Večerní Brno – zmizelé divadlo, režisér Jiří Vondrák a jeden z někdejších protagonistů divadla, dramatik a publicista Milan Uhde, dále pamětníci vzniku i konce divadla, jediného svého druhu v poválečném Československu, herci Dáša Černíková, Jiří Jurka či doyen brněnského herectva Miroslav Výlet. Nechyběli ani zpěvák a skladatel Petr Ulrych či kytarista Milan Kašuba, herci brněnských divadel, pracovníci vysokých škol, Českého rozhlasu a České televize, stréci, tetiny, přátelé... 

    Vladimíre, chybíš nám.

LUBOŠ PETŘÍK