Osmdesátiny významného brněnského novináře

Co vím a co jsem se dozvěděl o Ladislavu Vencálkovi

30.04.2016 06:15

    Ke konci roku 1988 se mi po řadě let podařilo odejít ze zaměstnání, které s odborností, jež neslo v názvu, nemělo mnoho společného. Byl jsem přijat do brněnské redakce Svobodného slova. Jedním z kolegů v deníku, kam jsem předtím dlouhodobě přispíval, byl Ladislav Vencálek. Znali jsme se samozřejmě i z jiných setkání, jinak ve městě velikosti Brna u osob obdobného zaměření není ani možné.

    Vencálkovy články z dob, kdy působil v redakcích Zálesáka, Brněnského večerníku a zejména Svobodného slova, stejně jako zkratka „lav“, byly nepřehlédnutelné. Patřil k předním novinářům Brna své doby, texty přebíranými celostátní redakcí, oslovoval přes hranice regionu. Psal hodně, s osobitým rukopisem. Nejednou vstupoval nejen do problému, ale i na nejistou půdu. Rád zatknul drápek, poodkryl skrývaný nešvar, zaryl do lakovaného povrchu reality. Myslím, že právě zde byla jeho „parketa“ v novinařině. Možná, kdyby slavný, dnes již zapomenutý deník pokračoval dál, Laďa by snad inklinoval k investigativní žurnalistice, kde je přístupu, který mu byl blízký, za všech dob třeba.

    Naše vzácná kolegyně Erika Bezdíčková napsala: Dlouhá léta jsem s Ladislavem Vencálkem nejen spolupracovala, ale sledovala také jeho publicistickou činnost ve Svobodném slově, které mi každé ráno přistálo ve schránce. Brněnská redakce byla velmi čilá a nekonformní (nakolik to šlo), ale Laďovi se často podařilo napsat – mezi řádky – to, co považoval za podstatné a pravdivé. Připomněla i jejich někdejší spolupráci při vydávání Technických novin, které vycházely v Bratislavě a na propagačních materiálech pro Brněnské veletrhy a výstavy. Bezdíčkovou trochu překvapilo, že L. Vencálek, spjatý nejvíc s hospodářsko-společenskou a technickou problematikou, „přešel k sociální práci v Moravskoslezském kruhu, který pod patronací Diakonie organizuje kurzy pro laickou veřejnost a vydává časopis Pečuj doma“.

    Je to jednoduché. Laďa setrval v redakci Svobodného slova do konce listu v roce 1996. Přesně v šedesáti odchod do důchodu. Noviny změnily majitele, název, krátce ještě přežívaly. Pro novináře, který umí, přeje si nadále v branži působit, psát, přitom je již v jistém věku… Nebyla snadná doba k uplatnění. Kolegovi Antonínu Hošťálkovi, z téže redakce, orientovaného na sociální problémy, se podařilo získat pro svůj projekt nezbytnou podporu. Nabídl spolupráci. Moravskoslezský kruh vydával nejen periodika jako „Bariéry“ a „Pečuj doma“, ale také „Občanský společenský dvouměsíčník Konec konců“. S Laďou jsme se opět setkali jako kolegové publicisté. On zde našel uplatnění i v redakční práci. Do třetice jsme se sešli později v regionální radě Syndikátu novinářů.

    O čem jsem věděl méně, je Vencálkova volná tvorba. Provází ho od gymnaziálních let. Založil studentský časopis Šydlo, kam přispíval básněmi a povídkami, často se satirickým hrotem. Jako čerstvý absolvent geologie, ocitl se na nedlouho v Chomutově. Zde se třemi studenty dali vzniknout Divadlu v podloubí. V prvé půli šedesátých let s představením na notu tehdy populárních „text appealů“ sjezdili kus republiky. Jedním z trojice studentů byl později legendární, bohužel předčasně zemřelý, Jiří Bulis.

Na Syndikátu novinářů jižní Moravy jsme Ladislavu Vencálkovi připili na zdraví.

    K osmdesátinám, které ho zastihují v plné aktivitě, si jubilant nadělil, a také pečlivě připravil „Pozdní sběr“. V první části knihy dává nahlédnout do výběru ze své volné tvorby. Mnohé kolegy asi překvapí zajímavými povídkami, ale zejména jako básník, který to o sobě nedal moc vědět. Vencálek – básník je stručný, srozumitelný, vážící slovo. Dokáže oslovit niterným prožitkem a sdělností myšlenky, neinklinuje k přílišné zdobnosti ani k intelektualizování. Druhá, rozsáhlejší část je vizitkou Vencálka – žurnalisty, výběrem z novinových textů, současně obrazem doby, v níž novinář působil. Knížku vydal Moravskoslezský kruh, vtipnými a nezaměnitelnými ilustracemi doprovodil náš společný přítel Jan Steklík, který v osmdesátých letech takto provázel mé fejetony v Brněnském večerníku.

    Co Laďovi závidím je, že mohl strávit nejproduktivnější léta života ve Svobodném slově. Mně se poštěstilo být tam dva roky. Navíc ve zlomových letech, odešel jsem na podzim 1990. Melantrich mi naplnil představu solidního zaměstnavatele, který cení výkon a aktivitu. Na dobrou partu a atmosféru v redakci nelze zapomenout. L. Vencálek správně připomíná, že dříve „úzkoprofilový“, pak nejčtenější deník s nákladem dnes neuvěřitelným, má svůj jistý podíl na nezbytné společenské změně.

    V roce 1989 pochodovaly Brnem zástupy lidí. – Generální stávka byla tečkou za zhroucením zcela již neživotného režimu. Pod okny redakce, teď přesně nevím, zda dosud na třídě Vítězství či opět již Masarykově, řady zpomalily a dav skandoval: „Svobodné slovo – svobodné volby!“ Heslo, vzniklé spontánní asociací, bylo snad také oceněním redaktorů z Prahy i kolegů z brněnské redakce. Mnohými texty drobně, vytrvale, nenápadně drolili zdánlivě nepostižitelný monolit. Jméno Ladislav Vencálek sem nesporně patří. V podzimním dění roku 1989 se stal členem brněnského Občanského fóra a v barvách OF prvním polistopadovým zastupitelem města Brna.

    To vše je dávno, sám nevím, kam se poděl Melantrich se svým nemalým majetkem i slavným balkonem z listopadového Václaváku, do různých stran se rozprskli ti, kteří tvořili a vyráběli kdysi známé a čtené noviny. A tak listuji v úvahách nad časy uplynulými a Laďovou knížkou. Moc se mi nezdá ten název: Pozdní sběr. Bude následovat Sběr ještě pozdnější, a pak nejpozdnější? Kdo ví. Osmdesátka se k člověku nenápadně připlazí se stejnou neodbytností předchozí sedmdesátky či následující devadesátky, která, jak napsal Foglar, pokračuje.

    Laďa Vencálek zanechal za sebou zřetelnou stopu z let, kdy působil jako profesionální novinář. Zdatný „psavec“ o sobě dává vědět dodnes. Povšimneme si i při ochutnávce jeho Pozdního sběru. Třeba nás napadne, proč dosud nikoho nenapadlo… Určitě jeden z těch, který již dříve naplňoval třeba předpoklady k nominaci na udělení Ceny města Brna.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: Jan Martof