Už více než rok má angažmá v hereckém nebi

Balada o Jurovi (Tomkovi)

21.10.2014 19:45

    Balada o Jurovi − to by byl hezký název určitě hezkého filmu. Byl by to − slovy teatrologa profesora Srny − neobyčejný příběh obyčejného člověka. A Jura Tomek by hlavní roli určitě zvládl stoprocentně. Shodli jsme se na tom nedávno s jedním Tomkovým hereckým kolegou, když jsme hovořili o Jurově odchodu z jeviště života, od něhož již uplynul celý rok. Díky mé někdejší profesi televizního dramaturga se mi před očima objevují jeden po druhém obrazy scénáře takového filmu, které se postupně řadí do jednotlivých dílů cyklu − v tomto případě jednotlivých období hercova života. Vždy jsem při natáčení trochu záviděl kameramanům, protože ti mají k hercům ještě blíže než jiní členové štábu. Kameramani totiž sledují herce hned dvojí optikou: optikou kamery a optikou oka (ba někdy lze herce sledovat i optikou duše). V hledáčku kamery si lze páčkou či tlačítkem přiblížit hercovu tvář až na velký detail a rozpoznat třeba i pod líčidlem nejen prohlubující se vrásky, ale i hloubku prožitku. I když při střihu pak dochází k selekci záběrů, může ovšem díky objektivu kamery pak nejen dramaturg, ale hlavně divák také sledovat hercovu mimiku a gesta − a troufám si tvrdit, že tak je snad i možné poznávat alespoň částečně hercovu povahu, jeho založení a jednání, ba s trochou nadsázky lze odhadnout – slovy F. X. Šaldy – i jeho „karakter“.

    Myslím také, že k Srnovým v úvodu zmíněným slovům mohu z dlouholeté zkušenosti s Jurou Tomkem přidat i slova o herci, jehož velikost by byla vyjádřena velikostí jeho skromnosti − myslím, že někdy až přílišnou, poněvadž by si býval zasloužil daleko více televizních rolí. Je to pouze zdánlivý rozpor, neboť u herce se zpravidla předpokládá jistý exbicionismus a určitá patetičnost. Jenže Jurovi nebylo − a právě před kamerou − nic tak cizí, jako okázalé předvádění a rozmáchlá gesta, protože pohledem na obrazovky v režii jsem prostřednictvím oka kamery zblízka poznal, že vždy dával přednost neokázalé přesvědčivosti a citlivosti souhry mimiky a mluveného slova. Jsou herci, které má kamera ráda. Před kamerou dvojnásob platí, že není malých rolí, protože i v kratičkém záběru lze hodně sdělit. I krátký, ale působivý záběr si divák zapamatuje. Vyžaduje to ovšem maličkost: aby herec byl dobrý herec (když se někdo zapíše do divácké paměti ostudou, to je samozřejmě jiná věc). Jura Tomek patřil mezi dobré herce. A navíc byl dobrý člověk, což s herectvím (a pochopitelně ani s jinou profesí) nemusí vždy jít ruku v ruce. Poznal jsem totiž Juru Tomka i jako upřímného člověka, který miloval Brno a také brněnskou televizi uhdeovskou „hořkou láskou“. I když televize mu nedala tolik příležitostí, kolik by si zasloužil, přesto sám říkával, že se nehodlá „vmezeřit“ mezi ty, kteří odsuzují televizní pořady en bloc a vidí dokonce i barevné pořady černě, ale že televizi považuje za přítele. A že fandí televizi i jako divák, tedy nikoliv pouze z důvodů profesních, i když má řadu výhrad třeba vůči nevkusné inzerci, krvavým akčním filmům, nechytrému humoru či skladbě programu. A také vůči rychlodabingu či titulkování: on, dabingový mistr, dobře věděl, co je kvalitní dabing pro diváka − a vlastně i pro herce. A přál brněnské televizi, aby byla v povědomí diváků celé republiky jen „z té lepší stránky“.

    My, co jsme Juru Tomka znali, si ho budeme také pamatovat jen z té lepší stránky.

JAN MERVART