Až příliš slavná minulost?

26.01.2016 17:05

    Brno a brněnský sport… o malou sondu jsme požádali jednoho z nestorů v řadách brněnských sportovních novinářů, Zdeňka Hrančíka, dlouholetého redaktora Rovnosti. Přiznáme, že jsme drahný čas dumali, na koho se obrátit. Jsa také věkovití, letěla nám myslí jména – Lev Vašíček se svým znamenitým archivem, Jílek, Válka, Jokl, Vlk, Kramář, Polešovský, Vlašic, skvělí tvůrci – leč většinou již ve sportovním nebi. „Snad je to důkaz, že u novin (rádia, TV) se lidé opravdu opotřebovávají víc než v jiných profesích,“ míní Zdeněk Hrančík. Ale dodává, že i ti mladí dnes jsou dobří: „V Mladé frontě byl vynikající Krutil, který se snad nějak naštval a odjel do Ameriky…“

    Zdeněk Hrančík je expertem najmě na cyklistiku, v roce 2007 vydal knížku Půlstoletí na vítězných galuskách, a tak se nedivme, že v tomto článku hodně vzpomíná na borce s favority – pardon, že favorit jako výdobytek českého průmyslu najdete už jen v muzeích a na půdách? Ale nechme hovořit Zdeňka Hrančíka:

    Nemohu nevzpomenout návratu brněnských olympioniků z Tokia koncem října 1964. Přijetí na náměstí Svobody bylo jaksepatří slavnostní hlavně díky tomu, že čtveřici nejúspěšnějších se na krku houpaly medaile – cyklistovi Jiřímu Dalerovi zlatá a dalším třem, diskaři Ludvíku Daňkovi, fotbalistovi Karlu Lichtnéglovi a volejbalistovi Pavlu Schenkovi ze stříbrného kovu. Parádní bylo také páté místo dalšího cyklisty Favoritu Jiřího Pecky.

    Ale nebyli jen cyklisté. Výjimečná byla o šestnáct let později také bilance brněnských zástupců na OH 1980 v Moskvě, zlaté medaile pomohli vybojovat fotbalisté Zbrojovky Rostislav Václavíček (kapitán týmu), Jindřich Svoboda (střelec vítězného gólu ve finále) a Josef Mazura. Bronz z časovky družstev přidali cyklisté Dukly Jiří Škoda, Michal Klasa a Vlastibor Konečný a členové stíhacího týmu Jiří Pokorný a Igor Sláma z Favoritu. A k nim se řadí ještě sportovní gymnastka Sokola Brno I Věra Růžičková (závod družstev v Londýně 1948) a sportovní střelci Rudé hvězdy Josef Panáček (Montreal 1976) a Petr Hrdlička (Barcelona 1992). Úžasná bilance, a což zlaté triumfy Daňka (Mnichov 1972) a veslařky Mirky Knapkové (Londýn 2012), ti ovšem působili v té době už v Praze...

    Součet „brněnských“ stříbrných a bronzových olympijských medailí za poválečné období se zatím zastavil na úctyhodném čísle 31. Podstatným dílem (7 hráčů, 13 medailí) do této bilance přispěli hokejisté Rudé hvězdy/Zetoru. O zatím poslední medailový zápis se postaral střelec Komety Petr Málek na skeetu (2. místo Sydney 2000).

    Pokud jde o světové šampionáty, pozoruhodný je podíl brněnských volejbalistů Karla Lázničky, Drahomíra Koudelky, Pavla Schenka a Vladimíra Petláka na zlatých medailích z roku 1956 a 1966, a podobně tomu bylo při MS basketbalistek do 20 let 2001 v Brně. Titulem ozdobili vrchol kariéry krasobruslaři René Novotný s Radkou Kovaříkovou, ale o rekordní zlatou záplavu, navíc s parádní dekorací v podobě duhových trikotů se postarali cyklisté. Samozřejmě v první řadě královopolští dvacetinásobní šampioni v kolové bratři Pospíšilové s nezapomenutelným trenérem Rudolfem Harthem, jejich nástupci z Favoritu Berger, Kratochvíl, ale i stíhači Buchta, Soukup, Sláma a tandemisté Kučírek, Martínek a Vobořil.

    Medailových úspěchů z vrcholných mezinárodních soutěží je dlouhá řada a Brno se díky tomu ve zmíněných, ale i dalších sportech, zvláště v hokeji, drželo dlouho na výsluní. Navíc se zdárně umělo a stále umí často zhostit i pořadatelské role mezinárodních soutěží včetně mistrovství světa.

    Úspěchů i nádherných zážitků, jimiž fanoušky obšťastňovali hokejisté nebo fotbalisté je dlouhá řada, ale nesmíme zapomenout na basketbal a volejbal a zmínku zasluhují i házená, atletika, plavání, veslování, sportovní i moderní gymnastika a další odvětví, jejichž výčet je dlouhý, sotva by se snad kromě Prahy našlo město s podobně rozsáhlým sportovním děním. Žel, už nějaký čas se na spoustu někdejší slávy jen vzpomíná. Proč? Rozhodně neplatí, že by se nástupcům legendárních opor nedařilo, zápasy a měření sil v nejvyšších soutěžích přitahují stále dost diváků a důvodů ke spokojenosti není málo, avšak ubylo mezinárodních vavřínů a o hodně těžší než v minulosti je prosadit se i v domácí konkurenci. Rovněž míst v reprezentaci jakoby pro Brňany bylo stále méně. V olympijských sestavách hokejistů bylo zejména v šedesátých letech vždy několik Brňáků, na turnaj do Squaw Valley cestovalo v roce 1960 dokonce osm hráčů Rudé hvězdy, zatímco za poslední čtvrtstoletí se pod pěti kruhy objevili z Brňanů jen Martin Havlát (Salt Lake City 2002 a Vancouver 2010) a Tomáš Sršeň (Lillehammer 1994), oba však až v době působení v zahraničí. Naštěstí po hubených letech je úroveň skvěle organizované Komety na vzestupu, což je kromě herní kvality a umístění znát i na obdivuhodné divácké přízni. Dva z odchovanců, Pavel Zacha a Jakub Zbořil, usilují o angažmá v zámoří.

Ústup ze slávy?

    Hledáme-li příčiny ústupu ze slávy, tak se na prvním místě nabízí posouzení podmínek pro rozvoj sportu. Mohlo by se zdát, že sportovišť je málo, že se zapomíná na mládež, ale já myslím, že se přece jen v poslední době leccos změnilo. Vedení města sportu přeje, sportovišť stále přibývá, včetně hřišť školních a veřejně přístupných a zlepšuje se jejich vybavenost i kvalita. Dostatek prostoru k pohybovým aktivitám má jak mládež a zájemci z řad veřejnosti, tak i rozsáhlá základna výkonnostního a vrcholového sportu. Podmínky jsou dobré, což platí i pro řadu nových odvětví, jako jsou florbal, korfbal, hokejbal, bikros, biketrial, futsal atd. Ani cyklistika na tom není špatně. Nebývalá nabídka komfortně vybavených bicyklů se navzdory vysoké pořizovací ceně odráží v obrovském počtu cykloturistů, nejen na cyklostezkách je stále rušno.

    Složitější je to s areály pro vrcholové akce odpovídajícím současným požadavkům s přihlédnutím k potřebám druhého největšího města v zemi a samozřejmě také vyhovujícím požadavkům pro pořádání mezinárodních akcí. Jde o fotbalový stadion a víceúčelovou halu. Stadiony za Lužánkami už dávno dosloužily a náhrada v podobě Ronda a královopolského fotbalového stadionu s vedlejší Městskou halou míčových sportů sice pro většinu akcí vyhovují, ale nelze nepoukázat např. na nedostatečnou kapacitu hledišť, fotbal už by se měl obejít bez atletické dráhy a celková koncepce a vybavenost nových sportovišť by měla odpovídat současným požadavkům včetně parkovišť. Za vzor může posloužit řada objektů i z menších měst než je Brno. O možnostech vybudovat tyto areály už se hovoří dlouho, nechybí přání umístit je opět u Lužánek, a přestože půjde o hodně náročnou investici, některé úvahy už naznačují, že i velké překážky by se daly překonat. Zájem veřejnosti neutuchá, dokládá to rozlučková party Petra Švancary, který naplnil rozpadající se bývalý stadion fotbalové Zbrojovky.

    Ale jsou tu i další momenty, pro něž je dosažení met ve vrcholovém sportu stále obtížnější. Staří srovnat dnešní hokej nebo fotbal, vlastně všechna sportovní odvětví s minulostí – všechno je mnohem náročnější. V basketbalu neexistovaly smečované koše, nechci tvrdit, že by tam borci nedoskočili, ale dnes jsou trénovaní jinak a smečují i trpaslíci, rozdíl v kondici je všude. Podobně rychlost a razance v hokeji, takže nerad bych současníkům něco vyčítal, ale mají to těžší i v domácích soutěžích, konkurence je obrovská a peníze… často se seženou spíš v menších městech, kde se daří jen jednomu sportu.

    Dnes je taky obrovská fluktuace hráčů. Ze sportovců a sportovkyň, jimž se podařilo dorůst k vysokým metám a naše město proslavit, mnozí přišli odjinud a už v Brně zůstali. Samozřejmě je dost i případů opačných. Přestupů přibylo a od devadesátých let jsou zvlášť lákavé odchody do zahraničí. A naopak je už běžné (a samozřejmě ne levné) vylepšovat sestavy posilami z ciziny. Takže kromě toho, že vrcholový sport je odvětvím značně nákladným už kvůli provozním výdajům a vysokým cenám výbavy aktérů i sportovišť, jsou významnou výdajovou součástí poplatky za přestupy a samotné mzdy. Vyhlídky na výsledky se odhadují podle výše rozpočtu a brněnské kluby se většinou řadí spíše k těm nízkorozpočtovým. Získat dostatek peněz je zvlášť ve městě, kde jsou desítky potřebných klubů a oddílů, velký problém, ale mít v sestavě kvalitní zahraniční oporu je přáním a asi i podmínkou pro každého, kdo chce teď už nejen v mezinárodním, ale i v domácím měření sil obstát. I když k vidění je stále i dost případů potvrzujících, že samotné angažování zahraničních posil ještě nemusí zdaleka znamenat jistý úspěch. Pokud se ovšem sejdou partneři natolik zdatní, jakými byli v basketbalových Žabovřeskách manažer Jiří Hamza a trenér Jan Bobrovský, je triumf v podobě euroligového primátu a částečně i zlata z ME příjemnou odměnou. Myslím ale, že to byla výjimečná konstelace. Jiří Hamza svého času zajistil Žabovřeskám dost peněz, aby byly doma bez konkurence a obstály i v Eurolize (prosadil i potrestání Rusek), určitě pomohl taky reprezentaci k historickému evropskému titulu, no a teď mu to funguje i v biatlonu, což byl jeho plán už dávno. Dá se říct, že k basketbalu si jen odskočil. Asi ví perfektně, co to chce. V Brně je pár dobrých manažerů, dokázali toho taky moc, ale tolik jako Hamza ne. Ale proniknout do toho, poznat v čem je ten zázrak, o tom jsem možná sem tam něco zaslechl, ale popsat si to netroufám.

Podmínky asi nejsou všechno

    Obecně lze říct, že vytvářet optimální podmínky trvale je pro většinu našich klubů téměř nemožné, ukazuje to například každoroční hokejové propadání klubů, které získaly mistrovský titul – dřívější dlouholetá vláda Komety nebo Dukly Jihlava či Vsetína je už jen legendou. A to přesto, že výdaje jsou v současnosti výrazně vyšší než před desítkami let. Říká se, že český sport je v celkovém měřítku podfinancován. A nezdá se, že by se to v dohledné době změnilo.

    Můžeme se ovšem ptát proč je dnešní sport tak drahý – a tak srovnejme třeba cyklistický závod dráhařů na 1 kilometr. Čas vítěze této discipliny na OH 1948 v Londýně Francouze Duponta byl 1:13,5 min, zatímco v roce 2014 jeho krajan Pervis dosáhl v Mexiku času 56,203 s. Rozdíl 17,2 s, zlepšení o 23,4 %. Podstatná příčina zlepšení je zřejmá – speciálně postavený a odlehčený bicykl, aerodynamická výbava intenzivně trénujícího jezdce a v neposlední řadě krátká dráha v hale s pečlivě vyhlazeným dřevěným povrchem. Budovatelé nových velodromů zdůrazňují užití vzácného materiálu a nestalo se, že by se jejich díla nedočkala uznání. Rekordy díky dokonalým podmínkám jsou pak hned na spadnutí. V Brně moderní velodrom ovšem chybí. Pisárecký beton je stále relativně v dobrém stavu, ale je jasné, že už dávno měl být nahrazen. Přípravám na tuto změnu už věnoval hlavně Favorit hodně úsilí, ale zatím bez reálné vyhlídky na úspěch. A tak je nádherné, že cyklistům Dukly Brno se podařilo zazářit při Světovém poháru v roce 2014 v Mexiku, Pavel Kelemen zajel v kvalifikaci sprintu na 200 metrů čas 9,558 s, což byl světový rekord a Robin Wagner zlepšil v závodě na kilometr s pevným startem český rekord časem 59,846 s. Podobně se na dráze daří uhájit místo mezi světovou elitou i odchovanci Favoritu Martinu Bláhovi… A dobré přitom je, že brněnským cyklistům a nejen jim se vyhýbají sportovní průšvihy – mám na mysli dopingové aféry… Je tedy zřejmé, že k úspěchu vedou i morálně volní vlastnosti, jak se tomu v mluvě sportovní i všeobecné říká – a ty lze v dětech a mládeži probouzet i za skrovných podmínek…

    Nejen olympijská bilance, ale i četné další úspěchy inspirovaly v roce 1998 šéfa společnosti Galant a triatlonového klubu Ekol Michala Kočaře společně s magistrátem statutárního města Brna k založení Síně slávy brněnského sportu. Představením a začleněním nových adeptů do této galerie vrcholí každoroční slavnostní vyhlašování nejlepších sportovců města. Životní příběhy osobností ze Síně slávy zobrazují v tištěné podobě historii brněnského sportu za období sahající dokonce až do třicátých let minulého století. V tomto směru je hodnota organizačně náročného projektu, patrně jediného svého druhu v zemi, velmi záslužná. A přínos samotného každoročního prosincového setkání, při němž kromě ocenění výsledků sportovců a všech účastníků sportovního dění ve městě včetně trenérů, manažerů, mládeže a soutěží hendikepovaných sportovců je také v tom, že přispívá k uznání společenského významu sportu a ke zlepšování podmínek pro jeho další rozvoj.

ZDENĚK HRANČÍK