Antonín Přidal vzpomíná
30.10.2018 14:45
Antonín Přidal své vzpomínky nenapsal. On je namluvil – do rozhlasového mikrofonu Olgy Jeřábkové z Českého rozhlasu Brno. A ta je uspořádala a edičně připravila do knihy Lásky a lijavce (v grafické úpravě Jiřího Mičkala vydalo nakladatelství B&P Publishing, Brno 2018). Známý brněnský básník, překladatel, dramatik, rozhlasový i televizní autor, dramaturg, moderátor a režisér, publicista a pedagog tak zprostředkovaně předložil světu své Ortely a milosti (arciť v opačném pořadí slov v názvu), svědectví o bohatě naplněném tvůrčím životě, odehrávajícím se v období let 1935 až 2017. Je to proud vzpomínek na dětství v rodině okresního soudce v Napajedlích, s pravidelným pobytem u prarodičů na hanáckém venkově a prvními kontakty s milovanou angličtinou a divadlem, a poté na studia. Na brněnské filozofické fakultě Přidal v padesátých letech při studiu angličtiny a španělštiny (vedle režimu poplatných pedagogů) poznal i některé osobnosti, jež ho ovlivnily na celý život – zvláště anglisty Samuela Kostomlatského, Josefa Vachka, Jana Firbase a významného teoretika překladu Jiřího Levého. Pak mladému Přidalovi začala „dobrá škola“ během působení v brněnském rozhlasu v šedesátých letech. V tamní literární redakci se sblížil s Janem Skácelem a okruhem autorů kolem divadla Večerní Brno: Vlastimilem Pantůčkem, Miroslavem Skálou, Vladimírem Fuxem a Karlem Tachovským. A taky tam potkal svou ženu Dagmar. Kolem roku 1965 navštívil Kubu (tamní pobyt v době záplav ho inspiroval k básnické skladbě Smrt na ostrově, 1966) a Sovětský svaz, z idealismu, že může přispět ke zlepšení poměrů, vstoupil do KSČ, vydal dvě básnické knížky (kromě zmíněné kubánské ještě prvotinu Neznámí ve městě, 1966) a v roce 1967 první rozhlasové hry: Všechny moje hlasy a Sudičky.
Pak přišla normalizace – a bylo jasné, že „všechno bude jinak“, což je název jedné z kapitol knihy. Přidalovy rozhlasové pořady (zvláště populární rozhovory s „panem Hlavou“ v podání malíře a scénografa Milana Zezuly, jehož jméno se donedávna vyskytovalo v názvu galerie v Městském divadle Brno, než bylo nahrazeno jiným), články v Hostu do domu a „nevhodné“ překlady ve Světové literatuře samozřejmě vedly k tomu, že byl z rozhlasu vyhozen a začalo období „na cizí jméno“. Stačil ještě navázat posléze neuskutečněnou spolupráci s Krejčovým Divadlem za branou, vytvořit první překlady, jež už ale nemohly vyjít, a pak se rozhodl, že než nastoupit do nějakého ponižujícího zaměstnání, zůstane doma a bude se živit překlady, ovšemže na cizí jména. Převedl mnohá díla z angličtiny a španělštiny, jež vyšla pod jménem Mirka Čejky (např. Hostující profesoři Davida Lodge, Den pro Šakala Fredericka Forsytha, romány Chestertonovy, Hellerovy, Whiteovy aj.) či Jana Zábrany (Pristleyovi Dobří kamarádi). Kladem tohoto období „lijavců“ bylo přátelství s malířem Bohumírem Matalem, cesty do jeho mlýna u Doubravníku a spolupráce na třech knihách básní s Matalovými ilustracemi; ty vyšly až roku 1992 v jedné knize s názvem Sbohem, ale čemu.
Koncem sedmdesátých let se přece jen začalo blýskat na časy. Pod autorovým jménem mohl konečně vyjít zásadní překlad Ruizovy Knihy pravé lásky a byla inscenována hra Pěnkava s Loutnou v Divadle Na zábradlí. Díky dramaturgovi Miroslavu Plešákovi nastala spolupráce s gottwaldovským divadlem (úprava Molièrova Tartuffa), později i s brněnskou Mahenovou činohrou (překlad Shakespearova Othella, autorská hra Komedie s Quijotem) a Divadlem Na provázku, pro jehož režisérku Evu Tálskou přeložil nonsensy Edwarda Leara, jež později daly základ Learově veleúspěšné Knize třesků a plesků (1984).
Od poloviny osmdesátých let se u nás – i v Brně – začali objevovat američtí spisovatelé a básníci, s nimiž se Přidal setkával a mnohé z nich i překládal, jako Kurt Vonnegut, William Styron, John Updike, básník Galway Kinnell a další autoři poezie, jejichž mistrovské překlady později vyšly v odeonské edici Plamen. Vše vyvrcholilo cestou do USA a návštěvou míst spojených s překládanými autory. A začala práce na majstrštyku – překladu jazykových klauniád Pana Kaplana od Lea Rostena; v návaznosti na překlad Pavla Eisnera (1946) dílo vyšlo roku 1987 pod názvem Pan Kaplan má stále třídu rád. Poté následoval překlad povídkového souboru Isaaca Bashevise Singera Stará láska.
Oázou v těch letech byla přátelství s hercem Františkem Derflerem, vydavatelem ineditní Edice Studnice, a Josefem Šafaříkem, esejistou a filozofem „v ústraní“, jehož dílo ovlivnilo mj. i Václava Havla, Pavla Švandu a Jiřího Kuběnu.
Slíbený nástup na filozofickou fakultu, kde měl Přidal vést překladatelský seminář, zhatil Listopad 1989. Začalo období výrazné společenské aktivity, jež Přidala inspirovala k napsání „kroniky aktuálních dějů, pojmů, frází a hesel“ Slovník do hrsti, a hlavně pak k moderování debat na různá politická i jiná témata nejprve v Divadle bratří Mrštíků a poté v brněnské televizi pod názvem Klub Netopýr, později pak v rozhovoru ve dvou Z očí do očí. Došlo i na divadelní, rozhlasové a televizní inscenace, jež pak vyšly ve dvou svazcích pod názvy Všechny moje hlasy a jiné hry a Políček číslo 11 a jiné hry. A konec století z Přidala udělal učitele – na Divadelní fakultě JAMU vyučoval dramaturgii a autorskou tvorbu a vychoval generaci hlavně rozhlasových tvůrců.
Na to v příloze knihy vzpomínají Přidalovi přátelé Milan Uhde (zvláště na období Hosta do domu, normalizace a porevolučních diskusních pořadů), Jiří Plocek (zejména na společnou lásku k lidové písni a na krásnou Přidalovu knihu Potulky knihami a časem), Miroslav Plešák (na spolupráci v gottwaldovském divadle a na JAMU, kde Přidal se studenty uvedl svůj překlad hry Dylana Thomase Pod mléčným lesem, a také na vrcholnou básnickou sbírku Zpovědi a odposlechy z roku 2015), Sylvie Richterová (na diskusní pořady, sbírku Zpovědi a odposlechy a rozhlasovou hru Všechny moje hlasy), manželka Dagmar Přidalová (na krásné soužití v hlubokém porozumění) a Miloš Štědroň (na spolupráci v Divadle Na provázku a za normalizace). Kromě fotografické přílohy dokumentující Přidalův život a kontakty s přáteli jsou v závěru knihy publikovány ukázky z korespondence s Janem Zábranou a Olegem Susem, několik básní, z toho čtyři z pozůstalosti, a závěrečný obsáhlý doslov vydavatele Františka Mikše, mimo jiné vyvracející představu o Antonínu Přidalovi jako navenek noblesním a nepřístupném, ovšem erudovaném profesorovi: „Ostatně mohl by vážný člověk přeložit humoristické romány Davida Lodge, Rostenova Pana Kaplana či nonsensy Edwarda Leara?“
Přidalovské Lásky a lijavce se přímo zvedají a tyčí, případně strmí (dle slov někdejšího Přidalova učitele zeměpisu) mezi současnými podobnými knihami. Je to „kniha nabitá dobrými zprávami o lidské duši, o jejím nadání překonávat mlčení slovem, samotu sdílením, trpkost humorem“, jak to sám Přidal napsal o Sušilových Moravských národních písních. Ten proud mluveného slova se bohužel promítl i do téměř jednolitého toku přepsaného textu, kde narazit na přestávku v podobě odstavce je dost marná snaha (nebo snad šlo o to, aby text knihy zabral co nejméně místa?). I tak by kniha Přidalových pamětí, zprostředkovaných Olgou Jeřábkovou, v žádném případně neměla uniknout pozornosti milovníků kultury; těch brněnských zvláště.
MICHAL ŽÁK
