Geniální skromný zedník aneb
99 let od patentu zachraňujícího životy
18.08.2013 20:05
Bez jednoho roku uplyne 25. srpna 2013 jedno století od udělení patentu na vynález padáku Patentovým úřadem USA státnímu příslušníku bývalého Československa a čestnému členu amerického letectva. Jmenoval se Štefan Banič a narodil se roku 1870 do uherské části rakousko-uherské říše. Jeho životopis sestavený z kusých informací odpovídá jeho nenápadnému skromnému životu i politickým proměnám jeho vlasti. Narodil se ve vsi Neštichu, dnes součásti městečka Smolenice, pod honosným v duchu romantismu stavěným, pállfyovským zámkem. Když se Štefan Banič narodil, majitel zámku maďarský bohatý magnát hrabě Jozef Pállfy začal na hradě Smolenice rekonstruovat bašty a v roce 1911 začal s přestavbou na romantický pohádkový zámek. Obrovské náklady finančně neunesl, ve třicátých letech 20. století přestavbu zastavil a dokončil ji v roce 1953 československý stát. Zcela jiné možnosti měl chudý synek Štefan Banič. Cesta ke vzdělání v Uhersku byla pro široké vrstvy Slováků nedostupná hned ze dvou důvodů. Prvním byl důvod finanční a další neméně účinný byl důvod jazykový. Od vyšších ročníků základní školy se vyučovalo pouze v maďarštině, dle ligvistů v jednom z nejtěžších evropských jazyků. Účelem bylo pomaďarštění úzké vrstvičky slovenské inteligence a široká masa Slováků měla sotva umět číst a psát. Účinnost maďarizace byla velmi efektivní a nebýt 1. světové války a vzniku Československa Slováci jako národ by v Uhersku ve 20. století zanikly. Ještě po rozdělení Uherska v roce 1918 si v nově vzniklém Maďarsku slovenská menšina musela pomaďarštit i jména. Pro chudého synka Štefana Baniče byly možnosti pouze dvě. Buď pracovat v zemědělství jako nádeník, nebo a to byla vrcholná kariéra, vyučit se řemeslu. Při omezeném trhu slovenského venkova pro odbyt řemeslnických výrobků byla v řemeslnických oborech nejlukrativnější zedničina. Štefan Banič se narodil do doby, kdy probíhala intenzivní výstavba Vídně a ještě velkorysejší výstavba Budapešti, a vyučil se zedníkem. Výstavba však byla časově omezená a rakousko-uherskou říši od 90. let 19. století cyklicky navštěvovaly hospodářské krize a práce nebyla. Jak bylo v tehdejší slovenské Hornej zemi – součásti Uherska – zvykem, odešel za prací do Ameriky do města Greenville.
V roce 1912 byl při letecké show svědkem havárie končící smrtí pilota a začal přemýšlet, jak letce z havarujícího letadla zachránit. Americké vojenské letectvo vzniklo v roce 1909 zakoupením vynálezu bratří Wrightů – prvního funkčního letadla za tehdy horentní částku 25 tisíc dolarů. Nebyl však prostředek k záchraně pilota při havárii. O několik let později, v prvních letech 1. světové války, běžně létali a umírali piloti bez padáku. Letci ve vzducholodích padák neužívali. Byli si vědomi skutečnosti, že létají na výbušné bombě plněné hořlavým vodíkem, ohrožované zápalným střelivem protivníka a padák by shořel i s nimi. Občas proti předpisům, bez ohledu na nebezpečí, brali na palubu i svoje milenky. V troskách německé vzducholodi sestřelené nad Paříží se našly dámské střevíčky neznámé ženy, patrně černé pasažérky toužící po adrenalinovém zážitku z bombardovacího letu na Paříž. Navíc dobový pohled vojenských odvodních komisí na budoucí letce byl skeptický. Vojenská služba v poli, ať pěší nebo jezdecká, byla náročná a vyžadovala stoprocentní zdraví. Nedokonalá letadla často padala a do letadla mohl usednout, když už se takový blázen našel i člověk vojenské služby ve skutečnosti neschopný. Pro dokreslení Milan Rastislav Štefánik – francouzský vojenský letec a zakladatel letecké meteorologické služby trpěl žaludečními vředy. Od záchvatu žaludečních vředů se odvíjí jedna z teorií vysvětlující jeho smrtelnou leteckou havárii v roce 1919 při návratu do Československa. Skeptický pohled vojenských odvodních komisí na letce na začátku 1. světové války byl odvozen i od skutečnosti, že neexistoval záchranný prostředek pro pilota.
Štefan Banič vymyslel sukénku na způsob složeného deštníku, která se pilotovi po opuštění letadla rozevřela pomocí vzpěr a pružin kolem hrudníku a pilot doklouzal na způsob nedokonalého rogala k zemi. Bylo dobovým zvykem vynálezců v letectví vyzkoušet svůj vynález osobně. Smrtelný úraz pak nebyl výjimkou. Štefan Banič seskočil v roce 1914, před zástupci Patentového úřadu USA a letectva USA, se střechy patnáctipatrové budovy. Později následovaly seskoky z letadla. Patent na svůj padák obdržel 25. 8. 1914. V Evropě začala 1. světová válka a Baničův vynález na rozdíl od vynálezu bratří Wrightů koupilo americké vojenské letectvo za pár dolarů. Užívalo ho pak v 1. světové válce pro záchranu pilotů.
Štefan Banič se svým vynálezem neobohatil z důvodů vlasteneckých a humanitárních. Šlo mu o záchranu lidských životů. Ve vynálezecké dráze nepokračoval a v roce 1920 se vrátil do rodného Neštichu v nově vzniklém Československu. Pokud to čtenáře překvapí, musí se seznámit s dobovou situací. Vynálezy v 19. a začátkem 20. století se běžně kradly nebo kupovaly za laciný peníz. Na tom byla založena hvězdná kariéra Thomase Alva Edisona. Tento kouzelník z Menlo Parku, jak ho nazýval dobový tisk, vynálezy kupoval a přiváděl do použitelné podoby. Měl na to finanční prostředky i rozsáhlé laboratoře v Menlo Parku. Založil tak výzkumnou a průmyslovou kapacitu, jež USA vynesla na světovou špičku. Štefan Banič se jako obyčejný zedník musel živit a na vynalézání neměl při dvanáctihodinové pracovní době čas, ani finanční prostředky.
Po návratu do Neštichu pracoval v okolí jako zednický mistr a postavil si ve Smolenici pomník kovu trvalejší v oboru speleologie. Od začátku 20. století šla na Moravě a po vzniku Československa i na Slovensku vlna speleologických objevů podporujících turistický ruch. Karel Absolon od roku 1909 objevuje a roku 1933 zpřístupňuje Punkevní jeskyně. Rodák ze Senetářova na Drahanské vysočině, český učitel Alois Král působící na Slovensku, roku 1921 objevuje a později zpřístupňuje Demänovské jeskyně svobody. K těmto významným objevitelům se přiřazuje Štefan Banič v roce 1930 objevem a prozkoumáním 416 metrů dlouhé, krápníkové jeskyně Driny v blízkosti Smolenice, jež dodnes láká množství turistů. Jak skromně žil, tak zemřel v roce 1941 v rodném Neštichu. Americké letectvo ho odměnilo čestným členstvím, v roce 1970 mu Slovensko postavilo pomníček na letišti Milana Rastislava Štefánika, ve Smolenici má v regionálním muzeu nevelkou expozici. Tak se uzavírá památka na geniálního skromného zedníka – šíří zájmů renesančního člověka – vynálezce. Uměl odpovědět na požadavky doby, ať v technice nebo ve speleologii a na ni navazující efekt v turistické infrastruktuře.
Vzniká otázka, kam by se dostal při absolvování patřičného vzdělání. Zvykem uherských magnátů nebylo podporovat chudé slovenské chlapce. Raději se reprezentovali výstavbou sídel. Sponzoři té doby, jako milionářský stavitel vídeňské opery a Vídně Josef Hlávka, který veškerý majetek obětoval studentské nadaci pražských Hlávkových kolejí, nebo hrabě Václav Kounic, sponzor brněnských studentských Kounicových kolejí, byli výjimkou. Společností své společenské vrstvy byli považováni za extrémní postavy. Obzvlášť Václav Kounic přezdívaný Rudý hrabě, který chodil v prvomájovém průvodu. Václav Banič neměl na sponzory štěstí a o to víc je možno ho obdivovat. Nelze vyloučit, že za příznivých okolností by dospěl k předchůdci rogala a k pilotovanému klouzavému letu a vzniká otázka, zda Slovensko by pak nemělo leteckého konstruktéra světového formátu, tak jak Rusové mají konstruktéra prvního použitelného vrtulníku Igora Sikorskiho. (vp)
