Herec Mojmír Heger připomíná

100. výročí nedožitých narozenin teatrologa Artura Závodského

    Můj kamarád a dávný kolega, čtyřiaosmdesátiletý herec Mojmír Heger, urostlý vlastník výrazné herecké tváře lemované bílou hřívou, žije se svou manželkou Olgou v brněnské čtvrti Řečkovice, užívá si chorob stáří a důchodu v jednopodlažní, moderně řešené vilce.

    Vzdělaný, sečtělý, citlivý kolega Mojmír si se mnou domluvil schůzku.

    „Profesor Artur Závodský má letos dvojí výročí, 2. května 1982, tedy před třiceti lety zemřel a 19. prosince tomu bude sto let, co se narodil. Jeho nejmladší syn Aleš hodlá vydat pamětní sborník, vybídnul mě, abych napsal na pana otce nějakou vzpomínku, no a to já neumím. Tak jsem přišel, abys mi mé vzpomínání sepsal. Ty to umíš a můj dvorní pisatel Viktor Kudělka je natolik nemocný, že on mi to už sepsat nemůže. Budu ti vyprávět a ty to spisuj…“  Sedl jsem k počítači, poslouchal a psal…

    „Profesor PhDr. Artur Závodský, DrSc., se narodil 19.12.1912 v Martinově u Ostravy, byl profesorem, zakladatelem katedry slovanských literatur, divadelní vědy a filmové vědy i jejím vedoucím na filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V naučném slovníku se o něm píše, významná osobnost českého kulturního života s obsáhlou činností pedagogickou, vědeckou, organizační a divadelně kritickou.

    Tak to je úvod, ten tam musí být, protože tohle víme už jenom my pamětníci. A teď stať.

    Když hereckou šatnou zaznělo: „Pánové, hrajte dobře, v sále sedí Šéne (Schóner) Artur“, panu profesorovi se tak říkalo, protože měl takový zvláštní, jakoby orlí nos. Tak, když se řeklo, v divadle je Šéne Artur, všechno ztichlo a i mně se v prstech rozklepala pacička s pudrem. Takový jsme měli z pana profesora strach. Počítal jsem vždycky do desíti, abych se uklidnil.

    Profesor Závodský totiž patřil k nejpřísnějším kritikům, kteří do našeho divadla kdy zavítali. K tomu elegán a gentleman. Vždy čistě oholen, v padnoucím obleku, s nezbytnou aktovkou pod paždí. Zdaleka jsem ho uctivě zdravil, když brázdil brněnské ulice. Byl všímavý a pamatoval si. Jeho ostřížímu zraku neušlo nic: Knížky ve výloze, dívčí tvář, studenti JAMU, nedbale oblečený herec. Byl velkým znalcem brněnských divadel, viděl jejich premiéry a uměl chodit i na některé reprízy. To pak psal srovnání. Běda hercům, kteří neudrželi figury v premiérových dimenzích.

    Psal o představeních zasvěceně, laskavě i sžíravě, vždy se zanícením a vášní. Jeho recenzí jsem si velmi vážil, a když mě pochválil, byl jsem na to tak pyšný, že jsem se článek učil zpaměti.

    Profesor Závodský byl strážcem i ochráncem brněnské divadelní kultury. Pamatuji se na jedno téměř vědecké jednání týkající se úrovně brněnského herectví v porovnání s pražskými umělci. Významný pražský teatrolog se neomaleně pustil do filmového, televizního, dabingového, rozhlasového i divadelního stylu brněnských herců a hereček. Především vytýkal výslovnostní nedostatky, změkčování samohlásek, deformaci mluvy a imitoval brněnské samohlásky „é“ a „i“. Vtom vystartoval profesor Závodský: „Pane kolego, nemohu s vámi souhlasit, opravdu nemohu! Žiji v Brně dlouhá léta, sleduji vývoj všech v Brně působících herců. Jsou to umělci povětšině prvotřídní, rekrutující se z Moravy i Čech, srovnatelní s jinými skvělými aktéry pražského i brněnského divadelního školství. Mnoho kvalitních herců se v Brně narodilo, hrálo na scénách brněnských divadel a odešlo posílit pražský herecký stav. Jejich výslovnost je v normě české jevištní mluvy, herecký projev vychází ze Stanislavského herecké metody, zrovna jako u těch pražských. Pane kolego, jeden z nejlepších brněnských rodáků, herec Karel Höger si do znaku svého neopakovatelného projevu vetknul brněnský akcent vědomě. Vadí snad někomu, že jeho Bedřich Smetana nebo Mikoláš Aleš mluví trochu jinak než herci ostatní?

    Z vystoupení předřečníka však plyne, že jde o jiný, hlubší problém naší kulturní skutečnosti. Brněnští herci mají asi být vytlačeni z pozic lídrů celostátní televize i rozhlasu. Pan kolega chtěl dokázat, že tomu tak bude oprávněně. Proti tomu protestuji! Brno se musí umět takovým útokům bránit, své herce i umělecké školství od těchto tlaků ochránit.“

    Už si přesně rozčílení pana profesora nepamatuji, ale tak nějak to tehdy na hodnotící konferenci řekl.

    Představ si, že jsem se na toto jednání ptal kolegů z divadla i mé paní Olgy a nikdo z nich si na vystoupení pana profesora nevzpomíná. Tak já nevím. Měl jsem takový živý sen? Co myslíš?

    A ještě jednu vzpomínku na Šéne Artura s orlím nosem mám. Profesor Závodský seděl v divadelním klubu za stolem karbaníků a mazal karty. Režiséři Pravoš Nebeský, Ríša Mihula, herečka Libuše Billová a obávaný teatrolog hráli taroky.

    Z přísného kritika, věhlasného teatrologa byl v těch chvílích obyčejný kluk. V očích měl plamínky, tváře mu hořely a jeho orlí nos zářil štěstím. O kolegyni Billové, vážený pan profesor prohlásil: „Jedna z mála žen, co ovládá taroky dokonale.“ Byl uznalý a spravedlivý ve všem. Dovedl hodnoty člověka ocenit.

    Měl jsem pana profesora moc rád!

JAROSLAV TUČEK