Žurnalistika mezi pěti linkami

    Vyrůstal jsem v době, kdy mezi námi kluky byla kytara víc než hudební nástroj. Byl to i prostředek, jak na večírcích vzbudit zájem holek. A tak jsme brnkali skoro všichni a nerozhodovalo ani tak, kdo to uměl líp, šlo spíš o to, kdo víc zaujal, kdo dřív zahrál to, co právě zaznělo jako novinka z rádia, a jak to uměl podat. Kopírovali jsme Matušku, Gott byl pro nás příliš koženej, hlavně pak písničky ze Semaforu, Elvise, Beatles…, že ta naše odposlechnutá angličtina nedávala smysl, to nikdo neřešil. Mnozí z kamarádů kytaru odložili, hned jak jim pomohla naplnit jejich pubertální tužby. Pár z nás se jí ale drželo dál. Mně učarovala na konci šedesátých let country hudba, založil jsem kapelu, hráli jsme na Portách, v kulturácích, v klubech, prosadili jsme se do rádia, natočili pár televizních šotů a tu dobu mi připomíná i naše gramofonová deska… Pravda, hraní nám hodilo i nějakou korunu – na struny, na desky a tak. Nikdo z nás z muziky nezbohatl, ale určitě nás obohatila. Brzy jsme se oprostili od kopírování vzorů a místo toho budovali repertoár sestavený z vlastních písniček. Složil jsem jich, nebo alespoň česky otextoval, desítky. Organizoval jsem vystoupení a vydával pro ně zpravodajský bulletin, psal propagační články do novin… Tudy vedla moje cesta k profesionální novinařině a propadl jsem jí až tak, že jsem kytaru posléze pověsil na hřebík a zabrnkal jsem na ni už jen příležitostně. Tak jako předtím kytara, bylo teď pro mě živatodárnou drogou psaní. V redakci jsem prošel takřka všechny posty, zpravodajskými počínaje přes reportérské až po řídící, zažil jsem přechod na redakční elektronický systém, pracoval jsem pod taktovkou zahraničních vydavatelů a okusil i práci volného novináře… Ani nyní, na penzi, jsem novinářské řemeslo neopustil. Stále mě to pudí vyjadřovat se k mnohému. Pravda, možností k uplatnění článků ubylo, nastoupila nová generace novinářů, ale v podstatě stále rozhoduje atraktivnost nabídky. Nebylo mi taky zatěžko vrátit se z ligy do okresního přeboru. Pro okresní noviny ve Znojmě, kde jsem začínal, i pro jejich konkurenta jsem za minulých deset let napsal stovky seriálových článků, kreslil týdenní komiksové stripy i aktuální vtipy na společensko-politické téma. V Brně jsem tři roky provozoval publicistický občasník Živé noviny, ve Znojmě pak jejich obdobu pod názvem Klub 47, následně převedenou do celostránkové podoby v týdeníku Znojemsko.

JIŘÍ C. ROUPEC. (Foto: Jaroslav Bobek)

    Zatímco dříve jsem byl prakticky plně vázán redakčními povinnostmi, v současnosti si čas a práci organizuji podle sebe, a tak došlo opět i na kytaru. Jistěže se nešlo vrátit tam, kde jsem před  lety s muzikou skončil. Už jsem dávno nebyl tím vlasatým klukem a nemohl jsem se ani stejně projevovat. I moji bývalí muzikantští kolegové zestárli a každý z nás už chápal věci po svém, a tudíž oživovat někdejší kapelu nemělo smysl. Zbývala jediná cesta – nést sám svou kůži na trh. Z bývalého play listu skladeb se mi jevilo použitelných jen pár titulů, ostatní repertoár jsem začal budovat – komponovat nově. To že jsem byl o půl století starší, se nemohlo neprojevit ve volbě a zpracování témat. Zcela jsem už zavrhl onu westernovou romantiku a spíše se snažil držet cashovské zásady – hrát to, co jsem prožil nebo bylo v mém reálném dosahu. Přirozeně jsem si například všímal novinek a proměn města, v němž jsem prožil mládí a kus života. Své často kritické pohledy jsem se snažil publikovat v místním tisku a překvapilo mě, že se obešly téměř bez reakce. Jako by tamní potrefené husy neuměly kejhat. Tehdy mě napadlo využít jako nosného média muziku a své názory vkládat do písniček, které jsem hrál na vystoupeních. Ostatně, stejně to dělali kdysi W+V v Osvobozeném divadle a pak i mnozí folkaři. Soubor šestnácti víceméně kritických songů o Znojmě – o volebním dláždění, o zanedbaném potoku Leska, prodaném městském pivovaru, rozpínání vietnamských obchodníků na hlavní třídě, bourání pro město charakteristických objektů ve prospěch obchodních řetězců  – jsem vydal vlastním nákladem na cédéčku. Obdobně se publicistika promítla do CD Připomínám. V kolekci čtrnácti písniček připomínám pozapomenuté či záměrně zkreslované regionální události – například tu o akci Rozvodněná Dyje, což bylo krycí heslo pro pomoc při útěku za hranice osobám nepohodlným poúnorovému režimu, jiná píseň připomněla, že v Hnanicích, obci na moravsko-rakouském pomezí, se nestřílelo jen v roce 1938 a 1945, ale i v pozdějších letech, je tam i song o americkém letci sestřeleném na Znojemsku v roce 1944, dále o letitém zneužívání piety osvoboditelským rudoarmějcům… Nešlo však jen o témata z komunální politiky a z historie. Také některé zážitky z cestování, což je můj další velký koníček a bezmála profesní specializace, jsem vedle obvyklé publikační praxe a následného sestavování do knižních souborů využíval rovněž v takzvaných travel songs, hrál je na vystoupeních a pak jimi oživoval i autorská čtení cestopisných reportáží.

    Nerad bych, aby předchozí řádky byly chápány jako chlubení či předvádění se. Chci tím jen říct, že žurnalistika, zvlášť v době, kdy popularita tištěných médií klesá, nebo jsou vytlačována bulvárem či stále více předbíhána elektronickými kanály, může nalézat neotřelá východiska a možnosti k oslovení veřejnosti. A proč by právě kritice, stejně jako pochvalným sdělením nemohla být médiem muzika.

JIŘÍ C. ROUPEC